Energetickou soustavu ČR tehdy ohrozily prudké mrazy překračující hranici 25 stupňů pod nulou, které způsobily problémy jak v distribuční síti tak především v samotných elektrárnách. Silné mrazy vedly také k extrémně vysokým požadavků na odběr elektrické energie domácností i podniků díky elektrickému vytápění.
Kritický stav v energetice v důsledku neobvykle silných mrazů nastal v druhém lednovém týdnu (7. – 12. 1.) a následně ještě v druhém únorovém týdnu (11. - 13. 2.). Byty a kancelářské prostory měly tehdy dimenzované vytápění, s uvažovanou maximální venkovní teplotou do -12 °C. Dimenzovat topné systémy na nižší venkovní teploty by totiž bylo příliš nákladné. V elektrických topných spotřebičích pak bylo v Česku instalováno zhruba 7 000 MW, z toho 4 000 MW v domácnostech. Tyto spotřebiče představovaly málo předvídatelnou a kontrolovatelnou zátěž. Mrazy byly navíc tak silné, že se topilo i v prostorách, které to za normálních podmínek nevyžadovaly. Například ve skladech potravin a v některých zemědělských objektech.
Tehdejší Československo dokázalo pokrýt zatížení maximálně 12 000 MW. Nebezpečí blackoutu se ještě zvýšilo poruchami na uhelných elektrárnách a problémy se zásobováním uhlím. Přechod mrazivé vlny způsobil v některých hodinách výpadek až 2000 MW výkonu elektráren. V dokončené elektrárně Dukovany se teprve připravoval první blok ke spuštění a stavba elektrárny Temelín byla ve fázi příprav, výroba elektřiny v Česku tak závisela z naprosté většiny právě na uhelných elektrárnách.
Nestandardní kontroly v Elektrárně Tušimice I
I když výše uvedené vyznívá dramaticky, vesměs všechny uhelné elektrárny na severu Čech, spadající dnes do Skupiny ČEZ v kritické zimě 1985 „jely“. Pokud musely být některé výrobní bloky odstaveny, tak se všude snažili udržet provoz těch krajních, které „zahřívaly“ bloky mezi nimi. Například v elektrárně Tušimice I (dnes již neexistuje), to byly výrobní bloky 1 a 6. Dodávky uhlí přitom vázly, neboť u dopravních pásů z nedaleké šachty zamrzaly válečky. Dalším problémem byla voda. V té době na tušimické „jedničce“ sloužil coby operátor výrobního bloku 3 Jiří Novotný. „Na různých místech v kotelně jsme měli koksové nádoby a zahřívali armatury, aby nezamrzaly. U napájecí nádrže pak seděl člověk a pravidelně hlásil vysílačkou na velín, kolik je v ní vody a jak vypadá, aby se nezadřel blok. Obdobně byla velmi nestandardně kontrolována hladina v přímém stavoznaku kotlového bubnu na kótě 35 m. Seděl u něj pochůzkář či zámečník kotelny s baterkou a hlásil vysílačkou na velín skutečnou hladinu operátorovi kotle. Potrubí přenosu měření ke stavoznaku, který byl umístěn za sklem před velínem, bylo samozřejmě také zamrzlé. A jak se nakonec ukázalo, i prasklé.“
Co se dalo spálit, shořelo v koksácích
Na jeho slova navázal ještě Martin Novák, který tehdy pracoval v údržbě strojovny. Byl to právě on, jenž mimo jiné absolvoval dvě noční směny vsedě u bubnu kotle a hlídal jeho hladinu vody. „Plováky a potrubí zamrzaly, takže jsem strávil s vysílačkou v ruce dvě noční směny u stavoznaku. Všude také hořely koksáky. Kromě koksu jsme v něm pálili vše, co hořelo, jen abychom udrželi v kotelně alespoň nějakou teplotu. Prakticky všechno dřevo, co jsme našli, vzalo za své, ať to byla jednotlivá prkna či lešenářské podlážky. Samozřejmě, že tyto, jednoduše řečeno, svařené koše, musel zase někdo hlídat, takže u každého stál chlap. Prostě kdo mohl, byl v práci, i když to zrovna nebyla jeho směna.“
V Krušných horách padaly stožáry
Především v oblasti Krušných hor měli energetici plné ruce práce s námrazou. „V lokalitě Krásný Les směrem na Adolfov nám pod tíhou námrazy popadalo vedení. Námraza vážila cca 18-20 kg na 1 metr vedení, podobné problémy jsme řešili i na Měděnci. Dle vypínacích plánů jsme museli vypínat jednotlivé úseky vedení a rozvodny ve městech. Na dvě hodiny se bez elektřiny ocitla jedna část města, na další dvě hodiny jiná část. Omezení se netýkalo nemocnic a Národních výborů,“ vzpomíná Milan Fink, tehdy zaměstnanec Severočeské energetiky.
Energetikům nezbývalo, než použít vypínací havarijní plán, aby hrozícímu blackoutu zabránili. V republice tak byly některé regiony operativně odpojovány od přísunu elektrické energie. Tento stav trval 19 hodin, následně se dosáhlo snížení spotřeby v domácnostech i podnicích prostřednictvím pokynů z vysílání Českého rozhlasu. Tehdy se ukázalo, že československá energetika není schopná čelit prudkému nárůstu spotřeby a potížím v elektrárnách při extrémních mrazech, proto po kritických měsících roku 1985 následovala rozsáhlá řada opatření a nákladných investic, aby se podobná situace neopakovala.
Ani dnes není hrozba blackoutu zcela zažehnána, problém však spočívá jinde. „Česká republika sama o sobě má silnou a stabilní energetiku, v současné době musí ale často čelit příliš silnému zatížení přenosové soustavy vlivem přetoků energie z německých obnovitelných zdrojů. To by v kombinaci s dalšími okolnostmi, například havárií v přenosové síti mohlo kolaps energetické soustavy přivodit. Taková situace by pak mohla mít vážné a rozsáhlé dopady do všech oblastí našeho života,“ upozorňuje Pavel Filipi, ředitel úseku Řízení sítí ČEZ Distribuce.
Psali jsme:
autor: ČEZ
_635477466366665011.jpg&id=25948)
