Přesně před dvaačtyřiceti lety obsadila Československou republiku vojska Varšavské smlouvy. Skončila tak slibná, ale krátká éra, kdy se Československo probouzelo z nejtěsnějšího sevření tvrdé komunistické totality. Dostalo se záhy do nového sevření a jeho přítomnost denně připomínaly cizí vojenské posádky.

Měnila se na mnoha místech tvář země. Některá území se z přítomnosti sovětských vojsk dosud nevzpamatovala. Nepodařilo se odstranit desítky tun betonu z bývalých vojenských prostorů. Ještě citelnější zásah se ale odehrál ve společnosti. Znovu se ocitla pod příkrovem strachu a nesvobody. Více než dvě desetiletí pracujeme na tom, abychom staré zátěže odstranili z bývalého vojenského, ale i našeho myšlenkového území. A zatím není hotovo.

Pamatuji si z vyprávění, jak režim programově šířil strach. Při pohovorech před kádrovou komisí byla snad přímo povinná otázka, jak se stavíte k bratrské pomoci. Správná odpověď byla samozřejmě obecně známá. Režim chtěl, aby každý, kdo chce v kariéře výš, deklaroval vyslovením té správné odpovědi poslušnost bez ohledu na to, co si sám myslí. Odměnou pak mohl být pro zpovídaného postup o příčku výš.