Senioři by například měli mít možnost zůstávat aktivně zapojeni do společnosti, předávat zkušenosti mladším generacím, měli by mít možnost pracovat a podílet se na rozhodování, kdy a jak rychle z pracovního života odejdou. Vzhledem k tomu, že senioři patří ke skupinám zvlášť ohroženým, měli by mít přístup ke zdravotní péči, sociálním službám, ale i právní pomoci. Samozřejmostí musí být respektování jejich lidské důstojnosti a nezávislosti.

Na veřejnou ochránkyni práv se za poslední 2,5 roku obrátilo s žádostí o pomoc 7310 stěžovatelů nad 60 let. Jejich podněty tvoří třetinu z celkového počtu stížností, kterými se ombudsmanka dosud zabývala. „Z podnětů seniorů je zřejmé, že v řadě těžkých životních situací zůstávají na řešení sami, nemají se kam obrátit o pomoc. Právě pocit naprosté bezmoci se v dopisech seniorů objevuje častěji, než u kterékoli jiné skupiny stěžovatelů,“ popisuje veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová a dodává: „Většinu podnětů seniorů se nám daří úspěšně řešit. Především v důchodových otázkách, pokud zjistíme pochybení, obvykle dosáhneme pro stěžovatele i rychlé nápravy. Neznamená to vždy stotisícové doplatky, ale je třeba si uvědomit, že pro řadu seniorů znamená zvýšení důchodu třeba jen o 500 korun významné zlepšení situace. Jindy jim alespoň poradíme, co mají udělat, aby se svých nároků domohli.“

Právě důchodů se týká přibližně polovina stížností seniorů. Nejčastěji jde o starobní důchody, a to nejen české, ale i se zahraniční účastí u seniorů, kteří část života pracovali v zahraničí (většinou na Slovensku nebo v zemích bývalého Sovětského svazu), o hornické důchody a část stížností se týká i invalidních důchodů.

Druhou největší oblastí, kde se senioři dlouhodobě potýkají s problémy, jsou exekuce (355 podnětů od seniorů). Na počátku je obvykle menší dluh nebo nákup na splátky, které senior po určité době nebyl schopný splácet. Řada z nich přiznává, že z obav z exekucí „vytloukali klín klínem“ a půjčili si peníze, aby měli na splátky. „Neustále se opakují případy seniorů, jejichž zoufalou životní situaci nezpůsobila nezodpovědnost ale spíš neznalost, neschopnost odmítnout či podlehnutí nátlaku obchodníků na uzavření nevýhodných kupních smluv. Důslednou ochranu seniorů jako spotřebitelů před takovým obchodním jednáním považuji za naprosto zásadní“, popisuje veřejná ochránkyně práv případy, kdy sama v těchto věcech seniorům nemůže nijak pomoci, protože její působnost se na tyto situace nevztahuje.

Velká část stížností souvisí také s bydlením. Senioři, zejména osamělí, mají potíže finančně zvládnout bydlení a náklady na domácnost. Nejde jen o nájmy, ale mnoho podnětů se týká i nákladů na energie. Podle ochránkyně se v této oblasti výrazně projevuje dlouhodobá absence sociálního bydlení, které by umožnilo seniorům žít i ve vyšším věku samostatně, nikoli volit pobytové zařízení, když ještě sociální služby nepotřebuje, což je rovněž jedno z doporučení OSN – umožnit seniorům žít ve vlastním domově, jak nejdéle je to možné. Ochránkyně se proto snaží v maximální míře těmto seniorům pomáhat v řízení o dávkách na bydlení, případně s příspěvkem na péči.

Jedna ze zásad OSN se týká i dostupnosti právnických služeb seniorů a řada podnětů v občanskoprávních věcech svědčí o tom, že v přístupu seniorů k právní pomoci má Česká republika rezervy. Senioři tak u veřejné ochránkyně práv hledají radu a pomoc v běžných životních situacích, jako jsou nájemní vztahy, kupní smlouvy, ale třeba i dědické řízení: „Není nic výjimečného, že se na mne obrací senioři, kterým ve vysokém věku zemřel druh či družka, s nimiž řadu let žili. Uvedu příklad paní, jejíž druh zemřel v 85 letech po téměř čtvrtstoletí společného života. Paní se nyní od notáře dozvěděla, že nemá na nic nárok, protože dědit budou děti zemřelého druha. Přestože se podílela na financování společné domácnosti, nyní se bojí, že jí děti z domku vystěhují a nebude mít kam jí.“ Podle ochránkyně vyvolávají tyto podněty otázku, jestli by neměla být dostupnost právní pomoci lépe upravena.

Zcela samostatnou kapitolou v činnosti ochránkyně k zajištění práv seniorů představuje ochrana před špatným zacházením. Už od roku 2006 provádí veřejný ochránce práv systematické návštěvy zařízení pro seniory a dalších míst, kde jsou lidé omezeni na svobodě a hrozí riziko špatné péče a špatného zacházení. Právě ombudsmanka Anna Šabatová otevřela v roce 2014 diskuzi o neregistrovaných zařízeních, které unikají kontrole, nedodržují ani minimální standardy péče a podle zjištění ochránkyně v nich byli senioři vystavováni riziku špatné péče nerespektování lidské důstojnosti a někdy i riziku poškození zdraví.

Více o zásadách OSN pro seniory: http://www.mpsv.cz/cs/1111