„Čehúni, choďte si na Sněžku, tady jen otravujete,“ reagoval pán, co měl celou dobu v obličeji bubáky. Jeli jsme narvanou „električkou“ a jemu se nelíbilo, jak se prodírám ve stanici ke dveřím, abych vystoupil. Poslal jsem ho do řiti, on na to: „No jo, co je synonymum slova debil, Pražák!“ Tak tohle se mi stalo loni po neúspěšném výstupu na Rysy. Z Chaty pod Rysy jsem se dál už neodvážil. Kvůli mlze nebylo na krok vidět, sněžilo, občas padaly kroupy, takže jsem nechtěl rozšířit řady „čehúnů“, co je musí zachraňovat horská služba. Letos se vše v dobré obrátilo.

Ó hory, ó hory

Tatranská elektrická železnice, tedy „električka“, jezdí po obvodu Vysokých Tater z Tatranské Lomnice, přes Starý Smokovec s odbočkou do Popradu, do Štrbského plesa s prodloužením do Štrby. Jednorázová jízdenka stojí čtyři eura, tedy asi 97 korun, ale v ní je i přeprava kola. Měsíční 18 „éček“, tedy 436 korun. „Chvála Ficovi,“ lebedí si dobře informovaný důchodce u pokladny v Popradu. Nad sedmdesát let je to zdarma, ale musí si vyřídit průkazku. Když už svištíme k horám, zaslechnu, jak jeden postarší cyklista vysvětluje druhému: „Život je opravdu jako hokejový zápas. Na třetiny. Jedna do pětadvaceti, druhá do padesátky, třetí do osmdesátky, pak prodloužení, rozstřely a náhlá smrt.“

Hory nejsou nikde levná záležitost. Na vrcholy jako Rysy, Kriváň či Slavkovský štít (všechny kolem 2500 metrů), kam vedou značené stezky, může každý. Ale pozor! „Vy ‚čehúni’ jste mistři. Šel jsem s partou kámošů na Rysy. Chlastali do čtyř do rána, v osm jsme vyrazili. Plné baťohy lahváčů, takže se při cestě ještě přikrmovali. Na nohou běžné tenisky. A pak se divili, že s bídou dolezli do Chaty pod Rysy, tam si dali pár piv a panáků a s velkými obtížemi jsme se ten den dostali dolů. A to bez urážky,“ zasmáli jsme se s jedním ze zkušenějších turistů. I když podle statistiky zdejší horské záchranné služby jde daleko nejvíce zásahů na vrub Slováků, pak Poláků a s celkem malým, ani ne desetiprocentním zaviněním, teprve Čechů. K tomu je třeba dodat, že až loni Poláci předstihli Čechy v počtu zahraničních návštěvníků Vysokých Tater. Prostě, „nezodpovědní ‚čehůni‘ v Tatrách“ je sice tradovaný, ale mýtus.

A teď k cenám. Před kanceláří horských vůdců ve Starém Smokovci je ceník. Gerlachovský štít, nejvyšší hora Slovenska, s průvodcem stojí za jednu osobu 420 eur, tedy 10 175 korun. Při každém dalším do počtu tří cena roste, ale už jen málo. Ledový štít stojí stejně a Lomnický 370 eur, tedy 8964 za jednu osobu. Na posledně jmenovaný vrcholek, druhou nejvyšší horu Slovenska, však vyjedete lanovkou z Tatranské Lomnice za 89 euro, tedy 2156 korun. Ceny potravin a pití v obchodech nejsou v nižších polohách kolem „električky“ o moc vyšší od těch v supermarketech v Popradu. Nicméně v Chatě pod Rysy stojí čepovaný Šariš 6 euro, tedy 145 korun a jídlo už jde fakt do peněz.

Fotogalerie: - Výprava pod Rysy

Nyní mi na polském vrcholku Rysů říká slovenská horolezkyně: „Poláci jsou dost naštvaní, že je jejich vrcholek nižší než ten náš a snaží se to nějak změnit. To jsou ale příroda a historické hranice!“ Štít Rysů totiž tvoří tři vrcholky. Nejvyšší hora Polska měří 2499 metrů, zatímco slovenský vrchol tamtéž, jen o kousek dál, je zhruba o čtyři metry vyšší. Za dobrého dne je ale z obou tak nádherný výhled, že to bere dech. Máte před sebou Vysoké Tatry na Slovensku i v Polsku jako na talíři. Stačí jen obracet po výstupu zmordované tělo do všech stran, a hledíte na hory takřka „ánfas“. Cestou na vrchol se vám vyčistí mysl natolik, že máte v hlavě líbezné prázdno, alespoň autorovi článku se to stalo. Nahoře na hoře jsou pak zasloužená panoramata. Lepší než jakýkoliv dokumentární film.

A další příběhy...

Je třeba upřesnit pojmy. „Ó hory, ó hory,“ je píseň bývalé české skupiny Stromboli, která hymnicky vyjadřuje respekt z vrcholků hor. Text neumím celý, ale vždy si píseň zpívám, když se mi podaří někam vylézt. Čehún, čobolák, pšonek jsou urážlivá označení Čechů, Slováků a Poláků. A proč si nedělat srandu sami ze sebe, je to ozdravné. Existují divadelní komedie Čecháčci a Čoboláci, ale třeba i Nečekané vítězství polsko-české unie ve III. světové válce. Ostatně i dnes dva slovanské národy, co jsou ve válečném konfliktu, mají takové přezdívky. Rusové jsou kacapové a Ukrajinci chochľové.

Když se pozdě večer dostanu na Hřebínek, mám „vánoce“. Cesta na Slavkovský štít je dlouhá, moc dlouhá. Málem jsem počůral kamzíka, pak doplňoval petláhev sněhem a došel do mlhy. A v ní pár kamenů a mezi nimi kříž na vrcholku Slavkovského štítu. A později na Hřebínku jsem v horské ubytovně, a dostávám pivo. Úžasná paní na recepci mi natočí, předtočí a potočí. No, tři pivka. A tak si povídáme. O horách, o přírodě a tak. Její kolega přijde a říká: „Tak jsem viděl medvěda. Mezi Smokovcem a Hřebínkem.“ Ostatně, když jsem šel dolů, tak mi možná stejný méďa přeběhl přes cestu.

Mezitím šla debata dál. Zeptal jsem se na Huncovce, kde železniční stanice odděluje obec od cikánské osady. Je to poblíž Popradu. Na Slovensku se mezi lidmi moc nepoužívá slovo Romové, říkají cikáni. „No, tam vtrhli cikáni se sekyrami na fotbalisty. Málem se to zvrhlo v zabijačku,“ řekla. „Romští osadníci chtěli na hřišti zabít fotbalisty,“ zněl jeden z titulků. Údajně to bylo tak, že fotbalisti chtěli hrát, cikáňata se na hřišti stále ometala, oni je chtěli vyhnat, pak se na ně vyhrnuli rodiče a začala rvačka. To je historka z roku 2014 a prý bylo obviněno sedm lidí. Podobné věci se děly i v obci Rakúsy, přes níž nechtěli řidiči dlouho vůbec jezdit.

Z autobusu vystoupím právě v obci Huncovce. Mířím do nedalekého Vrbova, kde je koupaliště s termálními prameny. Autobusy tam jezdí málo. Jdu pěšky a stopuju. Asi sedmé auto staví a je plné chlápků se svaly, které by jim mohl závidět i Chuck Norris. Jsou to cikáni, co jedou z nedaleké fabriky na výrobu předních desek aut. Když mi ve Vrbově zastaví a ukážou cestu, tak si pevně stiskneme ruce. Nazpět taky nejdu moc dlouho. To zase zastaví potetovaný Polák, co prý týden přebývá v Popradu a chodí s partou po horách. Vysoké Tatry, co zažívám, prostě mohu vřele doporučit. Je to trochu multikulti, protože jsem zde slyšel mnoho světových jazyků, ale je to opravdu něco, na co v životě nezapomenete!

Psali jsme:

ČT má skoro 3000 lidí. Kekely položil otázku, která zabolí

Slovensko větrníky nepotřebuje, řekl jasně Fico. Kvůli EU však přípravy běží dál

„Některým voličům se Fico zdá nevyhraněný.“ Slovensko bez obalu

Lidé budou chtít odpověď. Ondrušová mluví o skutečném pozadí větrníků