Fotogalerie: - O islámu před tureckou ambasádou
Počátky starého Egypta se podle profesora Bárty posunuly do oblasti hranice Egypta, Súdánu a Libye, kde žili kočovníci, lovci, sběrači v průběhu 8. a 7. tisíciletí před Kristem. „V důsledku velké klimatické změny, dalo by se říci kolapsu klimatu, což do jisté míry můžeme možná zažívat i teď, se vydali z této části Sahary, což tehdy byla oblast, která vypadala jako savana tak jako třeba v Keni či v Tanzánii,“ uvedl na samý úvod a pokračoval: „Je to typický doklad toho, že určitý kolaps, nepřízeň klimatu, nutnost člověka se přizpůsobit a až do limitů používat svůj mozek, což se nám občas v poslední době, řekl bych, nedaří, vedl k tomu, že vyrostla staroegyptská civilizace. Každý kolaps znamená také začátek něčeho jiného. Lidé, kteří tvrdí, že se dnes již nedají dělat objevy, nemají pravdu, záleží jen na tom, jak se na svět kolem sebe díváme. Vždy říkám, že základem úspěchu mých studentů je myslet jinak. To je jedna z prvních věcí, kdy vyžaduji, aby mě nějakým způsobem překvapili. Když budou myslet jako ostatní, dojdou ke stejným závěrům. A to není ve vědě až tak zajímavé, takových lidí je spousta.“
Jsme na špičce
Na velké objevy v Západní Sahaře je stále ještě podle docenta Bárty naděje. V samotném Egyptě, který vysoce oceňuje naše vědce, pracuje v současné době 28 lidí, z toho je 19 vytrénovaných egyptologů, kteří mají za sebou minimálně osm let studia. V egyptské Západní poušti je podle Bárty komplikovanější odlišná situace. Vzácné lokality a jejich GPS koordináty se dříve objevovaly na internetu, a poté, co tam „…všichni začali jezdit, tak dnes jedno z pravidel je, že se nepublikují přesné údaje, co se kde nachází, a používají se jen velmi hrubé mapy, které se nedají moc upřesnit, protože tam je přesnost několik kilometrů,“ srazil hřebínek potencionálním amatérským hledačům, ale také vykradačům památek Miroslav Bárta.
Fotogalerie: - Z Prahy do Athén
_636009235583218564.jpg&id=113908)
HDP je alfou i omegou?
Po úvodu byl vzácný host organizátory besedy vyzván, aby pohovořil o jeho dalším oblíbeném tématu, a to civilizaci. „Když staroegyptská civilizace jakoby zkolabovala, tak to neznamená, že někdo přišel a všechny 2 až 3 miliony starých Egypťanů vyvraždil. Přišli Arabové se svou kulturou a Egypťané ji převzali. Civilizace končí tehdy, když zanikne její nosná myšlenka. Není to ani o tom, jestli jí klesne HDP o pět nebo deset procent,“ řekl za smíchu přítomných šéf Egyptologického ústavu profesor Bárta. „Když bude HDP o jedno procento nižší, tak bychom měli pomýšlet na sebevraždu; a naopak, až bude o jedno procento vyšší, tak se máme všichni radovat,“ pronesl trochu sarkasticky. „Když to někdo řekne, že se zvýší HDP o dvě procenta, všimnete si toho prvního ledna? Já osobně ne. A obvykle je to tak, že se zvýšilo HDP, a v únoru si člověk přečte, co stát zase seškrtal. Civilizace nestojí na tom, kolik postaví nových fotbalových stadionů nebo nových nákupních center – to hlavně levice, ta to miluje. Postavíme nákupní centrum a lidé budou zticha. Hlavně, ať je tam všechno co nejlevnější, ať nakupují a neřeší, co se kolem nich děje. To je, obávám se, typická politika.“
Hlouposti o 17. listopadu
„Je třeba rozlišovat mezi příčinami a spouštěči,“ pokračoval dále Bárta. „ Dá se to dobře osvětlit na roce 1989, na listopadu. Co říkají ti tehdejší studentští aktivisté a jdou mi tím hodně na nervy, že kdyby nebylo 17. listopadu, nemáme svobodu. Shromáždění 17. listopadu a jeho potlačení bylo spouštěčem. Kdyby nebylo, tak to mohl být 2. únor 1991 nebo 5. květen 1992. Šlo o to, že systém byl od 70. let neustále vysilován prodlužující se krizí, takže v roce 1988, 1989 už se vyčerpala společenská smlouva, to znamená, že se lidé přestali identifikovat se svým státem a neakceptovali svoji elitu. Když je něco nestabilní, tak už stačí jakýkoliv náhodný faktor, který systém uvede do stavu, kdy se během několika týdnů skokovitě promění. Ale je to důsledek dlouhodobého vývoje. Není to tím, že lidé šli toho 17. listopadu (jako už několikrát v tom roce) protestovat. Kdyby ten systém byl silný, tak bychom mohli protestovat do dneška. Ale on byl vnitřně vyčerpaný. Takže ti, kteří mluví o tom, jak pouze studenti přinesli svobodu, události zkreslují. Tak to nebylo. Já s tím mám velký problém, protože to ukazuje, že ti lidé jsou opravdu hloupí.“ Dějiny jsou podle doktora Bárty plné těchto skoků. Někdy jsou delší, jindy kratší. Mezi skoky je období klidu. „Když se (období klidu) začne zkracovat, až úplně zmizí, pak máte jen rozkolísaný systém – nahoru a dolů, neustálé reformy, neustálé popírání toho, co někdo udělal před rokem. Je nový zákon, za rok jej zruší nová vláda. Pokud je už jenom neklid, tak systém čeká velká krize. Skoky mohou být nahoru i dolů. Nechci být příliš politický, ale posuďte sami, jestli dnešní doba je dobou klidu, nebo není. Archeologie a historie jsou velmi politické, protože popisuje dlouhodobé procesy, které mají úplně stejné proměnné jako třeba naše doba,“ uvedl dále Bárta. „Přesně ty faktory, které vás přivedou na vrchol, tak vás zkolabují. Zní to jako nesmysl, protože když je něco dobré, tak je to neustále dobré. Zkuste si naplnit lednici třiceti kremrolemi. A začněte si je dávat. První bude bezvadná, druhá bude dobrá, třetí ještě dojde, u desáté si budete myslet, že to všechno vyhodíte do koše.“
Sociální systém bují a bují
Když stát roste, tak společnost rozkvétá, podtrhl Bárta. „Jeden z hlavních faktorů je rozvoj státní administrativy. Což je důležité, protože úředníci umožňují organizaci státu zevnitř, jeho obranu na venek, umožňují zajišťovat a organizovat energii a pracovní sílu, aby se třeba postavily silnice nebo přehrady, protože jedna vesnice silnici nepostaví stejně jako přehradu. K tomu potřebujete organizaci. Lidi musí někdo zaplatit, musíte mít nějakou vědu, která musí přijít na to, jak postavit tu silnici nebo odoperovat slepé střevo. A v určitou chvíli byrokracie, když je stát na vrchu, začne spotřebovávat víc, než produkuje. Obrovským způsobem rostou mandatorní výdaje!“ Podle Miroslava Bárty jsme nyní v situaci, že téměř 80 procent státního rozpočtu tvoří mandatorní výdaje. Jeho součástí je i také přebujelý sociální systém. Není prý adresný, nepomáhá těm, kteří to potřebují, ale je plošný.„Sociální péče státu je něco, na čem vyrostl náš svět, všichni jej chceme. To, že je založen na solidaritě, na společenské smlouvě. Pokud nás přejede na přechodu nějaký dvacetiletý řidič v černém teréňáku a my nebudeme mít na vozík, tak ten sociální systém je od toho, aby ten stát nám dal na vozík, na lékaře. Aby chytil toho řidiče. A to je něco, na co jsme všichni hrdí, to je jedna z podstat západní společnosti. Pokud se to stane něčím, čím to je dnes, tedy naprosto anonymním, neadresným systémem, kdy matka s dvěma dětmi, která má 12 000 hrubého, má problém dobrat se na nějaké sociální podpory a někdo jiný ne, tak ten systém je špatně.“
Neglajchšaltovat!
„Souhlasíte, jak dopadlo referendum ve Švýcarsku?“ Zněl první dotaz, který se týkal jednotné minimální mzdy. „Souhlasím z jednoho důvodu. Když se na to podívám jako archeolog, tak podstatou člověka je naplňovat svoje touhy,“ odvětil Bárta. „Když jste v nějakém kmeni, tak to naplníte tím, že jste nejsilnější a ostatní se vás bojí. Ale pak přijde den, kdy dostanete zezadu po hlavě. Když jste ve státě, tak lidem, kteří chtějí pracovat, jsou z nějakého důvodu v něčem úspěšnější, stát poskytne podmínky a přirozeně po zásluze je bude odměňovat jinak než člověka, který si říká, že nemůže denně dělat víc než dvě tři hodiny. Je to v pořádku, že jsou odlišně odměňováni. To je definice občana, který se zúčastní budování své obce v rámci svých možností.“
„Proto mne před lety značně naštvalo, když nejmenovaná politická strana měla heslo Úspěch všem. Nic takového já neuznávám. Člověk má nárok na úspěch, pokud se přičiní. A má nárok na decentní život, pokud není schopen se přičinit. Ale úspěch všem? Stejná mzda všem? To je popření lidské touhy v něčem vyniknout, naučit se něco lépe než ostatní. Všichni to v sobě máme. Někdo více, někdo méně. Ale úspěch všem je pro mne velmi špatné, sociálně rozkladné heslo, které jenom navádí lidi k tomu, aby kradli, fixlovali a nic nedělali,“ rozčílil se Bárta.
Podle uznávaného profesora není pravda, že tu budou všechno dělat jenom roboti. Ti podle Bárty vyžadují excelentní vzdělanost, někdo je musí postavit a čím budou složitější, tím bude proces jejich vývoje a výroby náročnější. „Nikdy nevymizí lidská práce. Ještě jsem neviděl robota, který by nepotřeboval energii. A ti lidé, kteří budou doma a nebudou nic dělat, tak ti roboti budou sít a sklízet? A poznají, že je na obilí sněť? Já jsem v tom skeptický. Ten přímý vztah s krajinou, které si zoufale nevážíme, s půdou a s vodou, ten s roboty nezmizí. Všechno by se mělo dělat s určitou mírou selského rozumu,“ uklidnil přítomné.
Psali jsme:
Knihtisk a odpustky
„Pokud máte pět peciválů vedle sebe, tak tam pokrok není. Pokud jsou aktivní lidé, kteří se snaží vymyslet něco nového, tak tam pokrok je. Kde jsou počátky západní civilizace? Já si myslím, že nejvýznamnější člověk druhého tisíciletí byl Gutenberg. Protože vymyslel, jak tisknout informace, rychle, masivně,“ pokračoval dál profesor Bárta. „A co nás dlouhá staletí odlišovalo od ostatního světa? Velmi rychlý, neomezený přístup k informacím. Gutenberg přispěl k tomu, že se začaly výrazně jazykově profilovat jednotlivé národy, protože byla překládána Bible. Začal poměrně dynamický intelektuální vývoj i v církvi, protože když Martin Luther asi 40 let po smrti Gutenberga přibil (na vrata kostela, pozn. red.) svých 95 požadavků na reformu církve, tak ty se během dvou měsíců rozšířily po celé Evropě. To před Gutenbergem by to zapadlo jako názor nějakého kněze z univerzity. To neuhodnete – kdo si myslíte, že byl jedním z největších zákazníků knihtisku do konce 15. století? Církev! Tiskly se odpustky,“ pobavil přítomné Bárta a sál se rozesmál. „Jednou z těch zakázek bylo vytisknout najednou ve velmi krátké době na jednu objednávku 18 000 odpustků.“
Taková mediální masáž…
„Dnes se dá říci, že nežijeme v demokratickém světě, ale v mediokracii. Ten, kdo vlastní média, tak dostane k lidem ten „správný“ názor. Dnes není problém lidi zmasírovat. Proto je tak důležité mít vzdělaný národ. Proto většina vlád v poslední době totálně kašle na vzdělání, protože vzdělaní lidé, kteří pořád o něčem uvažují, přemýšlí a neberou to, co si přečtou, za alfu a omegu, tak to je potíž. Ti lidé dělají problémy. Pro mne je nepochopitelné, proč tyto vlády populaci takto devastují. Je na bíledni, že je potřeba, aby velké firmy měly odborné školy, protože jak se to ti kluci a holky mají naučit, když nebudou přímo ve výrobě?“ uvedl Bárta.
Kdy se Churchill stal Churchillem
Následoval dotaz na teorii skoků. „Kde se nachází naše vyspělá západní společnost?“ Bárta na to odpověděl: „Nemáme do nějakého skoku daleko. Rád bych se tedy pletl. Může se z pohledu člověka zdát, že jsou naše systémy velmi stabilní. Než Egypt dostal onu velkou ránu, tak asi 80 let měl dobu krize. V případě moderních společností je problémem, že jsme v globálním světě a systémy jsou velmi složité. A čím jsou složitější, tím jsou náchylnější k chybovému hlášení. ... Ale v krizích se dostávají na povrch skutečné osobnosti. Vezměte si Winstona Churchilla, který většinu svého života byl naprosto k ničemu, nebyl schopen velet, přebíhal od jedné politické strany ke druhé. A pak přišla druhá světová válka a z Churchilla se stal Churchill. Díky němu tady jsme a nemluvíme všichni německy. Žádný strom neroste do nebe a i civilizace mají svůj rub a líc. Sláva a odměna stejně jako utrpení mají svůj smysl. Bez jednoho bychom nechápali to druhé. Nelze se mít jenom dobře a netrpět. A naopak je zase hodně špatné se nemít dobře a jenom trpět. Jde o rovnováhu. A spoustu věcí neovlivníme, například přírodní prostředí, i když některý politik si může myslet, že poručíme větru dešti.“
Zodpovědnost i migrantů, ne jen Evropanů!
„Velmi často slyšíme, že jsme xenofobní společnost,“ odpověděl Miroslav Bárta na dotaz ženy středního věku ohledně migrace. „Myslím si, že to je jedna velká lež. Tato společnost nabrala a absorbovala bez problémů půl milionu cizinců. Zejména z Dálného východu, Ruska, Ukrajiny. Když 24. prosince nemáte večer doma pivo, kdo má otevřeno? Vietnamec. Nemají náboženské požadavky, nevyhazují nic do vzduchu, jejich děti jsou vesměs velmi učenlivé. Každý, kdo uznává několik pilířů, na kterých stojí náš moderní svět – svobodu slova, svobodu náboženského vyznání, rovnost muže a ženy a oddělení církve od státu – a chce být občanem a přispívat k budování společnosti, tak je vítán. Mám problém s tím, kdo chce systém zneužívat. Ale stejně tak je třeba říci, že lidé, kteří přicházejí – a není jich málo – naléhavě potřebují pomoc. My bychom měli pomáhat, protože jsme nejbohatší část světa, takže v rámci svých možností pomáhat.“ Podle Bárty se musí také říci, že ti lidé, kteří jsou na tom nejhůře v zemích, odkud imigranti přicházejí, tak ty nevidíme a neznáme. Ti nemají peníze na to, aby odněkud vůbec odešli. Ti opravdu trpí nejvíc. „Migranti na nás ale nemohou používat argument a říkat – vy jste nás nechali utopit. To je v první řadě jejich zodpovědnost. Pokud jako otec rodiny naložím na člun svou rodinu, tak zodpovídám za to, že jsem je tam naložil. Jestli se utopí dítě, je to samozřejmě velká tragédie, ale je to má zodpovědnost, nota bene, když člun pluje z Turecka. V této zemi nejde o život, tam jsou v základních potřebách lidé v nouzi zajištěni.“
„Žádný extrém, ani levicový, ani pravicový, není dobrý. Nakonec, krajní levice a krajní pravice je totéž. Ale je to můj názor, nikomu jej nevnucuji,“ uvedl dále profesor Bárta. Krátce se pak věnoval problematice rodiny a státu. „Všichni jsme singlisti a říkáme – stát pomůže. Dříve problém řešila rodina. Stát zasahoval co nejméně. A společnost byla zdravější.“
„Elitář“ primátor
V závěru pak Miroslav Bárta ukázal příklad elit na filmu Titanic: „Když James Cameron dokončil svůj film o Titaniku, tak za ním přišel nějaký šťoural, historik a říkal – proč jste tu scénu, kdy se Titanic potápí a lidé z první třídy utíkají do člunu, nenatočil podle pravdy? A on říká – protože by mně to v dnešním světě nikdo nevěřil. A jaká byla ta pravda? Byli tam nejbohatší lidé planety se svými rodinami a v tu chvíli bylo jasné, že člunů je málo. A oni udělali toto – doprovodili své ženy a děti na čluny a zajistili jim místo, a pak šli zpátky na palubu a nechali do člunů procházet ženy a děti z druhé a třetí třídy. Rozloučili se s nimi. To byla tehdejší elita. Nejbohatší, měli to v hlavě srovnané a udělali, co se předpokládalo. Na rozdíl od dnešní doby. Při nedávném ztroskotání italské lodě, kdo první utekl? Elitní kapitán!“ Sál zahlaholil smíchem. „Elity, to jsou lidé, kteří mají zásady, dokáží strhnout a inspirovat. A druhý příklad – rok 2002. Tehdy jeden nejmenovaný pražský primátor, který, když v létě byly povodně, uklidňoval, že je Praha v pořádku, tak se lidi v půl jedenácté večer v metru na Florenci brodili po pás ve vodě. A ten primátor si myslel, že je všechno v pohodě, a málem se tam utopila jedna vlaková souprava s lidmi,“ ukončil svoji besedu profesor Bárta – a hlas z publika „odtajnil“ toho primátora: „Jmenoval se Igor Němec, z ODS!“
Psali jsme:
autor: Václav Fiala
