Prvními byly dva pod komíny „mělnické jedničky“, jejíž provoz byl zahájen v roce 1960. Když se začala stavět na konci šedesátých let „dvojka“ byl pod základy jejího komína, který je dnes v demolici, zřízen další kryt. Ten se v budoucnu stal společným i pro Elektrárnu Mělník III. Jak ovšem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nabíraly studená válka a hrozba použití zbraní hromadného ničení, ať již jednou či druhou stranou, na obrátkách, došlo ještě na realizaci čtvrtého velkého krytu pod provozní budovou, v níž sídlil veškerý technický personál, včetně provozní údržby.
Počítalo se s dopadem rakety Pershing s atomovou hlavicí
Všechny kryty byly stavěny s parametry takzvaně stále tlakově odolnými. Zesíleny měly zvláště stropy. „Ten pod provozní budovou byl dokonce projektován tak, aby odolal nárazu americké balistické rakety Pershing s atomovou hlavicí, pokud by dopadla na nedaleký objekt centrálních dílen údržby,“ vzpomíná na dobu pro někoho dnes již nepochopitelnou Jiří Pelák, bývalý technický náměstek v Elektrárně Mělník. I když v praxi nebyly naštěstí nikdy použity, muselo se v nich vše udržovat funkční, takže se například vyhazovaly staré nepoužité filtry a nahrazovaly se novými. To samé platilo o výměně prošlého zdravotnického materiálu v ošetřovně. Pravidelně se přezkušovaly telefonické linky z podzemí, funkčnost elektrocentrál, a rovněž tak se kontrolovala průchodnost únikových šachet. To pochopitelně platilo do listopadu ´89. Po uvolnění politického napětí se kryty udržovaly jen jakousi setrvačností, ovšem i to stálo ročně tisíce korun.
Poté, co se vypracovala nová Koncepce ochrany obyvatelstva s výhledem do roku 2015 (nyní už je hotova do roku 2020), se ovšem nevědělo, jak s kryty civilní obrany naložit. „V těch pod komíny byly i provizorní velíny, z nichž šlo, byť omezeně, za nouzového stavu řídit provoz elektráren. Byly menší, neboť měly sloužit jen pro lidi na směně, tedy zhruba pro 50 osob. Kryt pod provozní budovou má více než 300 metrů čtverečních a měl pojmout přes sto osob z údržby, včetně lidí z vedení elektrárny. Ti by ovšem museli do krytu doběhnout z protilehlé budovy,“ říká dále Jiří Pelák.
Elektřina pro Prahu – nouzový provoz za každou cenu
Samozřejmě se počítalo s tím, že v případě válečného konfliktu by v elektrárně bylo méně zaměstnanců. Respektive jen ti, kteří by zajišťovali její provoz v nouzovém stavu. „Kolik lidí se bude během válečného stavu a na území zamořené radiací starat o chod všech tří elektráren, bylo pochopitelně předem a poměrně přesně spočítané, ovšem také tajné. Proto se ani nekalkulovalo s tím, že by se do krytů vešli absolutně všichni. Vzhledem k tomu, že zde dříve bývalo i 1 780 zaměstnanců, by to nebylo ani reálné,“ poznamenal Jiří Pelák, který i dnes v důchodovém věku působí v Elektrárně Mělník coby projektový manažer.
Všechny tři elektrárny měly tehdy jedenáct výrobních bloků. V případě napadení socialistického Československa nepřítelem ze Západu se pak kalkulovalo s tím, že minimálně polovina by jich zůstala v provozuschopném stavu. Pokud by nebyla elektrárna totálně zničena, měly se po útoku ze vzduchu poškozené provozy, byť provizorně, ale co nejrychleji obnovit. Hlavně výrobní blok o výkonu 500 MW. Počítalo se totiž s tím, že elektrárna s nejvýkonnějším uhelným blokem v republice bude i nadále vyrábět elektřinu pro strategické podniky a hlavní město Prahu.
Za pancéřovými dveřmi se stále ukrývá duch minulé doby
Priority ochrany obyvatelstva se dnes pochopitelně ubírají jiným směrem a vše je řízeno Integrovaným záchranným systémem České republiky. Čtyři bývalé kryty civilní ochrany v Elektrárně Mělník jsou tak od druhé poloviny prvního desetiletí 21. století už jen mlčenlivými svědky minulosti. Lépe řečeno jen ten největší pod provozní budovou. Za těžkými pancéřovými dveřmi u hlavního vchodu a také před výstupem nouzovým východem stále naleznete pozůstatky sprch s cedulkami „Částečná speciální očista“. Jsou zde například i tři 2,5kubíkové zásobníky na pitnou vodu, ventilátory a náhradní díly k nim, prázdná ošetřovna, zachovalé vykachlíkované dámské a pánské toalety, elektrocentrála a také nezbytné telefony, na kličku i číselníkový. Jakýkoliv nábytek či provizorní lůžka ovšem chybějí.
„O osudu krytů civilní obrany rozhodly povodně v roce 2002. Velká voda je všechny zatopila. Přestože byla elektrárna pod vodou, nedostala se do nich shora, ale někudy spodem splaškovou kanalizací. Takže i když bychom přežili v krytech raketový atomový útok, pokud by došlo vlivem výbuchů k jakémukoliv propojení nedalekého toku Labe s kanalizací, utopili bychom se jako krysy. To, co se nacházelo v krytech pod komíny, bylo vodou totálně zničeno a proto i zlikvidováno. Prostory se vyklidily, vydezinfikovaly a vybílily. Zbylé věci v krytu pod provozní budovou se následně zakonzervovaly. V současné době jsou kryty civilní ochrany v Elektrárně Mělník vyjmuty z evidence i plánů záchranného systému kraje,“ dodává Jiří Pelák.
Ve své době měl každý kryt svého velitele, požárníka i zdravotníka. Díky pravidelným cvičením všichni věděli, jak přijímat lidi i jak se chovat v krytu. Například velitel musel uhlídat přesný počet lidí, kteří v něm směli pobývat, aby se ve finále osazenstvo pro nadpočet neudusilo kvůli nedostatku kyslíku. Další měli kontrolovat průchodnost únikových východů či zabezpečovat výměnu filtrů ve ventilaci, aby byl neustále zajištěn přívod čistého vzduchu. Ventilace měla i ruční pohon, kdyby vypadl proud, ukrytí lidé by se střídali v točení klikou. V rámci utajení se naučenými frázemi kontrolovala i funkčnost telefonních linek. V největším krytu elektrárny přitom stačí jen zavřít oči, a vše vidíte jak v reálu před sebou…
Po školení na vše zapomněli a raději vyráželi na houby
„Pamatuji si, že jsme v elektrárně měli útvar civilní obrany se specialisty, kteří měli spočítáno, kam všude by mohla raketa Pershing dopadnout. Samozřejmě se hlavně počítalo s tím, že cílem útoku bude výrobní blok 500 MW. Takže teoreticky dokázali určit, jaký bude mít vliv dopad jaderné hlavice na elektrárnu a její okolí. Podle toho probíhala i nejrůznější cvičení a školení lidí, kteří by se měli ve válečném stavu po elektrárně pohybovat. Tomu, jak se vyhnout účinkům jaderného výbuchu, jak přečkat tlakovou vlnu, světelné a radioaktivní záření a jak následně přežít v zamořeném terénu, jsem se nevyhnul ani já. Samozřejmě nás i učili, jak zacházet s vybavením krytu. Za tím účelem jsme dokonce jezdili až na Děčínsko do jednoho školícího rekreačního střediska. Takže jakmile skončila propagandistická nalejvárna, ihned jsme na ni zapomněli a vyráželi do okolních lesů na houby,“ uzavírá své vzpomínání Jiří Pelák.
Psali jsme:
autor: PV
