SOČR: Do 91. sezony s J. Mráčkem a O. Lenárdem

Zatímco první část večera, opatřeného podtitulem „Vzpomínky, osudy a fantazie“, je zadána pro díla, která se dotýkají pohnutých událostí i lidských osudů na pozadí 20. století, po přestávce bude hlavní důraz přesunut na tvorbu romantického bouřliváka plnou citu a vášní, hudbu, které je rozhodně cizí klasická vyrovnanost se všemi pravidly a zásadami, hudbu převratnou a nebývale inspirativní. Ve skladbách Martinů, Korngolda a Berlioze pozvedne taktovku šéfdirigent tělesa Ondrej Lenárd, který – stejně jako v úvodu loňské sezony – přizval ke spolupráci Jana Mráčka.

Proč tohle déjà vu? Vysvětlení přišlo od pana šéfdirigenta: „Jana Mráčka považuji za nezměrný talent, neváhám říct úžasnou osobnost českého interpretačního umění. Nesmírně si vážím jeho skromnosti a pokory vůči umění, jeho obdivuhodného mistrovství, virtuozity a obrovského muzikantského daru. Přizval jsem ho bez váhání, takové mladé želízko v ohni musíme přece podporovat. Těší mě i to, že vstřícně přistoupil k uvedení velmi závažného titulu 20. století, Koncertu pro housle D dur Ericha Wolfganga Korngolda. Zároveň nezastírám, že jsme si tak přichystali poněkud tvrdý dramaturgický oříšek. S jakým dílem ho uvést v jednom programu, čím koncert zahájit? Spontánně mě napadla neobyčejně silná skladba Bohuslava Martinů Památník Lidicím. Propojí se tak tragédie vyhlazené obce a složitý úděl skladatele Korngolda. I když je to smutný začátek, myslím, že bychom na kruté válečné časy neměli zapomínat,“ přibližuje své úvahy nad dramaturgií zahajovacího koncertu sezony šéfdirigent SOČRu Ondrej Lenárd.

Na pocity, s nimiž vstupuje do 91. koncertní sezony, jsme se zeptali také ředitele SOČRu Jakuba Čížka: „S potěšením i hrdostí tvrdím, že nová sezona SOČRu nemá slabých míst. V mnohém navazujeme na loňskou výroční sezonu, zejména v dramaturgii. Pozvali jsme několik výrazných osobností z řad sólistů i dirigentů, a já se proto těším na každý jednotlivý koncert. Zahájit sezonu nelze jinak než s panem šéfdirigentem, jehož velké umění a cit pro silné osudy a příběhy se projeví nejvíce v partiturách, jakou je právě Berliozova Fantastická symfonie.“

PROGRAM:
Bohuslav Martinů (1890–1959): Památník Lidicím
Erich Wolfgang Korngold (1897–1957): Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35
Hector Berlioz (1803–1869): Fantastická symfonie, epizoda ze života umělcova, op. 14

Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Ondrej Lenárd, dirigent
Jan Mráček, housle

DVOŘÁKOVA SÍŇ RUDOLFINA, PONDĚLÍ 2. ŘÍJNA V 19.30 HODIN
Přímý přenos koncertu vysílá ČRo Vltava,
v přestávce uslyšíte rozhovor Stanislavy Střelcové s houslistou Janem Mráčkem.

Jan Mráček, housle

Už od dětství se Jan Mráček objevoval na významných koncertních pódiích, např. ve třinácti společně s mistrem Josefem Sukem v cyklu „Josef Suk uvádí mladé talenty“ v Rudolfinu. Skvěle zabodoval, namnoze zvítězil v řadě renomovaných hudebních soutěží (Prague Junior Note, Jaroslava Kociana v Ústí nad Orlicí, Concertino Praga, Celostátní soutěž konzervatoří, soutěž v rámci Letních hudebních kurzů Václava Hudečka v Luhačovicích, Beethovenův Hradec, Spohrova houslová soutěž ve Výmaru, MHS Pražské jaro, Stefanie Hohl Violinwettbewerb ve Vídni), ovšem největším a nejcennějším z jeho dosavadních úspěchů je zlatá příčka ve světové houslové soutěži Fritze Kreislera ve Vídni (září 2014), kde jako jednu z cen obdržel i sólový koncert s Vídeňskými filharmoniky a natočení CD pro Naxos.

V roce 2011 se stal Jan Mráček dosud nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Koncertoval s mnoha dalšími tělesy (Royal Philharmonic Orchestra, Symfonický orchestr P. I. Čajkovského, Wiener Concert-Verein, Deutsche Radio Philharmonie Saarbrücken, Asia Youth Orchestra, Daejeon Philharmonic Orchestra, Česká filharmonie, Kuopio Symphony Orchestra, Lappeenranta City Orchestra, Orchestra Naţională Radio Bukurešť, Slovinská filharmonie, Štátna filharmónia Košice, Český národní symfonický orchestr, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Pražský komorní orchestr, Janáčkova filharmonie Ostrava, Filharmonie Hradec Králové, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Plzeňská filharmonie, Moravská filharmonie Olomouc, Severočeská filharmonie Teplice, Komorní filharmonie Pardubice, Český komorní orchestr, Virtuosi Pragenses, Nové pražské collegium rozhlasových symfoniků ad.). Pravidelně účinkuje na Předvánočním turné s Václavem Hudečkem a od roku 2012 působí jako jeho asistent na Akademii Václava Hudečka.

Od ledna 2008 je členem Lobkowicz Tria, jež v roce 2014 získalo 3. cenu na Mezinárodní soutěži komorní hudby A. Dvořáka a v září téhož roku 1. cenu a cenu publika na Mezinárodní hudební soutěži J. Brahmse v rakouském Pörtschachu.

Svá hudební studia započal na Hudební škole hl. m. Prahy jako žák Magdalény Mickové. Poté pokračoval u Jiřího Fišera a pod jeho vedením ukončil svou éru na Pražské konzervatoři, kterou v roce 2013 absolvoval koncertem s orchestrem ve Dvořákově síni Rudolfina. V současné době studuje na prestižní Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni pod vedením uznávaného sólisty a dlouholetého koncertního mistra Wiener Symphoniker Jana Pospíchala.

ROZHOVOR S HOUSLISTOU JANEM MRÁČKEM, který s ním u příležitosti koncertu 2. 10. připravil pro Týdeník Rozhlas muzikolog Petr Veber.

JAN MRÁČEK OBJEVUJE KORNGOLDA

Ve své generaci nyní nejzajímavější, mimořádně úspěšný sólista Jan Mráček, se představí v Houslovém koncertu Ericha Wolfganga Korngolda na prvním abonentním koncertu 91. sezony rozhlasových symfoniků.

Nejde o úplně typické repertoárové číslo. S tím nápadem jste přišel vy?

Pobídka přišla od šéfdirigenta Ondreje Lenárda a od SOČRu – a já se jí rád zhostil. Korngoldův koncert se dostává do repertoáru pomalu, už se ale studuje na konzervatořích a doufám, že bude i na pódiích častěji. Říkám si, jak je možné, že se hraje tak málo?! Korngold, narozený v Brně, býval označován za geniální dítě, komponoval už v jedenácti letech. Naštěstí se mu podařilo utéct před Hitlerem a stal se z něho slavný hollywoodský skladatel. Jeho Houslový koncert je krásná moderní klasika, málokdo by skladbu zařadil k roku 1945. Třetí věta je skutečný trhák, zní totiž hodně jako filmová hudba. V konzervativnějším hudebním životě je ozvláštněním.

Co vám dalo studium ve Vídni?

Nenahraditelný vhled do hudebního světa, vždyť se tam střídají ty nejslavnější osobnosti. A skvělé to bylo i s mým profesorem Pospíchalem, členem Vídeňských filharmoniků. Emigroval v sedmdesátých letech, takže je to už dávno Vídeňák, ale s českým srdíčkem. Když jsem však vyhrál Kreislerovu soutěž, přišlo tolik koncertních příležitostí, že jsem musel vídeňské studium ukončit. Dodělávám si teď už jen titul na AMU u profesora Čepického.

Zázemí máte nyní v Praze, včetně rodičů – také houslistů. Cítíte se už být hotovým?

Mám v Praze svou rodinu a také spoustu koncertních příležitostí… Nikdo nemůže říci, ani v šedesáti, že je hotov. Byli umělci, třeba Pablo Casals, kteří cvičili na nástroj i v devadesáti. Říkal, že ještě dosud cítí pokrok! Pokud se chci živit sólovým hraním, je třeba se neustále učit. A jak je to mamkou a s taťkou? Pro mě je těžko pochopitelné, jak mohou v tom neuvěřitelném tempu hrát už pětatřicet let v orchestru. Je prima, když se potkáme profesně na pódiu. Maminka je členkou SOČRu, ale že bychom se společně zabývali třeba Brahmsovým Houslovým koncertem, to ne.