Na listopadovém průzkumu agentury STEM mě zaujala informace, že si čtvrtstoletí od listopadu 1989 jen mírně nadpoloviční většina občanů myslí, že se u nás skutečně podařilo vybudovat základy demokracie. Není to trochu překvapivý výsledek?
Když se podíváme na těch pětadvacet let, tak můžeme u nás odlišit několik vývojových fází. Určitě není pravda, že všichni s velkým nadšením přivítali pád minulého režimu, ale už na počátku devadesátých let se ukazovalo, že společnost je rozdělená na několik táborů. Na jedné straně to byli pevní stoupenci minulého komunistického režimu, těch bylo kolem dvaceti procent. Na druhé straně byl zhruba stejný podíl lidí, kteří byli prozápadně i antikomunisticky naladěni. Zhruba 15 procentům obyvatel to bylo úplně jedno, ať je to tak, či onak. Takže zbývala skupina zhruba 45 procent lidí, kteří byli názorově velmi vlažní. Podle okolností a často na základě i povrchních emocí se názorově přesouvali tu na jednu, tu na druhou stranu. Země byla názorově rozpolcená, což vidíme na křehkých vládních koalicích dodnes. Vlastně to poznamenává celých 25 let a o směřování i povaze naší demokracie stále ještě není rozhodnuto. Je tu velká skupina lidí, která dění přihlíží trochu pasivně. Před čtvrtstoletím se jak politické elity, tak veřejnost demokracii teprve učily. Demokracie se v mysli lidí posilovala v průběhu devadesátých let až do jejich druhé poloviny. Od té doby existuje skepse o tom, čeho jsme dosáhli, a mezi lidmi vládne v tomhle směru značné rozčarování. Co se kvality demokracie týče, tak to zdaleka není lineární vývoj a o podobě toho, jak to u nás vypadá a do budoucna vypadat bude, se stále ještě rozhoduje.
Ze všech dat a údajů, které jste od svých respondentů během roku získávali, můžete posoudit, zda byla politická situace v ČR v končícím roce spíše lepší, nebo horší než v předchozích letech?
Tak v tomhle ohledu data svědčí zcela jednoznačně. Jak už jsem říkal, prošli jsme několika vývojovými fázemi, byl to vývoj nahoru a dolů. Nejzávažnější a dosud bezprecedentní vývoj se jeví v našich datech od roku 2008-9 a zejména pak léta za vlády premiéra Nečase. Lidé měli pocit, že se společnost vyvíjí špatným směrem, jako by se jim vzdalovala, vzdalovaly se jim vládnoucí elity. Vytrácelo se jim takové to hodnotové zakotvení, oslabovaly se názory, že demokracie nakonec zvítězí a naše děti budou žít v lepším světě, než jsme žili my. A to se za Sobotkovy vlády a s účastí hnutí ANO výrazně zlepšuje. Dokonce data z posledních měsíců, i ta prosincová ukazují, že se krizové období hlubokého rozčarování posledních několika let uzavírá.
Psali jsme:
_635527583224951115.jpg&id=37629)
Hnutí ANO se vymezuje proti standardním stranám, které společnost řídily v uplynulých dvou desetiletích, a označuje se za skutečného zástupce občanů. Vnímá veřejnost účast ANO ve vládě, že v ní má konečně někoho „svého“, nebo převládají obavy z ohrožení svobody, jak na kumulaci moci u Andreje Babiše poukazují některá média?
Dostáváme se zase na nějakou normální startovní čáru, jako by se zdálo, že nová politická konstelace i s hnutím ANO představuje v mysli lidí příležitost, jak se vymanit z negativního sevření, které pociťovali v minulých dvou, třech letech. Takže se dá jednoznačně odpovědět, že je to vnímáno spíše pozitivně jako příležitost. A obavy, které zaznívaly už na podzim roku 2013, že hnutí ANO a jeho nezakotvenost v naší polistopadové politické tradici může představovat nebezpečí a spojení byznysu a politické moci nás může ohrožovat, sice stále existují, ale nijak se nerozšiřují, naopak jich ubývá a posiluje se spíš prvek naděje.
Už od roku 1993 se agentura STEM zaměřuje na výzkum popularity českých politiků. Když se ohlédneme za letošním rokem, kdo v něm byl politickým vítězem?
Jsou tady dva vítězové. Bezpochyby to byl Andrej Babiš. V průběhu letošního roku bylo zajímavé zejména sledovat, jestli ta prvotní očekávání a mnohdy možná i nereálné představy nepovedou k vystřízlivění z povolební euforie, jestli si hnutí ANO udrží aktivní pozici jistého příslibu do budoucna. A ukázalo se, že i po prázdninách, které obvykle bývají obdobím vychladnutí hlav, si Andrej Babiš vede dobře a svou pozici favorita na naší politické scéně potvrdil. Druhým, menším, vítězem je nepochybně Bohuslav Sobotka, který byl dříve jen obecně populární osobou. Ale jeho počínání v roli předsedy vlády je hodnoceno v souhrnu dobře a i vláda celkově si drží docela slušnou popularitu mezi lidmi.
Koho lze naopak za letošek označit lůzrem roku?
Z mysli lidí jednoznačně odchází strana Úsvit, a tak je to jeho předseda Tomio Okamura. Nedařilo se ani pravicovým politikům. Například Petr Fiala byl přijat relativně vlídně, ale ukazuje se, že tam není velký potenciál. Lůzrem je také, ale to je už déle trvající záležitost, Miroslav Kalousek. A ani Karel Schwarzenberg už nemá tak prominentní pozici, jakou míval.
Vaše agentura dala dárek prezidentovi Miloši Zemanovi k jeho sedmdesátinám, když mu podle vašeho zářijového průzkumu vylétla popularita na 64 procent. Pak ale do konce roku prudce padala. Jak lze zhodnotit počínání hlavy státu v uplynulém roce, co u ní lidé oceňovali a co jim naopak vadilo?
Miloš Zeman získával popularitu ze všech možných stran. Dosáhl dobrého hodnocení tím, že působil klidným a rozvážným dojmem, vyhrocené politické souboje na domácí politické scéně se dále nerozvíjely. Oceňovány byly jeho úspěchy na mezinárodní politické scéně, i když to někteří vnímali rozporně, ale v průměru se upevňovala jeho pozice jako prezidenta, který dobře plní svou roli. Zlom nastal po těch problematických Hovorech z Lán. Byl ještě posílen tím, že přesně v ten den začal CVVM měřit popularitu. Naměřil tu emotivní vlnu a vyšel tak výrazný pokles, kterému byla věnována značná pozornost. I podle našich nejnovějších prosincových dat, která jsme ještě nepublikovali, má prezident jen zhruba třetinovou podporu veřejnosti, což je výrazný propad.
Ing. Miloš Zeman
Dá se při pokračující velké kritice Miloše Zemana očekávat, že se už příští rok objeví nějaký výrazný prezidentský kandidát?
Já jsem dost skeptický k tomu, že by se takto brzy podařilo vygenerovat jasného prezidentského kandidáta. Lze očekávat, že se mohou o přízeň potenciálních voličů přihlásit někteří z dosavadních politiků, ale tam žádnou hvězdu nevidím. Osobně si myslím, že nelze prezidenta Zemana podceňovat v jeho ambicích do budoucna, že to ještě není uzavřená kapitola.
Kdo by se jako prezidentský kandidát zamlouval Vám osobně?
Já bych si přál, kdyby se o nejvyšší post v zemi ucházeli nějací mladí, neokoukaní lidé. Mělo by to i velkou symbolickou hodnotu, protože by mladší generace naznačila, že jí na budoucnosti naší země záleží. V našich datech se totiž ukazuje, že právě ta mladší věková skupina někde okolo třicátníků a mladších je poměrně pasivní. Oni se o politice sice baví, mnohdy na ni nadávají, ale ve skutečnosti jim z různých důvodů nestojí za to, aby přišli k volebním urnám. A nestojí jim za to, aby uvažovali o tom, že vstoupí do některého z politických uskupení a že budou kandidovat. Vypadá to tak, že rostoucí podíl starších občanů víceméně rozhoduje o profilu naší politiky do budoucna, ačkoli ten aktivní životní vrchol už mají mnohdy za sebou.
Kdybyste měl vybrat nejdůležitější politický počin roku, našel byste něco tak mimořádně významného, co českou společnost ovlivnilo?
Určitě tím nejvýznamnějším momentem byla ukrajinská krize a anexe Krymu, která v plné nahotě odhalila problém, o kterém se mnozí domnívali, že již dávno spí. Vezměme si, s jakými rozpaky byl kdysi přijímán dopis prezidentů střední Evropy o tom, že je trošku naivní si představovat, že politika s Ruskem může procházet nějakým jednoduchým resetem, jak si to představoval prezident Obama. A u nás bylo mnoho názorů, že Rusko, které bylo v devadesátých letech vnímáno jako základní bezpečnostní riziko pro naši zemi, se mezitím změnilo, stává se z něj řadová demokratická země, že nebezpečí od Ruska již nadále nehrozí, že je třeba posilovat s ním spolupráci a podstatně mu pomoci v jeho směřování mezi demokratické země. Kdysi gruzínská a posléze krymská krize ukázaly, že otázkám bezpečnosti našeho strategického směřování jsme se tak trochu lehkovážně přestali v minulém období věnovat. Také dění na Středním východě a záležitosti Islámského státu jako by odhalily, že tu je obrovské strategické bezpečnostní téma, nad kterým jsme kdysi zdánlivě mávli rukou jako nad něčím, co už je vyřešené.
Se zmíněnými konflikty souvisí i otázka otevřenosti české společnosti. Jaký je převládající postoj k možnému přijímání uprchlíků především ze Sýrie a čím je především ovlivněn?
My nejsme dvakrát vstřícní na to přijímat cizí skupiny. A to zejména v situaci, kdy občané mají pocit jistého ohrožení, které plyne z toho, že nedůvěřují svým politickým elitám a mají pocit, že naši vedoucí představitelé jsou slabí, váhaví a neposkytují jasnou vizi, kudy a kam se rozvíjet. A v té situaci nejistoty a ohrožení, která je umocněna ekonomickými problémy Evropské unie i našimi vnitřními problémy, mají tendenci se uzavírat do sebe, akcentovat prvky zajištění. Pak se ta otevřenost, která u nás nikdy nebyla velká, ještě zmenšuje. Máme dlouhodobě nedostatečně řešený problém romského etnika a problematiky, která je s politikou vůči sociálně vyloučeným u nás spojena. Ale to není otázka nějaké výrazné etnické nevraživosti nebo snad xenofobie, protože za určitých podmínek jsme relativně vstřícní k cizincům, takhle vstřícně vnímáme například působení vietnamské komunity. Nejsme xenofobnější, než jsou ostatní země. Ale to, co činí ten problém potenciálně dramatickým, je, že naše politika vůči přistěhovalectví je relativně uzavřená, věci se nekomunikují otevřeně a je to takové spíš jenom tušené nebezpečí pro mnoho lidí. A tím, že se o tom nemluví, nemá to jasné kontury, ten problém opticky narůstá. Jsem přesvědčen, že kdybychom měli skutečně jasnou přistěhovaleckou politiku, byli jsme ji schopni veřejně obhajovat, tak také lidé budou lépe chápat naše možnosti i meze.
Tomio Okamura
Pokud by Česká republika byla přinucena rozhodnutím Evropské unie přijmout větší množství uprchlíků, mohlo by to u nás vést k výrazným projevům nespokojenosti i přesunu voličů k těm politickým stranám, které by se stavěly proti masivnímu přistěhovalectví?
Evropská unie bude asi v tomto postupovat diplomaticky a možná spíš kabinetním způsobem než nějakým otevřeným nátlakem. Ale kdyby to dopadlo, jak říkáte těmi slovy, že by nás Evropská unie přinutila, tak by to byl samozřejmě malér pro naši společnost. Byl by to moment domácího politického boje, protože politici vědí, že přijímání přistěhovalců je nepopulární. Byli by vyhýbaví, hodili by vinu na Evropskou unii, tím by se zhoršoval vztah našich obyvatel k evropské integraci, otevíral by se prostor pro různé iracionality na naší domácí politické scéně a mohlo by to vést až ke změnám politické konstelace. Ale zatím se to nejeví tak, že by se veřejnost nějakým způsobem radikalizovala, že by téma přistěhovalectví bylo výrazným vnitropolitickým tématem. Ale pokud by se stalo tímto vnitropolitickým tématem, tak jak se posiluje toto téma v některých západoevropských zemích, tak by to byl vývoj velice neblahý. Proto říkám, že je potřeba o těch věcech komunikovat, naznačit, jaká je naše pozice, obhájit tuto pozici nejen v domácím veřejném mínění, ale i v postavení k ostatním členům Evropské unie a hrát to jako otevřenou hru. Pokud by se to schovávalo pod pokličku, tak se nám takováto vyhýbavost a licoměrnost vymstí.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Dá se v české společnosti pozorovat růst obav nejen z terorismu, ale i z válečného konfliktu, který by se nás mohl přímo dotknout?
Obava z terorismu je dlouhodobě vnímána jako hlavní bezpečnostní riziko, výrazně se to nezhoršuje, ani nezlepšuje. Je to takové trvající memento pro většinu našich obyvatel. A úvaha o tom, že by se mohla zhoršit bezpečnostní situace až na úroveň nějakých válečných konfliktů v Evropě, je samozřejmě téma, které lidi napadá, ale zatím to není nic, co by nějakým výrazným způsobem formovalo veřejné mínění. Ta obava možná poroste, ale z druhé strany tady existuje velká důvěra v obranné možnosti NATO a konec konců i důvěra v naši armádu je velmi vysoká a neztrácí se, neupadá. Takže je to spíš potenciální hrozba vyostření té složité bezpečnostní situace, která ovšem ještě nenalézá nějaký dramatický výraz ve výsledcích výzkumu veřejného mínění.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
