Vojska SSSR, pokyny z Moskvy. Po oslavách výročí 17. listopadu je tu rozzlobené tvrzení analytika Schneidera. Klíčový muž prý lže o tom, jak to tenkrát bylo

26. 11. 2014 7:52

25 LET OD LISTOPADU '89 Spor signatáře Charty 77, někdejšího zaměstnance BIS, nynějšího spolupracovníka Lidových novin a České pozice Jana Schneidera a historika a zakladatele Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Žáčka o roli sovětských armádních představitelů na revoluční dění roku 1989 pokračuje. Jan Schneider vrací míč na stranu Pavla Žáčka.

Vojska SSSR, pokyny z Moskvy. Po oslavách výročí 17. listopadu je tu rozzlobené tvrzení analytika Schneidera. Klíčový muž prý lže o tom, jak to tenkrát bylo
Foto: repro ČT
Popisek: Publicista Jan Schneider

Anketa

Byla léta 1990-2014 pro naši zemi úspěšná?

12%
88%
hlasovalo: 65711 lidí

Spor mezi výše zmiňovanými pány se rozhořel poté, co Jan Schneider v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz kriticky zhodnotil interpretaci Pavla Žáčka o roli sovětských představitelů na revoluční dění v Československu, které Žáček popisuje ve své knize „Vypovídat pravdu a nic nezamlčet“. Schneiderovi se nezdálo zejména svědectví o jednání se sovětskými armádními představiteli v Milovicích, kteří podle Žáčka hrozili zasáhnout v okamžiku, kdy by československá armáda šla proti svým občanům.

Schneider v rozhovoru dále uvedl, že doufá, že se k celé věci vyjádří očití svědkové a že ÚSTR tyto události konečně pořádně zmapuje. Pozornost by měl věnovat i Svazu socialistické mládeže, nad kterým se údajně zavřela voda a nemluví se o něm.

Obsáhlý seriál ParlamentníchListů.cz: 25 let od listopadu 1989 bilancují Petr Pithart, Bohumil Doležal, Cyril Höschl, Tomáš Ježek, František Bublan, Marek Benda, Milan Uhde, Václav Žák, Štěpán Kotrba, Miloslav Ransdorf, Miroslav Polreich, Jan Graubner, Alexandr Vondra, Ivan Langer, Vojtěch Filip, Přemysl Sobotka, Miroslava Němcová, Jaroslav Bašta, Miroslav Kalousek, Martin Koller, Daniel Herman, Ivan David, Roman Joch, Milan Knížák, Klára Samková, Tomáš Sokol, Jan Schneider, Vladimír Hučín, Ivan Bartoš, Marta Kubišová, Jiří Paroubek, Milan Zelený, Tomáš Haas, Martin Bursík, Jaroslav Doubrava, Petr Hampl, Václav Malý, Jan Hnízdil, Jan Urban a řada dalších respondentů. Rozhovory s nimi čtěte ZDE.

Pavel Žáček sebral hozenou rukavici o pár dní později, taktéž v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz. „Ke spikleneckým teoriím tohoto `odborníka na zpravodajské služby` nemá smysl cokoliv uvádět. Kritizuje či komentuje něco, k čemu měl zaujmout stanovisko kdysi jako příslušník polistopadové bezpečnostní služby, od které se to tehdy čekalo. Ale zjevně toho nebyl schopen, tak jako řada dalších `odborníků`, kteří se do tajných služeb shodou náhod, svého druhu klientelismu či protekcí dostali. Jeho citát potvrzuje, že první díl edice dokumentů ani nečetl (nic takového tam není), zamlčel navíc, že po cenzuře současného vedení Ústavu pro studium totalitních režimů musela její druhý díl vydat Liberálně konzervativní akademie CEVRO. Vzhledem k faktu, že ten druhý díl mj. obsahuje výslechy špiček Státní bezpečnosti, je logické, že v nich nalezneme i některé reflexe činnosti sovětských bezpečnostních složek v Československu, zejména KGB,“ uvedl tehdy Žáček.

Proti Žáčkovým tezím nyní zase cítí potřebu se vyjádřit Jan Schneider. Ve vyjádření zaslaném ParlamentnímListům.cz uvádí, že Pavel Žáček má jakožto někdejší funkcionář komunistickou stranou spravovaného Socialistického svazu mládeže ideologicky zastřené vnímání čtvrtstoletí starých událostí. I proto se prý Ústav pro studium totalitních režimů, v jehož čele Žáček stál, dostatečně nevěnoval bádání o aktivitách Socialistického svazu mládeže.

„Je Žáček takový nébich, který si svou skutečnou roli ani nebyl schopen uvědomit? Kterého stačilo dát jako žábu na pramen, a on to celé poťachtal? Anebo je to prefíkaný, všemi mastmi mazaný a drzý lhář – a vlastně zločinec?“ táže se Schneider.

Celý komentář Jana Schneidera tak, jak ho zaslal ParlamentnímListům.cz:

PAVEL ŽÁČEK – LHÁŘ, NEBO JEN NÉBICH?

Pavel Žáček byl před listopadem 1989 funkcionářem Socialistického svazu mládeže (SSM), organizace řízené a spravované Komunistickou stranou Československa. Po převratu byl Žáček zase funkcionářem, tentokrát institucí (ÚDV, ÚSTR), které se měly zabývat totalitní minulostí, tedy například zrovna Socialistickým svazem mládeže. Zabývat se tedy měl v podstatě i sám sebou. A to jsem si ještě nezačal dělat legraci.

Případ je to podobný kauze z počátku devadesátých let, kdy se rehabilitacemi zemědělců měl zabývat prokurátor, který je v padesátých letech žaloval! Jeho zdůvodnění, proč by se měl těmi případy zabývat, nepostrádalo jistou logiku, o jejíž zvrácenosti nechť si udělá laskavý čtenář představu sám: Prý ty případy nejlépe zná.

Pavel Žáček v interview pro ParlamentníListy.cz reagoval na některé mé výroky (též interview pro ParlamentníListy.cz) takovým způsobem, že je nutno se k tomu vrátit – a řekněme rovnou, bylo by škoda takové nabídky nevyužít.

ROLE SOVĚTSKÝCH VOJSK

Nejprve byla řeč o Žáčkově opusu „Vypovídat pravdu a nic nezamlčet“. Spor byl o to, zda v něm Žáček publikoval nějaký dokument, který by se týkal jednání se sovětskými armádními představiteli v Milovicích o tom, na čí straně budou.

Ve zmíněné knize je na straně 431 (protokol o výslechu svědka Jaroslava Furmana) popsána situace, kdy byla sovětská strana informována o uvažovaném zákroku Lidových milicí proti občanům. Píše se v něm, že po intervenci přes kabinet tehdejšího ministra zahraničí Eduarda Ševarnadzeho a sovětského velvyslance Lomakina „sovětská strana učinila opatření, která znemožnila nasazení mocenských prostředků k potlačení revoluce“.

Žáček mne nařknul, že jsem jeho knihu prý nečetl. Problém je přesně opačný – a ještě o to horší, že Žáček byl povinen (už vzhledem k titulu své knihy!) v naznačeném směru bádat, pátrat, šetřit – a nic nezamlčet! Svědectví o jednáních se sovětskými vojenskými představiteli je totiž víc. Nic z toho však tento státem placený „historik“ neudělal.

Z jeho vyjádření je nadto vidět, jak velký zmatek má ještě po čtvrtstoletí „bádání“. Snaží se mne nařknout, že jsem nebyl jako „příslušník polistopadové bezpečnostní služby“ schopen k této otázce zaujmout stanovisko. Je to pavlačově hbitá replika, nic jiného. Zpravodajská služba totiž nezaujímá stanoviska k minulosti, má úplně jiné úkoly. V pozici, kdy měl „zaujmout stanovisko k minulosti“, byl po téměř celého čtvrt století právě Žáček. To by však musel být schopen pochopit smysl dokumentů, z nichž tak rád a obsáhle cituje.

PSEUDOHISTORICKÉ BÁDÁNÍ

Druhým momentem byla Žáčkova reakce na mé doufání, že se dosud mlčící svědkové rozpovídají, přestože je cítit, že mnozí mají ještě strach. A mimo jiné také proto, že na černobílých mýtech o „listopadu 1989“ mají mnozí postavený velký byznys.

Žáček začíná obranu opět útokem, že prý nevím, nebo jsem zapomněl, že události 17. listopadu 1989 byly počátkem devadesátých let pod „drobnohledem“ mnoha různých institucí, přičemž Žáčkem publikované výpovědi tvoří (při vší skromnosti) „pouhý vrchol informačního ledovce“.

Ten ledovec je dobrý příměr, protože bádání směrem, vedoucím k aktivitám SSM, jehož byl Žáček funkcionářem, v Žáčkově režii zcela zamrzlo. A to tak dokonale, že SSM zcela zmizelo za jakéhokoliv výčtu organizací, které představovaly totalitní, zločinný a zavrženíhodný režim (jak bylo dokonce uzákoněno). Členství, ani funkcionaření v této „juniorce“ KSČ v žádnou chvíli po celých těch 25 let nebylo překážkou k výkonu jakýchkoliv pozic a funkcí. Svazáci – s Žáčkem v čele – si svou cestičku umetli dokonale!

DRZÉ ČELO

Kdejakému prostému členovi KSČ mu jeho členství tito svazáčtí badatelé omlacují o hubu, ale své funkcionaření tak nějak ze skromnosti pomíjejí. Spíše je to ještě horší – někteří svazáci, komunisté nebo dokonce agenti Státní bezpečnosti (Pavel Žáček a Jaromír Štětina za všechny) odvracejí pozornost od své minulosti agresivním „antikomunismem“ (u nich je třeba tento pojem dát přinejmenším do jedněch uvozovek, protože se chovají echtovně bolševicky).

Je dosti k neuvěření, že problematiku šetření „totalitní minulosti“ ovládli její exponenti, ale je to tak. Nyní musíme poslouchat jejich tirády o nezájmu historické obce o „témata roku 1989“. Nápovědou by mohlo být, že historické obci je z činnosti těchto pseudohistoriků prostě šoufl.

ČISTÁ IDEOLOGIE

V interpretaci čtvrt století starých událostí drží Žáček a spol. neochvějně idealistické stanovisko. Tedy, přesněji řečeno, zfalšované stanovisko (to je z principu idealistické, protože ho není možno podepřít materiálními důkazy).

Přiznačný je jeho osobní útok, týkající se mého vstupu do zpravodajské komunity. Zřejmě je mimo Žáčkovu představivost, aby se někdo někam dostal jinak, než „shodou náhod, svého druhu klientelismem či protekcí“. Jeho duševnímu obzoru lépe porozumíme, když si uvědomíme, že on se „tak nějak“ dostal na žurnalistiku, což nebylo jen tak. Tedy, ještě přesněji řečeno, v „totalitním“ roce 1987 se dostal na „totalitní“ žurnalistiku.

A právě v tom je celé dilema Žáčků a podobných. Když byli přijati na vysoké školy za režimu, který nyní i jejich přispěním zove „totalitním“, ulpělo na nich totalitní lejno, nebo ne? Nebo ta doba nebyla až tak „totalitní“? Nebo, ještě lépe, všude byla totalita, jen nad těmi našimi budoucími hrdiny již tehdá svítilo slunko svobody? A oni prošli zázračně tou totalitní žumpou, a voněli přitom i potom jak květinové záhony?

ŽÁDNÝ MATERIALISMUS!

A ještě hůře! Na rozdíl od badatelů o druhé světové válce, stále více se soustřeďujících na ekonomické pozadí oné doby, výslovně sledujících „toky peněz“, Žáček nic takového za celé ty roky neudělal ani náznakem. Naopak se zdá, že zuřivým, avšak nemateriálním „antikomunismem“ odváděl pozornost od těch „pozemských dějů“, takže šetření problematiky majetkových přesunů a majetkové transformace společnosti související s „listopadem 1989“ zcela paralyzoval.

Pod jeho vedením či jeho úsilím nevznikla jediná práce, zaměřená na roli SSM v klíčových letech 1988 a 1989.

Toho SSM, jehož byl fakultním funkcionářem.

Toho SSM, který již dávno před listopadem 1989 zakládal akciové společnosti se „zahraniční spoluúčastí“, do nichž se přeléval (nejen) svazácký majetek.

Toho SSM, který „čirou náhodou“ spolupořádal studentské shromáždění 17. listopadu 1989, které „čirou náhodou“ zabočilo na Národní, kde byly „čirou náhodou“ připraveny speciální policejní jednotky, při jejichž zásahu údajně zemřel student, což markýroval „čirou náhodou“ příslušník StB, což se přes zaměstnankyni („čirou náhodou“) ministerstva vnitra dostalo do opozičních kruhů, které tuto zprávu předaly zahraničním redakcím, aniž by měly možnost ji jakkoliv ověřit – a tím to celé začalo. Tedy, přesněji řečeno, tím to celé formálně začalo.

Po mnoha rocích, co jsem poslouchal od Žáčkových spolupracovníků nářky na to, že Žáček je doslova lidská příšera (pravda, část z nich si Žáček dovedl obratnou personální politikou koupit zpět na svou stranu, takže nyní již zase pějí na Žáčka ódy), zbývá jen jedna otázka.

Je Žáček takový nébich, který si svou skutečnou roli ani nebyl schopen uvědomit? Kterého stačilo dát jako žábu na pramen, a on to celé poťachtal? Anebo je to prefíkaný, všemi mastmi mazaný a drzý lhář – a vlastně zločinec?

 

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: luš

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Přijela návštěva z Německa a znělo: Napsala jsem komentář a lidé mi začali nadávat. To nejde. U nás proběhla akce, aby se o uprchlících psalo hezky, ale tady v ČR...

11:40 Přijela návštěva z Německa a znělo: Napsala jsem komentář a lidé mi začali nadávat. To nejde. U nás proběhla akce, aby se o uprchlících psalo hezky, ale tady v ČR...

Česká média, hlavně ta v soukromých rukách, jsou s vyvážeností zpravodajství o uprchlících na štíru.…