Počátkem tohoto měsíce vyrazily do pražských ulic dva trolejbusy a jedna tramvaj s nápisem „Identifikuji se jako trolejbus!“. Vyvolalo to rozhořčenou kritiku ze strany lidskoprávních organizací. Došlo to tak daleko, že spolek Prague Pride byl nucen si na neslušné trolejbusy a vyzývavou tramvaj rozhořčeně stěžovat. Mluví se o útoku vedeném snahou „zdiskreditovat celou mladší generaci, která se zabývá svou identitou a odmítá se nechat zatlačit do předem připravených škatulek, jež pro ni vytyčili rodiče nebo společnost“.
Zdá se, že přidrzlé trolejbusy zadělaly na konflikt generací. Ten tady ovšem prohořívá už dlouho. K jeho rozdmýchání přispívá i spor o způsob placení veřejnoprávních médií. Někteří se ho snaží vylíčit jako vzpouru mladých lidí proti státu a politikům, kteří jim chtějí tato média ukrást. Novinové titulky hlásají: „Ruce pryč od médií, vzkázali protestující studenti politikům“. Mladí lidé po celé republice volají po zachování koncesionářských poplatků a odmítají financovat média z peněz daňových poplatníků. Ohrozilo by to jejich svobodu.
Nic proti tomu, potřebuje-li někdo k budování své vlastní a naprosto autentické identity právě Českou televizi (ČT). Přemýšlivější studenty by však mohla napadnout jiná otázka. Připusťme na chvíli, že svoboda veřejnoprávních médií by byla skutečně ohrožena, pokud budou financována přímo z daní. Politikům to údajně umožní podrobit tato média svému diktátu. Logicky uvažující student si jistě odvodí, že jeho vlastní svoboda je fatálně ohrožena, pokud je chod školy, kterou navštěvuje, financován z těch samých daní. Nezávislost jeho vzdělávání mohou pak přece ovlivňovat politici, kteří ohrožují nezávislost a svobodu médií.
Přemýšlivý student musí nutně dospět k názoru, že jedinou cestou, jak v tom politikům zabránit, je financovat chod veřejných škol stejným způsobem jako veřejnoprávní média, tedy z povinných poplatků samotných uživatelů. V případě vzdělávání říkáme těmto poplatkům školné. Je pravda, že média, o kterých je řeč, platí zcela nedobrovolně také ti, kdo je vůbec nesledují. Pokud by byli studenti v této věci zcela důslední, museli by vyžadovat, aby povinné školné začali platit také lidé, kteří nestudovali a nestudují. Takto by i ve vzdělávání zavládla stejná spravedlnost, které si dnes všichni užíváme tváří v tvář veřejnoprávním médiím.
Někdy kolem roku 2000 přišli poslanci Walter Bartoš (ODS) a Petr Matějů (US–DEU) s iniciativou zavést na veřejných školách povinné placení školného. Vystupoval jsem tehdy proti tomu, protože jsem se domníval, že by měla snad existovat jakási mezigenerační solidarita a že by si mladí lidé touto cestou mohli uvědomit, že stát, společnost, a dokonce ani jejich rodiče nejsou jejich nepřáteli.

Teprve občanskoprávní neziskové organizace mi otevřely oči. Odhalily, že přímo před našima očima probíhá snaha ukrást mladým nejen jejich televizi, ale i jejich identitu a to všechno vtěsnat do předem připravených škatulek. Dva trolejbusy a jedna tramvaj tento bezohledný generační útlak jistí. To vše se děje v době, kdy poručnický stát vnucuje mladým v sektoru veřejného školství téměř bezplatné vzdělávání.
Studenti, kterých jsem se kolem roku 2000 zastával, aby nemuseli platit školné, mají dnes kolem padesátky. Dnes studují jejich synové, dcery i potomci jiných pohlaví. Ti na veřejných vysokých školách jsou obětí daňových poplatníků, kteří za ně chod jejich vzdělávacích institucí financují.
Jak je u nás dobrým zvykem, jsem připraven odpracovat si svůj dřívější omyl z boje proti zavedení školného tím, že se zapojím do zcela neziskové lidskoprávní kampaně pod heslem: „Dejme mladým svobodu stát se koncesionáři svého vzdělávání“.
box PL na Seznam.cz + ParlamentníListy TV
sledujte PL na YouTube + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na GoogleZprávy + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na Facebooku






