Škoda, že Česká republika nemá podmořská ložiska ropy, královnu nebo aspoň desítky spřátelených států, se kterými se sblížila historií koloniálního bezpráví. Škoda, že vedoucím světovým jazykem není čeština nebo že pražské Příkopy nejsou největším řečištěm globálních peněz a neříká se jim City. Pak by se dalo pochopit, proč premiér Petr Nečas jako představitel jediné kontinentální země EU odmítl českou účast na „dluhové brzdě“, fiskálním paktu, krátce na dohodě o něčem, čím nás dosud tak neúnavně krmil, o rozpočtové odpovědnosti.

Ostrovní Británii lze pochopit v jejích mnohaletých tancích s jednou nohou v EU a druhou na druhém břehu Atlantiku. Má na to, má čím vyvážit svoji vyjednávací pozici. Jsme na to zvyklí, protože Londýn vždycky skončí s přijatelným kompromisem. Zaostávání v některé z oblastí vyváží průkopnickým elánem jinde, jako teď v boji proti klimatickým změnám. Je předvídatelný, všechny vlády, které se tam vystřídaly, postupovaly zhruba stejně.

Zato umělecký dojem z kličkování, které v posledním pětiletí předvádí na unijní scéně česká reprezentace, připomíná spíš tanec svatého Víta. Teď se znovu záchvaty stupňují. V prosinci jsme byli skoro pro, teď jsme dost proti. Proč začala premiérovi najednou rozpočtová odpovědnost smrdět? Protože už nejde jen o předvolební fráze? Protože to eurozóna a všichni ti, kdo se zavázali euro jednou převzít, myslí vážně? Protože se naši partneři chtějí ujistit, že radostná čísla, která září v českých rozpočtových plánech, mají taky nějakou souvislost s realitou? Protože rekordní 140 miliardové rozpočtové deficity a prudce narůstající dluh vlády na pozadí těchto plánů by mohly přijít trochu divné?