Případ Pavla Buráně, který tvrdí, že se stal obětí únosu a následně justiční manipulace, ani po deseti letech neutichá. Naopak, se změnami na nejvyšším státním zastupitelství a blížícími se volbami do Poslanecké sněmovny nabývá jeho příběh nového rozměru. Veřejná debata o kondici české justice sílí a Buráňova kauza se stává jedním z příkladů, na kterých se lámou argumenty o (ne)funkčnosti právního státu v Česku.

V roce 2014 měl být podnikatel Pavel Buráň podle vlastních slov unesen svým bývalým společníkem Jaroslavem Novotným. Pod nátlakem a výhrůžkami smrtí měl podepsat dokumenty, které ho měly za cíl ekonomicky zruinovat. Prvoinstanční soudy Novotného dvakrát uznaly vinným a odsoudily ho k vysokému trestu, přičemž rozsudky byly opřeny o důkazy jako svědecké výpovědi, znalecké posudky a odposlechy, které jasně potvrzovaly Buráňovu verzi.

Vrchní soud v Olomouci však původní rozhodnutí zvrátil, aniž by sám důkazy někdy provedl nebo třeba jen vyslechl svědky. Zatímco krajský soud pečlivě přezkoumal všechny dostupné materiály, včetně odposlechů, výpovědí svědků a znaleckých posudků, olomoucký senát se opřel výhradně o argumentaci obhajoby Novotného. Buráňovy důkazy, které měly potvrdit, že jednal pod nátlakem, byly označeny za nadbytečné, protože dokazování není podle soudu bezbřehé a Vrchní soud v Olomouci je odmítl provést.