Okresní soud v Novém Jičíně na základě návrhu akciové společnosti Heineken Česká republika uložil rozsudkem pro uznání stěžovatelce jako žalované zaplatit částku 150.000 Kč s příslušenstvím, protože stěžovatelka se jako ručitelka tuto částku zavázala uhradit za třetí osobu. Rozsudek pro uznání okresní soud vydal, ačkoli stěžovatelka včas podala odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu, v němž uvedla, že žalovanou částku nemá a dluh neuznává, pobírá invalidní důchod, z něhož jsou jí již strhávány peníze exekutorem, a jí nezbývá na živobytí. Následně stěžovatelka okresnímu soudu ve lhůtě k vyjádření zaslala další přípis, v němž uvedla, že by k soudu ráda osobně „přišla a řekla, jak to bylo“. Okresní soud svůj rozsudek odůvodnil tak, že se stěžovatelka sice bránila včasným odporem, nicméně ve věci samé se dostatečně kvalifikovaně písemně nevyjádřila.

Pro řízení před odvolacím soudem jí byl s ohledem na její majetkové poměry ustanoven advokát. V odvolání poukázal na to, že okresní soud stěžovatelku nijak nepoučil, že by její vyjádření bylo nedostatečné, ani nebyla poučena o možnosti ustanovení zástupce. I podle odvolacího soudu však byly ve věci splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Okresní soud podle krajského soudu nepochybil ani v tom, že stěžovatelce neustanovil advokáta, ačkoli její majetkové poměry tomu odpovídaly, protože nešlo o záležitost složitou a stěžovatelka byla evidentně schopná se vyjádřit na výzvu soudu. Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že se krajský soud při posouzení věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. 
Ústavní soud zopakoval z výše citovaného plenárního nálezu i ze své  dřívější rozhodovací praxe, že institut rozsudku pro fikci uznání podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného, zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce a věc osobně vysvětlit před soudem.