GG: Bronz z přístavu, stříbro z úpatí sopky

Nejdříve bronzem v soutěži družstev z tenisové antuky, poté stříbrem v oštěpu žen, dosaženým vysoko v horách ve stínu slavné sopky. Ambice zůstávají i do dalších dnů.

S vědomím, že konkurence je zase o poznání zdatnější než na minulých hrách v okolí italského Janova. A že je nutno vyrovnat se i se specifiky jihoamerického regionu. Těmi dopředu očekávanými (velké dusno, resp. nadmořská výška) i nepředvídatelnými (organizačními, souvisejícími s atypickou mentalitou Ekvádorců).

První (budoucí) medailovou radost okusila naše výprava ve více jak dvoumilionovém přístavním městě, ležícím na deltě řeky Guayas, v tenisovém klubu, v němž provozuje tenisovou školu vítěz dvouhry na French Open z roku 1990 a někdejší světová jednička ve čtyřhře, místní rodák Andrés Gómez. A sice v soutěži družstev.

Náš první pár, sestavený z hráčů lépe umístěných na aktuálním výkonnostním žebříčku - Ondřej Sedliský a Josef Hus, sice nestačil na první týmy Austrálie a Velké Británie, ale s dalšími dvojicemi, stejně jako s druhým družstvem České republiky ve složení Jiří Humhal – Jakub Jerhot, už si poradil.

„Kluci bojovali. A nehráli špatně. První i druhá dvojice. Jenže soupeři prokázali lepší fyzičku, nervy, a především měli podstatně lepší podání. Zatímco my dokážeme udělat několik dvojchyb za sebou, hráči z Británie a Austrálie zahrají tři esa v řadě. Servírovali skvěle, a v tom byl v klíčových situacích vzájemných zápasů zásadní rozdíl,“ zkonstatoval trenér Jiří Jerhot.

A Ondřej Sedliský promluvil i o jiných „soupeřích“, nejen o těch, s nimiž se potkává na antukovém kurtu. „Panuje tu vedro a vlhko. Mně osobně ale nevadí díky horkému počasí, které po celé léto panovalo i u nás doma. A že už nejsem tak dominantní jako v minulosti? Beru to sportovně. Ti noví kluci, Australané a Angličané, jsou mladší a šikovnější a mají hodně natrénováno. Ale já se jich nebojím.“

V současné chvíli jsou odehrány i základní skupiny v soutěži jednotlivců (z nich postoupil do vyřazovacích bojů pouze Sedliský) a první zápasy ve čtyřhře. Finálová utkání všech singlů i deblů budou na programu v sobotu, a teprve po jejich skončení si Sedliský s Husem převezmou při hromadném ceremoniálu bronzové medaile, k nimž jim v duelech s „béčky“ Britů a Australanů psychicky pomohlo i mohutné povzbuzování od kamarádů cyklistů, kteří měli volný den, a tak se vypravili na tenis v Guayaquilu.

Atletky pod dozorem ekvádorských policistů

Dvě stě kilometrů po silnici směrem do hornatého vnitrozemí, v Guarandě, hlavním městě provincie Bolivar, se ve středu urodila druhá, ještě cennější medaile - v soutěži oštěpařek. Stalo se na atletickém stadionu patřícímu policejní akademii (proto se v areálu pohybovalo nemalé množství uniformovaných mužů s pistolemi, což je ale i jinak v této zemi běžná věc…), nad nímž se vypíná tzv. sedm kopců, San Jacinto, Loma de Guaranda, San Bartolo, Cruzloma, Tililag, Talalag a Mirado a ještě dál nepřehlédnutelná silueta nejvyšší ekvádorské hory a sopky, která se dostala i do státního znaku, 6310 metrů vysoký čtvrtohorní stratovulkán Chimborazo.

Zatímco spící velikán vypínající se nedaleko rovníku (díky zploštění planety tak jeho zasněžený vrchol je místem nejvzdálenějším od středu Země!) nevykazuje žádnou sopečnou činnost zhruba šest století, v sektoru vyhrazeném pro oštěpařky explodovala radost, nejdříve vlastně šťastný pláč, Veroniky Votroubkové, která výkonem 21,47 metrů obsadila druhé místo.

Průběžná dílčí spokojenost zavládla i v další technické disciplíně, skoku do dálky. Veronika Skuhrovská i Tereza Titěrová předčily očekávání trenérů a v pohodě zvládly kvalifikační limit výkony 441, resp. 448 centimetrů. V sobotním finále se tak budou chtít poprat nejen o medaile z Global Games, ale i o vysněnou nominaci do brazilského Ria de Janeiro. Vždyť Titěrové ke splnění limitu na paralympiádu scházelo pouhých dvanáct centimetrů. A není všem dnům konec.

Naopak v běhu se našim děvčatům zatím nedaří. Dílem proto, že se účastnily soutěží, které měly jen jako doplněk k jinému závodu (zejména ke štafetě), anebo doplatily na specifikum horského stadionu v Guarandě. Ten má pouhých šest drah místo standardních osmi. Už v rozbězích na 400 metrů skončily v poli poražených Titěrová se Skuhrovskou a ve sprintu Veronika Votroubková se Zuzanou Svátkovou. Jejich reprezentační kolegyně Kateřina Husáková na čtyřstovce a Titěrová na stovce se probojovaly do semifinále, a tam obsadily shodně osmé místo. Jindy a jinde by to stačilo na účast ve finále. V Ekvádoru kvůli zmíněnému omezení v počtu atletických drah nikoliv.

A to nebyla zdaleka jediná zvláštnost, kterou Jihoameričané coby pořadatelé překvapili sportovce ze zbytku světa. „Místo výstřelu ze startovací pistole používají píšťalku, proto jsem po startu čtyřstovky zaváhala a po pár krocích málem zastavila, protože jsem si nebyla jistá, že už máme běžet,“ svěřila se Tereza Titěrová a zmínila i složitou adaptaci na vysokou nadmořskou výšku (2800 m. n. m.): „Je to náročné. Když běžíte, pálí vás v krku a špatně se tu dýchá. První den po příjezdu se mi zdálo, že se mi úplně scvrkávají plíce.“

Rovinka na dálnici hatí české cyklistické plány

Bez pódiového umístění – z pohledu českých ambicí – probíhá v mimořádně silné konkurenci soutěž cyklistů-silničářů. Jedním ze zásadních faktorů ovlivňujícím výsledky je skutečnost, že po vynuceném přesunu všech soutěží z Quita do Guayaquilu (na rozdíl od Chimboraza, slavná Cotopaxi, sopka na úpatí hlavního ekvádorského města, se měsíc před zahájením Global Games probudila z neklidného spánku, a mohutný oblak popílku stoupající z jejího vrcholu a posléze padající zpátky na okolní zem naboural harmonogram her a vynutil si změnu pořadatelského města) přišel náš trojlístek, a zejména nejzkušenější Dalibor Havelka, o oblíbený členitý terén. Naši kluci mají rádi kopce. Jenže okolí velkého přístavu je v podstatě rozlehlá placka, ve výši pouhých čtyř metrů nad mořskou hladinou nepříliš vzdáleného Tichého oceánu.

A organizátoři nedokázali objevit nic jiného, než čtyřproudou rychlostní komunikaci na relativně méně frekventovaném okraji města, na které se krouží vždy dva kilometry jedním, a dva druhým směrem zase zpátky (pod pikantním dozorem supů, zvídavě posedávajících na stožárech veřejného osvětlení), což je voda na mlýn Nizozemcům, Francouzům a domácí „senzaci“.

Projevilo se to hned v první soutěži Global Games, časovce družstev, která proběhla v pondělí 21. září dopoledne. Nastoupil do ní Dalibor Havelka s Denisem Murgošem. V úvodním okruhu měli problém s technikou střídání i s jízdou v závěsu, dokonce si škrtli o kola, ale pád z toho naštěstí nebyl. Z konečné páté pozice ztratili na vítězné „galské kohouty“ Collina a Pereiru dvě minuty a třiatřicet sekund, a na bronzovou příčku Ekvádorců Saranga a Jacomeho 49 sekund. Zejména mladšímu z Čechů odcházely v závěru dlouhé jízdy síly, však se také šlapalo dvacet kilometrů místo obvyklých deseti.

A na náladě nepřidaly ani problémy s bicyklem. Den před soutěží ukroutil Murgoš u pedálu závit (a jeho výměna ve městě, v němž schází specializované obchody případně technici, by mohla posloužit jako námět na humornou povídku), pár minut před startem časovky družstev zase píchnul galusku.

Ve středu dopoledne následoval souboj s chronometrem v kategorii jednotlivců. Největší favorit a úřadující mistr světa, Nizozemec Marlyn Roest, měl krátce před cílem prvního ze tří čtyřkilometrových okruhů defekt. Než mu vyměnili poškozené zadní kolo, ztratil drahocenný čas, který mu nakonec chyběl jak na dva Ekvádorce, tak na stříbrného Francouze. Přesto se ještě posunul zpátky před Dalibora Havelku, když ztrátu zhruba tři čtvrtě minuty proměnil v náskok deseti sekund. Další tři sekundy scházely Nizozemci k bronzu - a našemu reprezentantovi na stejné umístění třináct!

„Po celou dobu jsem udržoval konstantní tempo, jel průměrnou rychlostí 40 kilometrů v hodině, a v jednu chvíli padesátkou, takže jsem byl s vlastním výkonem spokojen. V cíli jsem toho měl ale opravdu dost,“ svěřil se Dalibor Havelka s vědomím, že neobhájil stříbrnou medaili na Global Games z italského Loana ani identickou z posledního světového šampionátu. Na druhou stranu, ze stálých soupeřů ho porazil jen zmíněný Nizozemec Roest.

Cenné kovy si ale rozdělila zcela „neznámá“ trojice. Zejména o obou nadupaných Ekvádorcích až doteď nikdo nikdy neslyšel, ani je na žádném závodě neviděl.

„Když jsme se na trati potkali s Erickem Sarangem, s tím, co jasně zvítězil, chtěl jsem se ho chytit a jet za ním co nejdéle v závěsu. Ale ono to nešlo! Jen kolem mne proletěl jako raketa, bylo to neuvěřitelné,“ přidal poznatek z časovky náš nejzkušenější cyklista, který tratil sekundy i na méně specializované výbavě – na rozdíl od soupeřů neměl k dispozici specializované kolo na časovku s diskovými koly, ani aerodynamickou přilbu. Podle předběžných výsledků (oficiální stále nejsou známy) skončil Denis Murgoš jedenáctý a Tomáš Havelka třináctý.

A teď vzhůru za lepšími časy i do bazénu!

Až ve středu byly zahájeny i soutěže v plavání, kde nás reprezentují Adéla Míková a Vladimír Hlaváč. Ten obsadil v závodě na 200 metrů volným způsobem šestnácté místo mezi osmadvacítkou plavců, když si časem 2:20,81 vylepšil nejlepší letošní čas (toho předchozího dosáhl v rámci mezinárodního mistrovství Španělska – 2:25,23), stejně jako v identické soutěži žen na 200 metrů volným způsobem Adéla Míková. Mezi čtyřiadvacítkou plavkyň skončila třináctá. Na dohmatu jí naměřili 2:37,6 (dosavadní maximum v kalendářním roce měla z mezinárodního mistrovství IPC v Berlíně 2:40,50), takže splnila kvalifikační limit pro evropský šampionát pod hlavičkou IPC.

Oba naši reprezentanti bojovali v bazénu s novými, velmi zdatnými soupeři, a zároveň s vlastní nervozitou, která je po pohodové přípravě z předchozích dnů přepadla v tu nejméně vhodnou chvíli. Hlaváčovi zcela logicky neprospělo ani nepochopitelné přeřazení z třetí rozplavby (druhé nejsilnější) do první (s nejslabšími soupeři), k níž došlo na poslední chvíli, a přes marné protesty, v rozporu s jeho výkonností.

David Soeldner, Guayaquil a Guaranda, Ekvádor