Vy blbci. Jsou to lži klubka zmijí. Významný disident Srp ztrhal dokument o umučeném Pavlu Wonkovi a doplnil, co v něm prý chybí

Ovšem vezměme to po pořádku. V těchto dnech byl představen dokumentární film Libuše Rudinské, který se jmenuje: „Pavel Wonka se zavazuje“. Podle mnohých prohlášeních těch, co měli možnost film již zhlédnout, je de facto svědectvím o dnešním stavu společnosti a současně osobní výzvou každému slušnému člověku. Nebyl to přitom pouze Karel Srp, kdo je obsahem filmu, mírně řečeno – rozladěn. Na svých webových stránkách se vyjádřil mimo jiné také například aktivista Jan Šinágl. I on se pozastavil nad tím, proč se najednou osobnost Wonky démonizuje.

„Ta všeobecná, převažující snaha v naší společnosti, vždy hledat na každém a všem novém nejprve jen to špatné, ukazuje na něco dost špatného v naší povaze. Jiné národy hledají vždy to lepší, právě proto, aby se to horší nešířilo a nesílilo. Nikdo nejsme bez chyb, mnozí rádi kritizují druhé, ale málokdo dělá svoji práci sám pořádně. To už nevidíme, respektive nechceme vidět a přiznat. V sále jsem při předávání státního vyznamenání Pavlu Wonkovi dlouho osamoceně tleskal,“ uvedl Šinágl se zamyšlením nad tím, co vůbec on mohl vnímat na zmíněném dokumentu jako nezvrácené.

Aktivista a novinář Šinágl sbírku na film o Wonkovi organizoval. Ale nakonec peníze lidem vrátil

Jelikož byl nařčen autorkou snímku Rudinskou, že sice údajně uspořádal sbírku na podporu dokumentu, který se původně měl jmenovat „Pavel Wonka – advokát chudých“, ale sbírka byla tak neúspěšná, že nepřinesla žádný zisk, Šinágl i toto vysvětlil. „Ano, sbírku jsem uspořádal, ale po změně názvu filmu na Pavel Wonka se zavazuje jsem všechny vybrané peníze zase vrátil všem dárcům. Jsem totiž asi takový provokatér, jako byl Pavel Wonka estébák,“ uvedl také Šinágl na svém webu mimo jiné. Ovšem vraťme se zpět k vyjádření Karla Srpa pro ParlamentníListy.cz.

„Dělali jsme na toto téma rozhovor s paní autorkou dokumentu. Později jsem však na obrazovce počítače zjistil, že nic z toho, co jsem jí ve prospěch Pavla pověděl, nepoužila. Zděsil jsem se suverenity a spřádání zla, spekulacím a mně nepochopitelnému cíli – ‚jak estébák Wonka za své estébáctví dobrovolně zemřel‘. Očekával jsem praktické důkazy, jak nám všem škodil, čím ublížil Jazzové sekci, proti komu z nás svědčil, protokoly, zprávy operativců – jen opravdový tupec neví, jaká přísná pravidla byla povinná při uskutečnění vázacího aktu, jaká byla operativní rozpracování před vůbec první zmínce policisty o jakékoliv spolupráci, chybí základní spisová agenda, statistický záznam, průzkum prostředí, do kterého měl být nasazen – místo toho slyším, že spolupráci podepsal Wonka v autě a papír se našel snad v kabátě až po listopadu 1989. Prostě, rozhovor Daniely Drtinové s paní režisérkou Rudinskou, který jsem pak též na internetu viděl, je režisérkou zmanipulovaný. Dalek od pravdy a od toho, co jsem já osobně zažil. Jde o další podlost ve stylu klubka zmijí z Ústavu pro vyšetřování totalitních režimů a odboru pro veterány při současném Ministerstvu vnitra,“ popsal Karel Srp ParlamentnímListům.cz.

Kdoví, kdo nakonec ještě získá ocenění, ptá se Karel Srp rozladěně

Poznamenal pak, že jihlavskému festivalu dokumentárních filmů (na kterém byl snímek představen v minulých dnech), zbývá prý tedy asi ocenit „film z Terezína, který natočili fašisté pro humanitární organizace šťouralů ze zahraničí".

Jak Karel Srp dodal, s Pavlem Wonkou se setkával v domečku, kde v Praze Jazzová sekce sídlila, na adrese Ke Krčské stráni 611.

„Z Vrchlabí jej vždy sledovala dvě volva – nás obvykle ‚džigulíci‘. Oni věděli, že my víme – a naopak. A tak klidně parkovali před domečkem. Často za nimi stálo auto z nějaké západní ambasády. Sám jsem často fotografy s teleobjektivy tahal z křoví, aby šli blíž,“ vzpomíná Srp.

A popsal i některá estebácká „opatření“, konkrétně ta, co pocházela z 27. 3. 1982.

„Jednalo se o ‚Přestavbu‘ – což znamenalo odposlech telefonu v Sekci a u mne doma. Dále o akci ‚Diagram‘ – což byl odposlech uvnitř místností Jazzové sekce. Doma jsem jej měl dávno – dodnes mám ve zdi díru. A pak ještě lze připomenout i akci nazvanou ‚Nákup‘. To byla kontrola pošty do doby, než Česká pošta zásilky vracela sama s označením adresát neexistuje. Pak nám postavili před vchod stavební maringotku. V té vždy zmizel ‚tesilák‘ . Pak jsme viděli už jen červenou bodovku na jeho tehdy vzácné videokameře. Jednou, když odešel novinář z Francie, jsme zavěsili na kliku maringotky trojúhelníkovou vlaječku s textem: Vzorný pracovník. To by potvrdila třeba Jana Petrová, poněvadž vlaječka pak byla součástí soudního spisu, stejně jako tácky od piva, které posílal Bohoušek Hrabal od Tygra s textem: Vydejte doručiteli jednoho Anglického krále... I tak se nám dařilo vnitráky přelstít; nikdo dodnes neví, že se mi jednu sobotu v roce 1986 podařilo do Jazzové sekce přivézt metrem Madelaine Albrightovou,“ popsal pikantní vzpomínky Srp.

Wonka vyzrával na úřady, jeho příběhy byly k popukání

O Wonkovi pak říká, že byl nesmírně společenský, skvělý právník-amatér a nadmíru sdílný. „Jeho příhody, jak vyzrál nad úřady, byly k popukání. Estébáckými sledovačkami a výslechy se netajil - byl z našeho pohledu otevřený asi jako Petr Cibulka a další. Všichni jsme věděli, že cokoliv ‚provalíme‘, bude mít dozvuky v kachlíkárně – a provalený důstojník si pak neškrtne...Fantastické bylo, že ti nejvyšší důstojníci si nakonec případy vymýšleli, prováděli tzv. Opatření i když jsme nic nechystali.... A nakonec byli pochválení v rozkazech, jakože něčemu tedy zabránili...“ konstatoval Karel Srp. A uvedl příklad: Jazzová sekce prý chtěla narušit volby...

„Tohle se dělo v době, kdy byl režim na koni a na věčné časy - tedy žádné ‚listopadové pravdoláskařství‘, dnes tak vyzdvihované. Vrcholem bylo, když jsme odvysílali Hlasem Ameriky evidenční číslo průkazky vysokého důstojníka StB... Není bez zajímavosti, že byl řídícím důstojníkem několika ‚politických emigrantů‘, kteří byli nedávno odměněni za tzv. III. odboj...“ podotkl šéf Jazzové sekce.

K tomu, aby popsal, co tehdejší doba znamenala pro ty, kteří se režimu postavili, připomněl též Srp to, že pod dohledem byli všichni občané – i superkomunisté. „Jestliže dnes známe zprávy kontrarozvědky o jménech tzv. státunebezpečných osob, pak z Jazzové sekce je jich několik tisíc. U mne si na chodbě před dveřmi do bytu postavili stoleček a tam stážovali, abych nevyšel na ulici... Že tyto seznamy nevytahujeme, je právě obava z podobných zmanipulovaných filmů, jako je ten aktuální o Wonkovi. V Jazzové sekci nepřipustíme další štvanice na lidi – i když nás ti dnešní neskuteční blbci z různých ústavů a ministerstva obrany žerou,“ řekl ParlamentnímListům.cz Srp.

Pracovní normy vedly k sebevraždám

Když byl Karel Srp v roce 1987 vězněn na Borech, byl prý Wonka - „za zdí“. To byl pátý, či šestý úsek, určený bláznům. „Chtěli jsme tam tenkrát všichni. Neměli totiž pracovní normu. Ta byla u normálního mukla nesplnitelná a vedla k časté sebevražednosti. Dantovo Peklo bylo rájem třeba pro ty, co makali na šatonech, jako Petr Cibulka, Vladimír Laštůvka a další. Systém komunikace na Borech přitom nepřipouštěl setkání se se spoluodsouzenými. Přesto se to občas podařilo, mně např. s faráři nebo statečnými jehovisty. Potkat někoho z ‚pátého‘ bylo však zhola nemožné,“ zavzpomínal Srp.

Dodnes se například prý neví, co všichni v tom vězení brali za léky. Vždy totiž někdo přišel se slovy: Natáhněte ruku – vysypaly se do ní nějaké prášky, které museli vězni před bachařem spolknout. „Dodnes se neví, co to bylo, zmizela dokumentace vnitřních estébáků, kteří nepodléhali správě věznice, respektive ji úředně sbalil jeden z disidentů, dnes rozhodující kdo byl v tzv. III. oboji... Mimochodem, další ‚slavný‘ disident při polistopadových bezpečnostních prověrkách StB později dokonce povýšil důstojníka, který dělal Havla, Šilhánovou, Chramostovou, Vaška Malého, šest lidí z Jazzové sekce dal zavřít… Mohu vzpomenout i na prokurátora, který případ Jazzové sekce dotáhl do kriminálu a po Listopadu 1989 vybojoval zpět majetek Havlovi…“ loví v paměti Karel Srp to, jak se některé osobnosti dokázaly rychle přizpůsobit podmínkám.

Na samotce, bez ponožek, s několika milimetry vody na podlaze...

Srp byl přitom za dopis, který napsal tehdejšímu prezidentovi Husákovi 28 dnů na díře (samotka). „Ve tmě, o pečlivě okrájeném chlebu, který měl úřední váhu. Podlaha byla několik milimetrů pod vodou. Turecký záchod podtékal. V sandálech bez ponožek. Na měsíc jsem dostal přesně odměřený toaletní papír: Metr. Obalil jsem si jím nohy. U stropu zamřížované okno bez skla o rozměrech asi 20x20 cm. Každý týden se vytíralo fenolem. Smrad vydržel do dalšího ‚vytírání‘. Místo postele dřevěné prkno. V noci jej zvenčí spouštěli ze zdi. Ty byly ohozeny ostrým silničním štěrkem, aby se nedalo opírat. Děravé hadry. Dohola ostříhaný. V noci mlácení obušků do katrů, jestli spíme. Kolem znělo hýkání dusícího se kluka, co měl astma. Nedostával kyslík. Žádný kov, ale já – ta náhoda - měl u sebe spínací špendlík. Abych mohl spáchat sebevraždu…“ popisuje zážitky z dob minulých Srp.

Dodal, že nyní mají v Jazzové sekci policejní protokoly z roku 1990 od mukla, který byl jedním ze dvou, kteří mohli vstoupit do mimořádné cely ve 3. patře na Borech. Tam bylo speciální zdravotnické zařízení pro výkon kázeňských trestů. „Právě tam hnil i Pavel Wonka. Přístup měli pouze náčelníkem schválení uniformovaní + 2 muklové, kteří Wonkovi nosili ‚práci‘. Zdá se, že Pavel měl, oproti mně alespoň trochu světla. Tentýž náčelník mne poslal do díry na nejvyšší počet dnů v kuse se slovy: Srp, můžeme si s vámi dělat, co chceme,“ pokračuje ve svém vyprávění šéf Jazzové sekce. Vzpomínky pokládá za důležité právě proto, že se objevuje tak často snaha je zcela obrátit – jak se prý ukazuje kolem dokumentu o Pavlu Wonkovi.

Podle něj režisérka filmu Libuše Rudinská z výpovědi mukla, který do Pavlovy cely mohl, neuvedla, že onen vězeň od policistů prý zaslechl, že Wonka je na díře držen kvůli likvidaci. Ovšem způsobem, který by byl prokazatelný. Svědek v protokolu dále uvádí řadu jmen policistů, kteří to říkali.

Protokoly, které dokazovaly, že Wonka trpěl, jsou dosud dohledatelné

„Žijí mezi námi. Přitom je známo z této výpovědi také to, že Pavel Wonka celou dobu nepracoval, odmítal práci, ale přesto byl příkaz náčelníka výroby každý den v pracovní dny materiál ráno přinést, odpoledne po skončení pracovní doby odnést a zaznamenat do jeho výrobních listů a další administrativy výrobního provozu buď znak BV (bez výkonu) nebo znak A (absence). Uvedl tam též to, že tato cela měla i v zimě uzavřené ústřední topení a byla bez zasklených oken, pouze opatřena mřížemi a děrovaným plechem. Pavel Wonka byl naprosto nedostatečně oblečen – měl na sobě jen teplákovou bundu a kalhoty, byl bez ponožek, přezůvek a bot - tedy bosý, na betonové zemi,“ poukazuje na to, co v dokumentárním filmu chybělo, i když to prý bylo snadno dohádatelné, Karel Srp. Bachaři se přitom tomu prý smáli a říkali na jeho adresu že odtamtud odejde jedině nohama napřed, protože cílem bylo, aby dostal zápal plic z totálního prochlazení. „Tento protokol, kde se všechny tyto detaily dají nalézt, je podepsán se všemi náležitostmi, tudíž platný,“ podotýká Srp. A připomíná na obranu Wonky i další protokolu o výslechu svědka. Tentokrát ze dne 3.10.1990, v kterém hovoří přímo náčelník StB v Hradci Králové.

“K dotazu, zda Pavel Wonka patřil ke spolupracovníkům StB uvádím, že nevím. Pochybuji o tom. Na základě rozmluvy, kterou jsem s ním měl v roce 1986, bych odhadl, že by na spolupráci nepřistoupil. Pokud by spolupracovníkem byl, museli bychom to vědět v souvislosti se zahájeným vyšetřováním v roce 1986. Jestliže se totiž přistupuje ke stíhání spolupracovníka, tak Správa StB v realizačním návrhu, který se zakládá do stejnopisu vyšetřovacího spisu tuto skutečnost uvede a ke stíhání takového člověka bylo třeba souhlasu náměstka ministra vnitra. Postupovalo se podle rozkazu ministra vnitra č.40 z roku 1973, šlo o rozkaz přísně tajný. Jelikož Pavel Wonka uznal, že některá jeho podání a stížnosti nemají reálný podklad, o rozmluvě jsem učinil záznam do vyšetřovacího spisu. Po rozmluvě jsme jako odbor již nebyli napadáni, jelikož výhrady směřovaly proti soudu, prokuratuře, případně i obhajobě. Pochopil, že nejsme ti, kde ho chtějí dostat za každou cenu,“ cituje slova z protokolu Karel Srp.

A jak dodal, Wonka nakonec Bory „přežil“. Zemřel až v Hradci. „Mamince zaslali telegram zhruba znění: ‚Přijďte si pro šaty po zemřelém synovi.‘ I smuteční oznámení odmítli vytisknout. Ilegálně jsme jej vydali díky členům Kohoutovi, Kalibovi a Skalníkovi až v Jazzové sekci. Ale pošta jej stejně zabavovala. Proto Jazzová sekce okamžitě odnesla na Úřad vlády protest se žádostí o mezinárodní vyšetření,“ pokračuje dál Srp.

Na pohřeb Pavla Wonky do Vrchlabí se prý musel probojovat. Na rakev mu položil věnec z ostnatého drátu a odznak Jazzové sekce. Členové Sekce, co zůstali v Praze, chystali demonstraci na Staromáku; ale samozřejmě to prasklo (je o tom zachována prý řada protokolů).