Finanční správa nicméně považuje za nezbytné zdůraznit některé pro daný případ významné skutečnosti. V souzené situaci Nejvyšší správní soud řešil po právní a skutkové stránce velmi specifickou situaci, která spočívala v souběžném splnění zákonných podmínek pro vydání ručitelských výzev dle zákona o DPH a neuznání nároku na odpočet DPH, uplatněného týmž subjektem z důvodu jeho vědomého zapojení do daňového podvodu. Jelikož právní úprava neřeší souběžné uplatnění obou právních institutů a tato situace ve správní praxi doposud nenastala, resp. nebyla řešena ani správními soudy, nemohla Finanční správa postupovat jinak, než aplikovat oba daňové nástroje.

Nejvyšší správní soud však konstatoval nemožnost aplikace zajišťovacích příkazů u subjektu FAU s.r.o., pokud již dříve vůči tomuto byly uplatněny ručitelské výzvy podle zákona o DPH za nesplněnou daňovou povinnost jeho dodavatele. Důvodem, proč Finanční správa přistoupila k jejich vydání, bylo naplnění zákonem vymezených podmínek pro uplatnění ručení dle zákona o DPH, konkrétně provedení bezhotovostní platby FAU s.r.o. na nezveřejněný zahraniční bankovní účet, a současně splnění zákonných podmínek pro vydání výzvy ručiteli podle daňového řádu z důvodu zahájení insolvenčního řízení vůči odběrateli FAU s.r.o. Finanční správa za takovéto situace neměla možnost správní úvahy, zda tento způsob zajištění úhrady daně uplatní či nikoliv, a musela ručitelskou výzvu vydat.

Na základě ručení neuhradila FAU s.r.o. žádnou částku, ačkoliv tak mohla učinit po dobu minimálně 13 měsíců, v rámci kterých pouze opakovaně Finanční správě slibovala řešení vzniklé situace. K tomuto však nikdy nedošlo. Z tohoto důvodu byl správce daně povinen využít zajišťovací příkaz jakožto invazivnější prostředek, ke kterému je oprávněn přistoupit tehdy, pokud běžné postupy při správě daní nesplní základní cíl sledovaný zákonem, tj. zabezpečení úhrady daní. Díky aplikaci tohoto právního institutu Finanční správa zajistila úhradu v částce zhruba 60 mil. Kč. Pokud by však Finanční správa takto nepostupovala, hrozilo by významné riziko, že by nebyla provedena žádná úhrada, popřípadě by zajištěná částka byla nepoměrně nižší. Ostatně Nejvyšší správní soud v předmětném rozsudku na straně 9 pod bodem [29] konstatoval, že zajišťovací příkaz je možné použít, je-li to nezbytné pro zabránění daňovým únikům, nikoli v případech, kdy lze úhradu daně zajistit jiným vhodným způsobem, například ručením, které však v popisovaném případě ke sledovanému výsledku nevedlo.

Jinými slovy Nejvyšší správní soud nepřisvědčil postupu Finanční správy výhradně z důvodu souběhu použití dvou zajišťovacích institutů, aniž by se zabýval tím, zdali aplikace jednoho či druhého byla věcně právně v pořádku. Navzdory výsledku daného sporu je nutné poukázat na fakt, že zajišťovací příkaz obsahoval přesvědčivé vylíčení okolností daňového podvodu, jehož se FAU s.r.o. účastnila, jakož i okolností osvědčujících vědomou účast tohoto subjektu na podvodu na DPH. Dle názoru Nejvyššího správního soudu měla být daňová exekuce vůči FAU s.r.o. zahájena na základě exekučního titulu v podobě ručitelské výzvy, namísto na základě zajišťovacího příkazu. Ačkoliv tedy daný rozsudek Nejvyššího správního soudu vyzněl v neprospěch Finanční správy, tj. byla s definitivní platností potvrzena nezákonnost vydání zajišťovacích příkazů, nic to nemění na skutečnosti, že u tohoto subjektu byla spolehlivě prokázána jeho vědomá účast na podvodném jednání ve výši přibližně 217 mil. Kč.