Nikdy jsem neměl v úmyslu psát cestopisy a navíc dobře vím, že je to v naší zemi - po Karlu Čapkovi - téměř nemožné. Když si jeho „zápisky z cest" člověk vezme do ruky i po dlouhých osmdesáti letech, čte je se zatajeným dechem a má pocit, že je v nich snad všechno podstatné a že se v nich dozvídá mnohé i o naší současnosti. Je to ale úžasný žánr. Nedávno se mi dostala do ruky Miky Waltariho „Cesta do Istanbulu" a i od této knihy jsem nemohl odtrhnout oči. Není to v žádném případě pasivní, deskriptivní, více než šedesát let starý cestopis, ale povídání o Evropě po právě skončené II. světové válce.

Politik skoro nepřetržitě cestuje. I tuto předmluvu píšu v letadle při cestě na summit Evropské unie se zeměmi Latinské Ameriky, který se v druhé polovině května 2010 koná v Madridu. Budu tam jeden a půl dne, pak jeden den v Praze a hned potom následuje dvoudenní, tentokráte státní návštěva Lotyšska. Cesty jsou to krátké a jakékoli dojmy, které při nich člověk získává, jsou opravdu jenom „z rychlíku". Před několika dny jsem byl v Moskvě na oslavách 65. výročí konce války a také se mi o tom chtělo něco napsat, ale sám jsem si to zakázal, protože jsem tam byl příliš krátce. Měl jsem v úmyslu říci aspoň jednu věc. Viděl jsem Moskvu v roce 1970, v roce 1988 a několikrát velmi krátce (většinou jen s jedním přespáním) v posledním dvacetiletí. Můj - jakkoli zkratkovitý - dojem z poslední  návštěvy je, že je Moskva roku 2010 od Moskvy roku 1970 a 1988 nekonečně vzdálenější - směrem k lepšímu - než Praha při porovnání ve stejných letech. Měli bychom být schopni to přiznat.

Myšlenka písemného zachycení dojmů z cest vznikla z mé vlastní frustrace, že o cestách prezidenta (dříve premiéra či předsedy sněmovny) skoro nikdo nic podstatného nenapíše, ač s námi skupina novinářů vždy jede. A když napíše, tak mám často pocit, že jsme byli na poněkud jiných cestách nebo že podstata byla v něčem úplně jiném. Psaní takto koncipovaných zápisků umožnil v mém případě do značné míry internet. I když bezprostředně nebloguji, moje webová stránka www.klaus.cz má některé části, které se blogování blíží - např. polemická rubrika „Co Klaus neřekl". Při několika delších cestách do zahraničí jsem začal pro svou webovou stránku psát každodenní zápisky, pak z nich začala citovat některá média, pak je začaly přebírat některé internetové servery a nakonec je občas publikovaly i některé noviny.

Na přelomu listopadu a prosince roku 2009 jsme absolvovali deset dní trvající státní návštěvu Peru a Brazílie. Událo se toho tam tolik, že jsme z mých zápisků z této cesty více méně pro domácí potřebu vyrobili jako předvánoční dárek malou knížku, která - pro mne zcela nečekaně - vyvolala zájem několika českých nakladatelství. Výsledkem jejího zásadního rozšíření je tato publikace, za kterou velmi děkuji nakladatelství Fragment.

Jedná se o texty velmi nesystematické. Mnoho let jsem žádné takto koncipované zápisky nepsal. Leckdy na to nebyl čas a navíc se v předinternetové době - což jsou pro mne osobně ještě skoro celá devadesátá léta - různé „nezásadní" texty nezachovaly. Přesto jsem i s odstupem 10-15 let nalezl řadu článků, které jsem psal jako svůj pravidelný týdenní sloupek (který více než 10 let putoval po českých denících - nejdéle to byly Lidové noviny a Pražský Deník a současně s ním i všechny další regionální deníky). Bývalo to ale tehdy spíše shrnutí pocitu ex-post (nebo při cestě zpět), nikoli popis cesty. I tyto starší články se staly součástí této publikace.