Z výslovné dikce zmocňovacího ustanovení § 5a odst. 8 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, je zřejmé, že zákonodárce povolal Ministerstvo spravedlnosti toliko k úpravě podrobností týkajících se úředních hodin provozovny, označení sídla a provozovny a činností, které je insolvenční správce povinen zajišťovat v provozovně. Klíčovým k posouzení ústavní konformity návrhem napadených ustanovení vyhlášky se jeví výklad pojmu „podrobnosti“ v kontextu smyslu a účelu celého zmocňovacího ustanovení i předmětné zákonné úpravy. Pro zhodnocení, zda stanovení nepřetržité fyzické přítomnosti insolvenčního správce (ne)vybočilo z daného zákonného zmocnění, je zapotřebí přihlédnout též ke smyslu a účelu provozoven, jak je zákonodárce vystihl, jakož i k povaze činností vykonávaných insolvenčním správcem.
Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru Ministerstva spravedlnosti, že z ustanovení § 36 (odst. 1) zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, jakož i z tohoto zákona jako celku, bezpochyby vyplývá povinnost osobní přítomnosti insolvenčního správce v provozovně. O osobním výkonu funkce ve smyslu provádění veškerých úkonů výhradně sebou samým insolvenční zákon v citovaném ustanovení ale ani jinde nepojednává a bylo by poněkud v rozporu se smyslem a účelem insolvenčního řízení a poslání insolvenčního správce, kdyby tomu tak i bylo. Naopak zákon výslovně počítá s výkonem práce zaměstnanci u insolvenčního správce. Ani ze zákona o insolvenčních správcích nevyplývá žádný požadavek osobního výkonu funkce insolvenčního správce. Užívá-li zákonodárce slovní obrat „skutečně vykonává činnost“ (§ 5a odst. 1 a 4), není možno jej vykládat tak, že se jím rozumí osobní výkon činností samotným správcem, nýbrž že je ve svém sídle či provozovně fakticky činný, byť jsou konkrétní činnosti zajišťovány jeho zaměstnanci nebo jinými pověřenými, zmocněnými osobami. Je tedy zřejmé, že založením povinné přítomnosti samotných správců v provozovnách se vyhláška v rozporovaných ustanoveních ocitá v prostoru mimo zákon.
Jestliže Ústavní soud shledal protiústavní stanovení povinnosti „nepřetržité fyzické přítomnosti“ po celou dobu úředních hodin, pozbylo tím smysl i ustanovení § 3 odst. 2 věty druhé napadené vyhlášky. Toto ustanovení ve spojení s povinností fyzické přítomnosti mělo zajistit, aby insolvenční správce mohl mít nejvíce jedno sídlo a čtyři provozovny. Takové omezení je však v rozporu se zákonem o insolvenčních správcích, který stanoví, že svoji činnost může insolvenční správce vykonávat i ve více provozovnách, pokud k nim má vlastnické nebo užívací právo. Vzhledem k tomu, že nutnost být fyzicky přítomen v provozovně po dobu úředních hodin dopadá na insolvenční správce v rozsahu 6 hodin týdně v jedné provozovně, a to vždy v rozmezí od 7:00 do 18:00 hodin bez možnosti překryvu s dobou, kdy se má zdržovat ve svém sídle, je zcela zřejmé, že žádný insolvenční správce nyní nemůže reálně zřídit více než čtyři provozovny, má-li vyhovět podmínkám nastaveným vyhláškou. Přitom ze zákona plyne jediné omezení, kterým je, že v obvodu okresního soudu může mít správce jen jednu provozovnu, tedy vyhláška tento limit nastavený zákonodárcem nepřípustně snižuje.
Jakkoliv Ústavní soud nemíní rozporovat tvrzení Ministerstva spravedlnosti o tom, že ze strany některých insolvenčních správců docházelo k zřizování fiktivních provozoven, nelze přehlédnout, že přijaté opatření v podobě napadených ustanovení vyhlášky postihuje bez jakéhokoliv rozlišení všechny insolvenční správce, kteří zřídili větší počet provozoven. Tedy i ty, jejichž provozovny fakticky existovaly a skutečně fungovaly. Jakkoliv si asi sotva lze představit, že by insolvenční správce dokázal efektivně zřídit provozovnu v obvodu každého okresního soudu v České republice, neznamená to, že lze bez dalšího mantinely nastavené zákonodárcem modifikovat, byť i jen takto nepřímo. Tím došlo i k zásahu do práva na podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť v intencích zákona o insolvenčních správcích a souvisejících předpisů je jen na insolvenčních správcích, aby sami uplatnili své schopnosti a dovednosti a zhodnotili své ekonomické možnosti.
Ústavní soud tedy uzavírá, že povinnost nepřetržité fyzické přítomnosti insolvenčního správce v provozovně by mohla být uložena pouze na základě zákona v jeho mezích. Postup, kterým Ministerstvo spravedlnosti v napadené vyhlášce stanovilo nejen podmínky a omezení podnikání, ale také bez zákonného zmocnění uložilo insolvenčním správcům i povinnost, je neslučitelný s čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky.
Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/15 je dostupný 
zde (319 KB, PDF).
Psali jsme:
autor: Tisková zpráva
