Věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení a doplnění dokazování. Pro připomenutí, násilné policejní vyklizení vily tehdy následovalo po jejím obsazení některými účastníky vzpomínkové akce u příležitosti třetího výročí vystěhování tzv. squatu Milada.
Nejvyšší správní soud shledal, že k závěru, zda byl policejní zásah tehdy zákonný či nikoli, neměl městský soud – přestože ve věci provedl rozsáhlé dokazování – dostatečná skutková zjištění. Některé závěry městského soudu označil Nejvyšší správní soud za zjednodušené a předčasné. Jakkoli se ztotožnil s tím, že účastníci akce, a mezi nimi též žalobci, obsadili vilu Milada protiprávně, protože k ní neměli žádné vlastnické, užívací nebo jiné právo, a že samotná výzva policie k opuštění objektu byla namístě, nepřesvědčil ho za daného stavu dokazování závěr městského soudu o tom, že to samo o sobě mohlo ospravedlnit bezprostřední (ještě v nočních hodinách) a masivní nasazení policejních sil na násilné vyklizení zchátralé, dlouhodobě neužívané a neobydlené vily ve vlastnictví státu.
Ve věci rozhodující 6. senát Nejvyššího správního soudu v napadeném rozsudku městského soudu postrádal především zhodnocení důkazní situace jako celku z hlediska přiměřenosti policejního zákroku. Nepřehlédl, že nebylo postaveno najisto, kdo vlastně o policejním násilném vyklizení vily rozhodl, a tento velitel zásahu nebyl v řízení vyslechnut. Povšiml si též skutečnosti, že policejní videozáznam o průběhu zásahu je do značné míry kusý, zejména v něm chybí zachycení klíčových okamžiků vyvádění již zpacifikovaných squaterů z vily, takže nelze jednoznačně vyvrátit jejich tvrzení, že byli podrobeni tzv. „bicí uličce“. „Aby městský soud mohl dospět k výroku o zamítnutí žaloby, musel by vyložit, proč shledal nezbytným bezodkladné nasazení masivní policejní síly k ochraně vlastnického práva státu, když v daném případě šlo o dlouhodobě neužívaný a neudržovaný objekt, který byl natolik zchátralý, že škody bylo možno napáchat snad pouze na jeho stavební konstrukci,“ uvedl soudce zpravodaj Tomáš Langášek, který v této souvislosti zdůraznil, že použití policejní síly musí být přiměřené okolnostem, či jinak řečeno, „ne každé porušení zákona automaticky opravňuje policii k bezprostřednímu a masivnímu použití donucovacích prostředků, jako tomu bylo v tomto případě.“.
V rozsudku soudci Nejvyššího správního soudu připomněli, že pokud došlo při zásahu ke zranění osob, uplatní se plně závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva na poli čl. 3 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu (obdobný zákaz plyne z čl. 7 odst. 2 naší Listiny základních práv a svobod). Podle mnohých rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva totiž z tohoto základního práva plynou i závazky státu a jeho orgánů provést nejen účinné vyšetřování, ale též unést odpovědnost za porušení tohoto základního práva v situaci, kdy nejsou schopny prokázat, že si zranění daná osoba způsobila sama anebo k němu došlo jinak či jindy než v době policejního zákroku či v době, kdy byla daná osoba v moci státních orgánů. Nejvyšší správní soud konstatoval, že městský soud tyto principy nevzal v úvahu a veškeré pochybnosti o průběhu skutkového děje vyložil v neprospěch žalobců, jimž se údajně nepodařilo prokázat, že tvrzená zranění jim byla bezdůvodně způsobena zasahujícími policisty.
Jak již bylo řečeno, Nejvyšší správní soud neměl za dané procesní situace možnost dospět ke konečnému závěru o tom, zda policejní zákrok vůči žalobcům byl či nebyl zákonný. Takový závěr bude muset znovu učinit Městský soud v Praze, který, jak mu Nejvyšší správní soud uložil, případně doplní dokazování a odpoví na otázky, jež si dosud nepoložil.
Informace k rozhodnutí ze dne 25. května 2015, sp.zn. 6 As 255/2014. Celé rozhodnutí zde.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tisková zpráva
