Děkuji za slovo, paní předsedající. Dámy a pánové, v roce 1993 zákonodárce jistě v dobrém úmyslu chtěl podpořit snahu českých, moravských a slezských rodin pořídit si své vlastní bydlení nebo rekonstruovat si své vlastní bydlení a schválil tedy zákon o podpoře stavebního spoření, který spočíval v jednoduché myšlence - ti, kteří si budou spořit za účelem komfortu vlastního bydlení, budou podpořeni státem jakýmsi objemem ročního státního příspěvku, a tak budeme všichni lépe a radostněji tvořit český bytový fond, nemocní se uzdraví a ptáci začnou zpívat.

Úmysl zákonodárce se zjevně do značné míry minul svým účelem, protože samozřejmě takto velkoryse nabízený finanční produkt velmi záhy našel obrovské množství svých klientů, v tuto chvíli je jich zhruba 4,5 mil.; česká, moravská a slezská veřejnost má tendenci spořit velmi konzervativně, to znamená, že ti, kteří jsou ochotni spořit konzervativně s nějakou jistotou a s nějakou jistotou přírůstku, nalezli naprosto ideální produkt, nabídku stavebního spoření se státním příspěvkem, aniž by snad měli v úmyslu teď nebo kdykoliv v budoucnosti tyto prostředky užívat ke zlepšení komfortu svého bydlení. Je to prostě naprosto výjimečný konzervativní produkt individuálního spoření rodinných úspor, jehož přírůstek vzhledem k riziku, které je téměř nulové, nemá konkurenci na trhu standardních finančních produktů.

Tato věc znepokojovala a znepokojuje nejenom ministry financí, ale i bankéře a všechny regulační orgány na trhu finančních produktů, protože to, o co by nám mělo jít zejména, jsou rovné podmínky pro všechny. Těžko lze dosáhnout rovných podmínek pro všechny, když jeden produkt z nějakého důvodu má naprosto bezkonkurenční veřejnou podporu, tedy naprosto bezkonkurenční podporu těch, kteří z vlastních peněz podporují jeden produkt třeba i proti svému vlastnímu zájmu.