Návrh na zrušení § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech „a veřejné instituce“ byl odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka je akciovou společností, která podniká v oblasti výroby a rozvodu elektřiny a tepla. Jejím nejvýznamnějším akcionářem je Česká republika, jejíž podíl na základním kapitálu činil k poslednímu dni let 2015 a 2016 69,78 % a podíl na hlasovacích právech 70,27 %.
Spolek V havarijní zóně JE Temelín (v tomto řízení vedlejší účastník) požadoval podle § 17 odst. 1 písm. k) zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon), po stěžovatelce blíže specifikovanou technickou a technologickou dokumentaci, týkající se činnosti jaderné elektrárny Temelín, konkrétně dokumentaci týkající se tzv. pasportů paliva a analýzu vhodnosti blíže specifikovaného druhu paliva společnosti Westinghouse. Když neuspěl, podal odvolání, ve kterém odkázal na zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka odmítla o podaném odvolání rozhodnout, vedlejší účastník se bránil proti jejímu postupu žalobou ve správním soudnictví. Stěžovatelka na základě rozhodnutí správních soudů vydala rozhodnutí, jímž bylo odvolání vedlejšího účastníka zamítnuto z toho důvodu, že většina požadovaných dokumentů měla naplňovat pojmové znaky obchodního tajemství. Nadále však byla přesvědčena, že není veřejnou institucí podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, a tedy se na ni nevztahuje povinnost poskytovat informace podle tohoto zákona. Tuto argumentaci uplatňovala i poté, co byla její rozhodnutí k žalobě vedlejšího účastníka Městským soudem v Praze zrušena. Poté, co Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost, podala proti rozhodnutím správních soudů ústavní stížnost.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ve svém odůvodnění předně zdůraznil, že rozšířením výčtu povinných subjektů podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, o veřejnou instituci byl tento zákon doplněn o neurčitý pojem, jehož smyslem je umožnit, aby se povinnost poskytovat informace vztahovala na co nejširší okruh veřejnoprávních subjektů, a to bez ohledu na jejich právní formu, nebo to, zda je jimi vykonávána veřejná správa vrchnostenským nebo nevrchnostenským způsobem. Samotnou povinnost těchto subjektů poskytovat informace lze ostatně vyvodit již z práva na informace podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod. Tento pojem naopak nelze vztáhnout na subjekty soukromého práva. Je totiž natolik neurčitý, že žádný z těchto subjektů nemůže ze zákona o svobodném přístupu k informacím zjistit, zda má postavení povinného subjektu. Přiznání postavení veřejné instituce některé z osob soukromého práva by tak znamenalo uložení povinnosti v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Povahu veřejné instituce ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím proto zásadně nelze přiznat obchodní společnosti, jejíž postavení se řídí zákonem o obchodních korporacích (dříve obchodním zákoníkem). Podřazení určité obchodní společnosti pod tento pojem by – při jeho současném zákonném vymezení – bylo možné jen v případě, že by tato naplňovala definiční znaky veřejné instituce a současně by veškeré právní následky spojené s tímto jejím postavením šly výlučně „k tíži“ veřejné moci. Muselo by tedy jít o případ subjektu, jehož postavení by bylo – co do podstaty – stejné bez ohledu na to, zda má formu obchodní společnosti, nebo některé z právnických osob veřejného práva. Jako příklad lze uvést akciovou společnost, jež byla zřízena zvláštním zákonem, kterým se řídí i její činnost, a jejímž jediným vlastníkem je stát, jemuž náleží rozhodovat o jejím zániku. Obchodní společnost naopak nemůže v žádném případě být veřejnou institucí, pokud by stát, územně samosprávný celek nebo jiný povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím nebyly jejími jedinými společníky, případně pokud by všichni její společníci nesestávali z těchto subjektů.
Ačkoliv existence a fungování stěžovatelky s ohledem na předmět její činnosti plní určitý veřejný účel, podstata její existence a fungování spočívá především v podnikání, jehož účelem je dosahování zisku. Stěžovatelka se nijak nepodílí na výkonu veřejné moci a poukaz na její veřejný účel je oslaben i tím, že je pouze jedním ze soutěžitelů na trhu výrobců a distributorů elektřiny a nejedná se tedy o monopol. Povinnost poskytovat informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím by totiž ovlivňovala její postavení v rámci hospodářské soutěže. Pokud by šla nad rámec informační povinnosti ostatních soutěžitelů, mohla by v závislosti na povaze poskytovaných informací (např. unikátní know-how) vést dokonce k ohrožení smyslu její existence.
Stěžejní argument, na kterém správní soudy založily svůj závěr o povaze stěžovatelky jako veřejné instituce, je třeba spatřovat v tom, že ji stát fakticky ovládá. To ovšem neznamená, že má proto stěžovatelka povahu veřejné instituce. Stát totiž bez ohledu na velikost svého podílu v obchodní společnosti pouze vykonává svá práva, jež mu jako jakémukoliv jinému akcionáři přiznávají předpisy práva soukromého. Jeho většinový podíl tak sám o sobě nic nemění na povaze stěžovatelky jako soukromoprávního subjektu.
Uvedené závěry nebrání tomu, aby byla stěžovatelce či jakékoliv jiné obchodní společnosti (případně i s ohledem na účast státu) stanovena povinnost poskytovat informace o své činnosti, bude-li na tom veřejný zájem. Takováto povinnost však musí být stanovena zákonem. Jejich informační povinnost již dnes vyplývá z řady jiných zákonů, zmínit lze např. zákon o právu na informace o životním prostředí, atomový zákon nebo zákon o podnikání na kapitálovém trhu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1146/16 je dostupný zde.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tisková zpráva
