Nabízí tak zajímavé hodnocení, pohled i charakteristiky mediálně známých osob – ale poněkud jiným úhlem pohledu. Kapitolu věnoval například bývalému důstojníkovi BIS Vladimíru Hučínovi, zmiňuje se mnohokrát i o Miroslavu Šloufovi, ale též o šéfu Národního bezpečnostního úřadu Tomáši Kadlecovi. Jak Jiří Růžek předesílá, snažil se být ve své knize objektivní, ale samozřejmě přiznává, že se někdy asi nemohl ubránit ani jistým svým postojům či různým antipatiím. Ublížit prý knihou nikomu nechtěl, i když popsané skutečnosti v ní asi ne každého, kdo se v díle najde, potěší. I proto se údajně o dílo z pera Jiřího Růžka zajímá Národní bezpečnostní úřad.
Fotogalerie: - Růžkův labyrint
U nás panuje hluboký středověk, když jde o získání moci
„Nepovažuji se za odborníka na vnitřní vztahy v politických stranách, ale jedno považuji za důležité. Každý předseda politické strany by měl vzejít ze souboje kandidátů, které by měl porazit v otevřeném klání. O kultuře a prostředcích takového souboje rozhodují poměry v dané politické straně, někdy je zřejmě potřeba protivníky nemilosrdně zakousnout, jindy stačí, když uznají porážku a demonstrují loajalitu svému vůdci,“ uvádí mimo jiné v knize bývalý šéf BIS, když se snaží přiblížit situace, v kterých se denně ocital a byl konfrontován.
Jak dodal, to, co výše poznamenal, v Česku zřejmě neplatí. Boj o moc se tu značně vymyká. „Zdá se mi, že v tomto případě u nás rezonuje hluboký středověk, kdy osobní moc a ten, kdo ji vybojoval, má výsostné právo vládnout, vybírat, odměňovat i trestat. I proto považuji za nešťastné připravovat v politice korunní prince, kteří by se ujali moci bez přímé konfrontace, v níž by měli ukázat, jak ostré mají tesáky a drápy,“ napsal dál Jiří Růžek. A pokračuje ve vzpomínkách na to, jak se dostal do premiérského křesla Vladimír Špidla.
Psali jsme:
„Vladimír Špidla byl zvolen předsedou ČSSD na doporučení Miloše Zemana, o jehož schopnosti a připravenosti odměňovat a trestat neměl nikdo ve straně pochybnosti. Vzpomínám si na jeho záchvat hněvu, který vyvolal ministr dopravy Jaromír Schling tím, že se mu do projektu výstavby dálnice D47 pokusil propašovat jinou stavební společnost. ‚Jestli ten návrh nestáhne, tak ho okamžitě odvolám, třebaže je pár týdnů do voleb,‘ hřímal tehdy premiér Zeman a byl k tomu vážně odhodlán. Dodnes ho slyším, jak mi v této souvislosti říká: Víte, pane řediteli, premiér nemá moc kompetencí, ale jednou přece navrhuje a odvolává ministry!“ naznačil Růžek.
Špidla byl solitér a doplatil na to
Volby tehdy dopadly téměř patem a lze připomenout, že mírné vítězství sociální demokracie vedlo k vytvoření středolevé vládní koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, která měla nejmenší „stojedničkovou" převahu v Parlamentu. Předsedou vlády se stal Vladimír Špidla, který začal vládnout s velmi křehkou koaliční vládou. „Nikdy jsem neměl nejmenší pochybnost o věrnosti doktora Špidly sociálně demokratickým idejím a vizím, nikdy jsem neměl pochybnosti o jeho poctivosti a osobní integritě. Ale to, co se mu stalo osudným, byl fakt, že nestál v čele silného houfce svých příznivců, kteří by s ním šli i do vnitrostranického střetu. Byl solitérem, na jehož volbě se klanoví vůdci na přání Miloše Zemana shodli, ale kterého ve chvíli, kdy jim přestal vyhovovat, bez rizika sesadili,“ konstatoval Jiří Růžek ve své knize V labyrintu zpravodajských služeb (nakladatelství Šulc-Švarc).
A tak, jak exšéf zpravodajců vzpomíná dál, dříve nastavená pravidla hry pokračovala a pak již předseda vlády Špidla přijížděl na pravidelný páteční zpravodajský brífink. Nebylo to prý ale proto, že by měl zpravodajské a tajné služby v nějaké zvláštní či mimořádné oblibě.
„Nevím, kdo vytvořil legendu o tom, že byl Špidla fascinován zpravodajstvím, já tvrdím, že to není pravda. Pokud premiér Václav Klaus zpravodajské služby a jejich informační výstupy více méně ignoroval, pokud premiér Miloš Zeman měl o výslednosti a výstupech zpravodajských služeb nadsazené a nereálné představy, pokud Josef Tošovský během půlroční úřednické vlády jen zachoval status quo ve zpravodajské komunitě, pak to byl Vladimír Špidla, kdo začlenil zpravodajské informace jako další informační pramen pro rozhodování o závažných kauzách, které měla jeho vláda na stole. A nevím, proč by měl kdokoli kárat předsedu vlády za to, že vykonává své pracovní a funkční povinnosti, notabene nasazovat mu psí berijovskou hlavu. Té byl opravdu Vladimír Špidla vzdálen,“ zastal se Špidly Růžek. A ve vzpomínání šel ještě dál – do období před tím, než se Vladimír Špidla stal premiérem. Už tehdy se totiž s ním setkával.
„Vzpomínám si, že naše schůzky probíhaly tak, že nejprve jsme probrali agendu z minulého týdne a dr. Špidla (tehdy první místopředseda vlády Miloše Zemana) mi sdělil, jaké kroky učinil, s jakým výsledkem a co z toho vyplývalo pro současnost. Pak jsem pozval náměstka Langa se složkou zpravodajských výstupů, které si Vladimír Špidla na místě přečetl. Často chtěl informace doplnit, i zjišťoval, z jak důvěryhodného zdroje přicházejí,“ prozradil autor knihy.
Dva žrouti moci
Připomeňme, že vláda Zemana stála a padala s opoziční smlouvou, kterou ČSSD podepsala s ODS, respektive Václav Klaus s Milošem Zemanem. „Tihle dva žrouti moci pod heslem: Politika je umění možného, poslali k čertu všechny principy politické soutěže a vzkázali českému voliči: Vol si svobodně, koho chceš, my se stejně potají dohodneme! Nemám nic proti americkému či britskému modelu, kdy vítěz voleb bere vše, včetně stoprocentní odpovědnosti. Ale dodnes považuji opoziční smlouvu, na niž jsou Zeman a Klaus tak hrdí, za velký podraz na občanech naší republiky. Říkám to proto, že opoziční smlouva začala brzy nést svoje ovoce v kšeftech a kšeftících, na nichž se šíbři z obou táborů rychle dohodli,“ popsal Jiří Růžek.
A připomněl, že do té doby z pomyslného rohu hojnosti velké privatizace čerpali především ti, kdo měli vazby na předchozí vlády. „Ale ještě několik tučných soust zůstalo v Konsolidační agentuře, kterou političtí rivalové spravovali rukou společnou a nerozdílnou. Vedle toho bylo dost finančních prostředků v bazénu státního rozpočtu, které šly při troše dobré vůle přečerpat cestou výběrových řízení do spřátelených firem. Politici se časem naučili o peníze nežebrat, ale pěkně si o ně říct buď zpříma, nebo cestou nastrčeného lobbisty. Není divu, že přes rychle rostoucí dluh se všichni předháněli, jak rychle dokážou utratit peníze daňových poplatníků, a jsou stále mezi nimi tací, kdo toto období nazývají pokrokem a budováním občanské společnosti,“ uvádí v knize Růžek.
Psali jsme:
Špína nalevo i napravo - není nad upřímnost
Nebylo proto prý divu, že 1. místopředseda vlády (Špidla) občas měnil barvu, když četl, co pěkného se jeho spolustraníci chystají provést. „Vzpomínám si, že jsem při nějaké příležitosti potkal Vladimíra Tlustého, tehdy předsedu poslaneckého klubu ODS a předsedu dozorčí rady Konsolidační agentury a ten mi řekl: Poslyšte, pane řediteli, vy prý máte blízko k vicepremiérovi Špidlovi. Tak mu řekněte, že to, co my dělali v jednotkách, jejich lidé dělají o dva řády výše… Inu není nad upřímnost a otevřenost mezi oposmluvními obchodními partnery…“ poznamenal exšéf BIS v nové aktuální roli spisovatele.
Psali jsme:
Vladimír Špidla se ale prý snažil poctivě předcházet různým pokusům, jak podojit stát, jenže někdy na to nestačil ani ze své relativně silné politické pozice. Vláda totiž prý rozhodovala ve sboru a někdy bylo proto podle Růžka zajímavé pozorovat, jak obratně se dokázali sešikovat někteří ministři a věc společného zájmu prostrkat k odsouhlasení.
„Tím, že se informacím o pokusech poškodit ekonomické zájmy České republiky začala věnovat pozornost, objevily se dva velké problémy. Ten první se týkal zpravodajských prostředků využívaných k sběru informací, respektive jejich relevanci a pravdivosti. Ukázalo se brzy, jak byl ten který segment ekonomiky obsazen důvěryhodnou agenturou nebo zda zpravodajská agentura čerpala jen z druhotných informačních zdrojů,“ naznačil Růžek slabost, která se objevovala. A ukázal i na další.
Psali jsme:
Doby, kdy slovo lobbing získalo na dlouho pejorativní nádech
„Druhý problém představoval samotný obsah termínu ekonomické zájmy státu. Vzpomeňme si, že velkým politickým tématem byla zejména privatizace, ale její způsob, náklady a zisky byly hřištěm, na němž se utkávaly různé skupiny zájemců. Nebylo pochyb, že tyto skupiny toužily, aby jim politici vytvořili co nejlukrativnější podmínky a byly ochotny se za vynaložené úsilí revanšovat. Hledaly způsob, jak svá řešení předložit přímo nebo cestou vlivné osoby s přístupem do vysokých pater politiky. Byla to doba, kdy v anglosaském světě vcelku počestné slovo lobbing získalo v Čechách pejorativní obsah, neboť vyjadřovalo snahu ošidit stát a korumpovat ty, kteří o věci rozhodují,“ uvedl také Jiří Růžek ve svém vzpomínání a popisu událostí, které zažil.
Jak též prozradil, někdy navíc nebylo ani jasné, jaký je postoj jednobarevné vlády k dané kauze, neboť i ministři se rozdělili podle toho, jaké návrhy prosazovali. „Tenkrát jsem si uvědomil, jak moc chybí řediteli BIS právo účastnit se pravidelného zasedání vlády a sledovat způsob i cestu projednávání jednotlivých vládních návrhů. Potřeba vědět mě pak přivedla k Ing. Miroslavu Šloufovi… A musím konstatovat, že jsem ho poznal jako výkonného aparátníka, který na rozdíl od mnoha mluvků uměl svůj vliv a znalosti uplatnit. Pokud jsem chtěl mít komplexní pohled na danou věc, poskytl mi jej Šlouf nebo jím doporučený expert…“ konstatoval Růžek na adresu osoby, která po léta působila pro řadu lidí kontroverzně.
Snad se té služby, které jsme šéfoval, nebudu muset bát, poznamenal Růžek
Růžek v knize přiznává také to, že se možná v minulosti jedna i druhá strana světa, který popisuje, pokoušela podat svědectví té doby. Z těchto svědectví má však Jiří Růžek pocit zcela opačný. I proto se rozhodl vše zdokumentovat i ze svého pohledu a zkušeností.
Možná tím někoho naštve, někoho vystraší, ale docela jistě si byl možných důsledků vědomý. I proto možná v závěru knihy, kde popisuje své rozloučení s BIS, napsal následující větu: „Snad se té služby nebudu muset bát, až v ní nebudu, blesklo mi hlavou, když jsem vyjížděl po své rezignaci z jejích vrat…“
|
Kdo je Jiří Růžek? Jiří Růžek vystudoval Filozofickou fakultu UK, obor historie-filozofie. Působil v Orientálním ústavu, v Encyklopedickém institutu, pracoval ale také jako dřevorubec a byl i starostou Dobřichovic. Brzy po listopadu 1989 byl přizván do rodícího se Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie a od té doby se pohyboval v tajných službách. Ředitelem BIS byl v letech 1999 až 2003. |
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
