Zatímco 21. srpna 1968 byla role našich vlastizrádců poněkud zastíněna siluetami tanků agresora, v srpnu 1969 již naši vlastní bolševici hráli hlavní roli: již spolu s „reformními komunisty" českými zbraněmi potlačili spontánní demonstrace vlastního bezbranného národa.

Po roce po ulicích našich měst opět tekla krev a na dlažbě leželi mrtví. Toto smutné výročí, v jistém smyslu ještě smutnější než samotný vpád cizích armád, si v těchto dnech připomínáme stejně jako vlastní okupaci. Srpnové události roku 1969 jsou podstatným mezníkem v historii lámání páteře občanů naší země. Neboť v těchto mezních okamžicích ve 20. století vždy vítězila ta horší část společnosti, následovaly věznění, emigrace a degradace. Buzením nadějí a vzápětí jejich důsledným mařením byli a jsou opakovaně vyháněni a znechucováni ti, kteří by mohli vzít odpovědnost za sebe a za společenství do vlastních rukou. Komunistický režim na tomto základě vytvořil jeden ze systematických procesů, které mu účinně sloužily k detekci a eliminaci byť jen potenciálních „třídních nepřátel". Lidé s bohatou praxí v této činnosti měli řadu příležitostí k její aplikaci i po roce 1989.