Nejvyšší soud ke kauze Dalík: Trestní řád neumožňuje vyhotovovat rozhodnutí dopředu

V trestním řízení příslušná ustanovení trestního řádu neumožňují (a to ani u neveřejných jednání, která jsou u Nejvyššího soudu nařizována nejčastěji) vyhotovovat rozhodnutí dopředu, před samotným jednáním, před hlasování senátu o tomto rozhodnutí a následným vyhlášením rozhodnutí na tomto neveřejném jednání. Právě to by bylo zcela zásadním ohrožením základního práva na spravedlivý proces. (Podrobněji vše upravují jednotlivá ustanovení § 126 až § 130 trestního řádu, a dále § 138 téhož zákona; zde se rovněž hovoří o lhůtě 20 dnů, kterou má příslušný senát od rozhodnutí k tomu, aby odůvodnění vypracoval a celé rozhodnutí předal kanceláři soudu k vypravení.)

Pro neveřejné jednání může být vyhotoven pouze koncept rozhodnutí, avšak praxe jasně ukazuje na to, že právě během tohoto jednání dochází často ke změnám rozhodnutí, a to někdy velmi zásadním. Nejvyšší soud odmítá požadavky, aby jeho senáty rozhodovaly v rámci řádně nařízených jednání „o předem dohodnutém výsledku“.

Zmiňovaná snaha médií byla Nejvyšším soudem mj. zaznamenána např. v souvislosti s řízením ve věci obviněného Mgr. Marka Dalíka. Soudu prvního stupně se dnes podařilo doručit řádně odůvodněné rozhodnutí v této věci účastníkům řízení do datových schránek. Proto již může Nejvyšší soud o svém rozhodnutí informovat:

Nejvyšší soud rozhodl dne 12. 4. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Mgr. Marka Dalíka, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, a dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 To 27/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 3/2014, takto:

I. Z podnětu obou podaných dovolání se podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 To 27/2016, zrušuje.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

IV. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný Mgr. Marek Dalík nebere do vazby.

Nejvyšší soud dospěl především k těmto závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že podle § 16 odst. 1 tr. zákona a § 2 odst. 1 nynějšího trestního zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Dovolatel Mgr. Marek Dalík důvodně poukázal na ustálenou soudní judikaturu, podle níž je pro posouzení otázky, zda by použití pozdějšího trestního zákona bylo pro pachatele příznivější, rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Teprve jestliže jsou okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele stejně významné podle nové i dřívější trestněprávní úpravy, pak je pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 část věty za středníkem tr. zákoníku, resp. dříve § 16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zákona pro pachatele příznivější, rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech, a trestů, které lze na jejich základě uložit (k tomu srov. zejména Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, a přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000). Jinými slovy, řádné posouzení časové působnosti trestních zákonů vyžaduje strukturované uvážení širokého okruhu okolností konkrétního případu.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se těmito zásadami neřídil, když - jak mu důvodně vytýká obviněný - zejména nezohlednil skutečnost, že právní úprava účinná v době spáchání skutku vycházela z tzv. materiálního (resp. materiálně – formálního) pojetí trestného činu. To nacházelo mimo jiné svůj odraz v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona, podle nějž bylo k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby možno přihlédnout jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Formální pojetí trestného činu podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, již takový korektiv nezná. Nejvyšší soud v rozhodnutí zejména zdůrazňuje, že Vrchní soud v Praze nezvážil otázku, zda v posuzovaném případě je či není na místě zvažovat aplikaci ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona se všemi jeho důsledky, včetně dovolatelem reklamované možnosti právní kvalifikace jeho jednání pouze jako pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 250 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, ohroženého sazbou trestu odnětí svobody od 2 do 8 let, a to navzdory vlastním závěrům, podle nichž je na obviněného s ohledem na zahlazení jeho předchozího odsouzení nutno hledět jako na osobu, která dosud vedla řádný život, od spáchání skutku do vynesení pravomocného rozsudku uplynula doba více než osmi a půl roku, obviněný z podniknutého pokusu nevytěžil žádný prospěch, přičemž povahu a závažnost pokusu je podle názoru soudu třeba hodnotit také z toho pohledu, že se v podstatě „chopil určité příležitosti a na zástupce dodavatele to zkusil“, kdy po vyslovení svého požadavku a jejich odmítavém postoji, který musel jistě očekávat jako jednu z možných variant jejich reakce, již žádné další kroky v této věci neučinil.

Z výše uvedených důvodů tak považuje Nejvyšší soud výrok o vině i výrok o trestu, vůči němuž podal v neprospěch obviněného dovolání i nejvyšší státní zástupce s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., za předčasné.

Nejvyšší soud proto neposuzoval přiměřenost uloženého trestu z hlediska námitek jak obhajoby, tak nejvyššího státního zástupce.

Proto z podnětu obou podaných dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 To 27/2016, zrušil. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V důsledku zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu pozbyl dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze právní moci a tedy i vykonatelnosti. To znamená, že ve výkonu trestu obviněného uloženého obviněnému v projednávané trestní věci nelze pokračovat. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný Mgr. Marek Dalík do vazby nebere, když z předloženého trestního spisu nevyplývají žádné aktuálně významné skutečnosti, jež by u něho v nynějším stadiu řízení zakládaly kterýkoli z důvodů vazby uvedených v § 67 a) - c) tr. ř.

Věc se vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Praze bude muset znovu projednat řádné opravné prostředky (odvolání) obviněného Mgr. Marka Dalíka a státního zástupce a rozhodnout o nich po úplném a řádně provedeném přezkumu. V novém řízení bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve zrušujícím rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby nejprve znovu, důsledně a ze všech potřebných hledisek vyřešil otázku časové působnosti trestních zákonů a teprve v návaznosti na tom přistoupil k právnímu posouzení předmětného jednání. Právní kvalifikace podle pozdějšího zákona, tj. jako pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, by přicházela v úvahu jen za předpokladu, že by byl stupeň společenské nebezpečnosti projednávaného činu hodnocen jako do té míry vysoký, že by jej ani podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného v době jeho spáchání, nebylo možno (i se zřetelem k ustanovení § 88 odst. 1) kvalifikovat mírněji než jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 250 odst. 4 tr. zákona, za který by byl obviněný ohrožen sazbou trestu odnětí svobody od 5 do 12 let. Teprve na základě opětovného zhodnocení všech skutkových okolností činu lze zároveň dospět ke spolehlivému závěru, zda je v daném případě obviněného namístě využití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody, ať už podle § 58 tr. zákoníku nebo podle § 40 tr. zákona.

Anonymizovanou verzi rozhodnutí Nejvyššího soudu naleznete zde.