Úřad prezidenta považuji za jeden z nejdůležitějších, které v současnosti v politickém systému máme. Vnímám ho jako poslední instanci proti politikaření sněmovny a senátu. Senát u nás vznikl údajně jako pojistka parlamentu. Nevšiml jsem si, že bychom díky němu měli méně legislativních zmetků a paskvilů. Místo toho jsem zaznamenal, že se na domácím kolbišti stal někdy pobočkou odborů, jindy si jeho servilita vůči Bruselu nezadá s tou sněmovní. Úřad prezidenta se tak stal za poslední roky v našem systému fakticky jediným, který se ve skutečnosti zabývá opravdovou ideovou oponenturou parlamentu při schvalování zákonů. Zároveň je jediný, který z Ústavy zastupuje Českou republiku navenek. Slib prezidenta České republiky zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Budoucnost České republiky je ze všeho nejvíc ovlivňována tím, jaké postavení si v Evropě v následujících letech dokážeme vydobýt. S ohledem na současné postoje poslanců a senátorů v této věci soustřeďuji svou pozornost u kandidátů na prezidentský post nikoli na jejich oblibu kvůli skvělému zpěvu nebo dosavadním úspěchům v podnikání, ale na jejich postoje k EU, zadlužování našeho státu, dotacím a maximální svobodě jednotlivců s minimálními zásahy státu do jejich životů. Nejsem také zastáncem nepolitické politiky. Politika není sprosté slovo a sama o sobě nemůže za to, že byla některými zneužita k vlastnímu prospěchu.