IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) zamítl ústavní stížnost společnosti T-Mobile Czech Republic a. s., neboť rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí nebylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv.
Mezi společností T-Mobile Czech Republic a. s. (stěžovatelka) a jejím klientem byla dne 2. 1. 2014 uzavřena dohoda o předčasném ukončení účastnické smlouvy na poskytování služeb elektronických komunikací podepsané dne 1. 10. 2012 na dobu 24 měsíců. Stěžovatelka tvrdila, že jí byl klient povinen uhradit 50 % z částky zbývajících měsíčních paušálů do konce sjednané doby trvání smlouvy. Klient se proti faktuře na 1209 Kč ohradil, Český telekomunikační úřad jeho námitce s odkazem na novelu zákona č. 214/2013 Sb. a ustanovení § 63 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, vyhověl a snížil vyúčtování na částku 484 Kč. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí neúspěšně bránila žalobou u Okresního soudu ve Vsetíně. Soud dospěl k závěru, že § 63 odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích ve znění novely zákonem č. 214/2013 Sb., s účinností od 8. 8. 2013 omezoval výši úhrad tohoto druhu na 20 % a nemohla na tom nic změnit ani přechodná ustanovení, která stanovila pořádkovou lhůtu 6 měsíců k úpravě smluv s účastníky, což stěžovatelka učinila (teprve) ke dni 26. 1 2014. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud, neboť rozhodnutí soudu podle jejího přesvědčení zasáhlo do ústavně zaručených principů právní jistoty a práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud ústavní stížnost projednal meritorně, ačkoliv je předmětem sporu tzv. bagatelní částka, a to z toho důvodu, že případ vykazuje podstatný přesah konkrétní kauzy. Řada podobných případů je aktuálně předmětem rozhodování Českého telekomunikačního úřadu. Posouzení věci se rozpadá do dvou okruhů: otázky, od kdy se uplatní omezení úhrad za předčasné ukončení smlouvy zanesené do zákona o elektronických komunikacích zák. č. 214/2013 Sb., a přípustnosti retroaktivního (zpětného) působení na účastnické smlouvy uzavřené před účinností této novely.
Ústavní soud dospěl k závěru, že je třeba upřednostnit takový výklad, že limitace úhrad za předčasné ukončení smlouvy na maximálně 20 % součtu měsíčních paušálů se uplatní na veškeré účastnické smlouvy ukončené po nabytí účinnosti novelizace, tedy od 8. 8. 2013, nikoli teprve na smlouvy ukončené po změně všeobecných obchodních podmínek (tedy od 26. 1. 2014), bez ohledu na to, že k přizpůsobení smluvní dokumentace došlo v zákonem předvídané šestiměsíční lhůtě. Stejně jako u výkladu spotřebitelských smluv, tak i při pochybnostech při výkladu zákona je třeba volit pro spotřebitele nejpříznivější výklad. Takový výklad obstojí i z pohledu požadavků spotřebitelského práva Evropské unie a navíc je zřejmé, že úmyslem zákonodárce při stanovení 6měsíční lhůty pro úpravu účastnických smluv nebylo zvýhodnění operátorů, kteří k úpravě přistoupí až v nejzazším možném termínu oproti těm, kteří k ní přistoupili bezodkladně po nabytí účinnosti novely.
Druhou otázkou bylo, zda je možné aplikovat novelu zákona i na účastnické smlouvy uzavřené před její účinností. Ústavní soud je toho názoru, že to možné je a tedy že i na smlouvy uzavřené ještě před datem 8. 8. 2013 se od nabytí účinnosti novely vztahuje omezení úhrad za jejich předčasné ukončení. Vznik a platnost smluv uzavřených před tímto datem se sice řídí právní úpravou účinnou v době uzavření, jejich obsah je ovšem modifikován novelou – v intencích tzv. nepravé retroaktivity, která je přípustná a v oblasti civilního práva dokonce standardní.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2989/16 je dostupný zde.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tisková zpráva
