Představitelé dvou ze tří pravicových stran, které v současné době jednají o vládní koalici, před volbami opakovaně prohlašovali, že považují za správné spojit Ministerstvo životního prostředí a Ministerstvo zemědělství. Důvody přitom byly rozdílné. Někteří představitelé ODS to říkali v domnění, že tím odstraní překážky při budování velkých státních investic v dopravní, vodohospodářské a jiné infrastruktuře a překážku tzv. „územního rozvoje" v pojetí ODS. Představitelé a představitelky Věcí veřejných o tom hovořili, protože to bylo populisticky „líbivé" a protože jim bylo jedno, že neví, o čem vlastně mluví.

Jsem si v podstatě jistá, že otcem (či matkou) myšlenky představitelů ODS na sloučení obou ministerstev nebyla snaha snižovat výdaje státního rozpočtu, nýbrž snaha omezit vliv Ministerstva životního prostředí. Do značné míry jim rozumím. Přesto nemohu s takovým krokem souhlasit. A to proto, že na dlouhé řadě caus, které jsem měla možnost řešit v posledním volebním období právě v souvislosti s MŽP, jsem pochopila, že problémem MŽP není systém, ale v naprosté většině případů konkrétní lidé.