Zároveň klade podnětné otázky, na které by byla škoda nereagovat. Hned v úvodu se Zbyněk Petráček ptá, zda máme být v jádru Evropy. Ale čím je myšleno toto jádro? Tvoří jej země eurozóny, či země, které přistoupily na fiskální pakt?

Podle této logiky by Řecko a Portugalsko byly v jádru EU, zatímco Velká Británie nikoliv. Státy jako Švédsko nebo Dánsko by byly jakýmisi druhořadými členy "evropského jádra", protože k fiskálnímu paktu sice přistoupily, ale jinak nepočítají se svým vstupem do měnové unie. Stojí opravdu integrační myšlenka na skupině zemí platících eurem, z nichž některé visí nad propastí státního bankrotu? Nebo spíše čerpá svou prestiž z úspěšných exportních zemí, které jsou důležitými členy evropského společenství, i když se rozhodly podržet si vlastní měnu?

Pokud přistoupíme na v současnosti, zdá se, populární vizi rozdělení EU na jakési jádro a periferii či na tzv. dvourychlostní Unii, musíme si také říci, která skupina dnes "jede větší rychlostí" k dosažení původních cílů, na nichž Unie stojí. Paradoxně většina indikátorů ukazuje, že země, které platí vlastní měnou, mají v řadě případů zdravější ekonomiky než členové eurozóny – vykazují nižší celkové zadlužení, nezaměstnanost a často i konkurenceschopnější produkci.