Mezi nimi i exprezident Havel a expremiér Fišer. V reminiscenci na jednu z jejích nejslavnějších písní tak nazvali svou výzvu, aby ukončila soudní spory s Martou Kubišovou. Tímto gestem požadují, aby paní Vondráčková svůj Jordán přešla znovu. Čímž ale vlastně říkají, že už ho jednou přešla. V jistém smyslu ano.

Na rozdíl od autorů výzvy se vymanila z raných polistopadových představ, že když máme konečně tu demokracii, tak jsme přece všichni kamarádi a pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Helena Vondráčková pochopila, že k tomu, aby pravda a láska skutečně zvítězila, potřebuje demokratická společnost dobré zákony a nezávislou justici. Takovou justici, která nehledí na to, čí je kdo kamarád, jak kdo zpívá, jak moc velká je celebrita, zda-li jde o medializovaného miláčka národa s pohnutým osudem nebo o neznámého bezdomovce. A že lidé musí také umět těchto institucí využívat a důsledně trvat na jejich kvalitním fungování. Že nad ničím nesmíme jen tak mávnout rukou, protože tak deformujeme představy o právu i pořádku a necháváme justici degenerovat, čímž sami podkopáváme jeden z pilířů demokratického státu. Každý, a tedy i veřejně známý člověk, má nejen právo, ale i povinnost zaměstnat justici, cítí-li se poškozen a krácen na svých právech. Nikoliv rozmáchlými, rádoby efektními gesty, ale důsledným uplatňováním a vyžadováním práva se totiž buduje právní stát.