Dva samci nosálů bělohubých byli do liberecké zoo přivezeni již koncem minulého roku. Z důvodu chladného počasí a potřebné aklimatizace ale byli ihned po transportu umístěni do zázemí pavilonu slonů, kde přečkali zimu a postupně se aklimatizovali. Již od dnešních dní je ale návštěvníci mohou pozorovat ve speciálně upravené venkovní expozici, kterou sdílí s tapírem jihoamerickým.
„Nosálové bělohubí jsou teplomilná zvířata, proto jsme s jejich vypuštěním do venkovního výběhu museli čekat na vhodné klimatické podmínky a teplejší jarní počasí bez ranních mrazíků pro případ, když by nám odmítali přesunout se na noc zpět do své vyhřívané vnitřní ubikace. Přeci jen je pro ně liberecký výběh zcela nové prostředí, a tak pro nás bylo obtížné předvídat jejich chování a reakce po vypuštění ven,“ vysvětluje zoolog Luboš Melichar.
Oba nosálové jsou sourozenci, kteří se narodili v dubnu 2022 v Zoo Jihlava. Cílem liberecké zoo bude časem získat i nepříbuznou samičku a pokusit se o odchov. „Získat nové jedince do chovu ale není vůbec jednoduché. V Evropě se chovem tohoto druhu zabývá pouze XY zahrad a odchovávat se je daří pouze zřídka. Na nové jedince je tak napříč zoologickými zahradami dlouhá řada čekatelů,“ doplňuje Melichar.
Nosálové bělohubí nahradili v kolekci chovaných druhů liberecké zoo známější nosály červené, které chovala zahrada v letech 2004–2019. Nosálové červení ale byli v roce 2016 Evropskou komisí zařazeni na seznam invazivních druhů, a tak nejen zoologické zahrady musely z legislativních a ochranářských důvodů jejich chov ukončit. V případě úniku do volné přírody by totiž mohli představovat výrazné ohrožení pro druhy původní. Naproti tomu nosál bělohubý nejenže mezi invazivní živočichy nepatří, ale navíc je v oblasti svého přirozeného výskytu ohrožen ztrátou přirozeného prostředí a lovem.
Medvídkovitá šelma nosál bělohubý obývá nejrůznější typy lesů od Arizony, Mexika, přes Střední Ameriku po západní Kolumbii, Ekvádor a Peru. Lidé zavlekli tento druh i na Floridu. Většinu dne tráví nosálové šplháním po větvích stromů nebo pobíháním a hledáním potravy na zemi. „K tomu jim slouží dlouhý a pohyblivý čenich i přední končetiny s dlouhými drápy, kterými rozhrabávají půdu, převracejí klacky a rozhrnují listí. Jedná se o všežravce, kteří nejsou příliš nároční, co se týče jejich jídelníčku. Rádi si pochutnají na bezobratlých, menších obratlovcích, ptačích vajíčkách, zdechlinách nebo hlízách a plodech rostlin,“ popisuje zoolog.
Dospělí samci jsou samotáři žijící ve svém teritoriu, které se překrývá s územím, kde se vyskytují samice s mláďaty. Ty se shlukují do větších skupin, čítajících obvykle okolo 20 jedinců. Ke komunikaci používají mnoho různých zvuků a k udržování dobrých vztahů a soudržnosti ve skupině tráví jedinec část dne péčí o srst dalších členů tlupy.
Přes noc nosálové odpočívají na stromech, po kterých obratně šplhají díky dlouhým ostrým drápům a také dlouhému ocasu, který jim pomáhá při držení rovnováhy.
V době rozmnožování v přírodě, mezi měsíci únor a březen, se samec připojuje ke skupině samic a postupně se se všemi páří. Poté se zase vrací do svého teritoria. Samice jsou březí necelé tři měsíce. Asi měsíc před porodem samice dočasně opouští svoji skupinu, najde si klidné místo (dutinu stromu), kam porodí 2–6 mláďat. Ta jsou slepá a první měsíce života zcela závislá na své matce, která je kojí přibližně 4 měsíce. Poté se s matkou vrátí do její skupiny. Mladí nosálové pohlavně dospívají ve věku 2 let. Mladé samičky mohou zůstat v rodné skupině, samečci odcházejí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tisková zpráva
