Proto nezbývá, než reagovat tímto způsobem. Paní redaktorka ve svém článku „Začala záchrana VZP“ už v páté větě prokázala neznalost, když uvádí na adresu Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP), že „…firma, která by měla prosperovat, a přesto prodělává - se možná stane minulostí.“ VZP není soukromá firma ani zaměstnanecká pojišťovna. Ze zákona nesmí podnikat, a je-li výše vybraného pojistného (rozumějme zdravotní daně) nižší, než výdaje, dostane se do mínusu. Tak to je.

Tvrzení, že „… některým nemocnicím platí (rozumějme VZP) víc, než musí, a víc než menší pojišťovny,“ přispěchal podle autorky na pomoc pan ministr svým: „…někteří politici ve správní radě … se k pokladně pojišťovny chovají stejně, jako když ve sněmovně porcují rozpočtového “medvěda“. Každý je odněkud, jednou je třeba posílit nemocnici tam, jindy poslat víc nemocnici onde.“ Nemůžu uvěřit, že to pan ministr řekl, ale jestli ano, byl by to důkaz toho, že neví, že VZP platí zdravotnickým zařízením přesně podle úhradové vyhlášky, kterou vydává jeho ministerstvo. To by bylo velmi smutné zjištění. 

Ke konstatování, že „…evergreenem posledních let a teď také tím, co může stát místo ředitele pojišťovny Horáka a předsedu správní rady Šnajdra, je spolupráce s firmou IZIP,“ je výstižné vyjádření náměstka ministra Petra Noska. Jeho věta „…moji rodiče mají elektronickou knížku deset let…a kromě první registrace tam nepřibyl ani jediný údaj lékaře,“ přesně popisuje, o co šlo. O nechuť lékařů zapisovat do elektronických zdravotních knížek, když je k tomu nic a  nikdo nenutí (úspora peněz v systému je evidentně malá „páka“). Přitom např. rakouská vláda schválila návrh zákona, jímž se zavede jednotný informační systém propojující pacienty, lékaře, nemocnice, lékárny i ošetřovatelské ústavy, přičemž pro lékaře, nemocnice a další poskytovatele péče a služeb bude systém povinný. Pacienti do něj budou moci vstoupit na přelomu let 2013 a 2014. V této souvislosti je nasnadě otázka, proč ani po deseti letech od zahájení prací na elektronické zdravotní knížce nemají čeští lékaři tuto povinnost danou zákonem, a to bez ohledu na to, kdo bude takovou službu zajišťovat.

A protože paní redaktorka nepopřála VZP sluchu, je mojí povinností poskytnout následující informace k hospodaření VZP. Pojistné za státní pojištěnce bylo zvýšeno naposledy v roce 2009 na 723 Kč měsíčně, tedy 8 676 Kč ročně. Průměrné náklady na jednoho pojištěnce u VZP představují ročně okolo 23 000 Kč, u osob nad 65 let víc než dvakrát tolik, když náklady na zdravotní péči za posledních pět let obecně stouply o víc než 15 %!

Pojišťovny vyčerpaly rezervy, ale musely stabilizovat zdravotní sestry za  víc než jednu miliardu. Pak lékaře za dvě miliardy. Nově očkování za další miliardu.

Fakt, že Státní ústav pro kontrolu léčiv (zřízený a kontrolovaný ministerstvem) nedokázal provést včas revizi cen léčiv a není stále možné provádět elektronické aukce na léky, nás stojí další miliardu ročně.

Důsledky zvýšení DPH u léků a zdravotnických prostředků samo ministerstvo odhaduje na dvě miliardy, dopady zvýšení DPH na ostatní subjekty se promítají do úhrad za zdravotní péči ztrátou jedné miliardy.

Pod tlakem poskytovatelů navýšilo ministerstvo cenu zdravotní péče. Pro pojišťovny další neplánovaný výdaj ve výši 2,9 mld.

Celkem 10,9 mld. Kč je částka, o kterou MZ svými rozhodnutími zvýšilo výdaje zdravotních pojišťoven. Bez kompenzace a v době, kdy na ně doléhají důsledky krize v podobě negativních dopadů na výběr pojistného.

VZP má přibližně 60 % z celkového počtu pojištěnců, ale hradí víc než 70 % nákladů na zdravotní péči. To znamená, že z téměř jedenácti miliard, které ministerstvo nařídilo pojišťovnám zaplatit navíc, uhradí VZP 7,6 mld. Kč!

Mgr. Anna Veverková, MPA
ředitelka Odboru komunikace