Protesty proti platovým škrtům státních zaměstnanců nebyly záležitostí milionů, jak tomu bývá ve Francii či ve Španělsku, ale jen desítek tisíc. Navíc šlo o lamentování slušně živené střední třídy nad tím, že se jí může snížit standard. „Před tím tedy vláda ustupuje, stahuje se, dává kompromisní návrhy? Když to takhle půjde dál, jak to dopadne se skutečnými reformami? Bude o nich rozhodovat ulice?" ptá se Martin Komárek v komentáři MF Dnes.

Podle něj dali občané ve volbách jasně najevo, že fandí rozpočtové stabilitě a do Řecka chtějí jezdit na dovolenou, a ne za státním bankrotem. „Vláda, která chce reformu prosadit, má přesně dvě možnosti: buď se s křiklouny dohodnout, nebo je porazit. Třetí možnost, ustoupit zcela, už totiž znamená, že vláda není reformní," upozorňuje Komárek.

Nečas nevypadá, ale je válečník, když na to přijde

Komentátor je přesvědčen, že čas pro bitvu nenastal, že skutečné reformy přijdou napřesrok. „Vláda nemá zapotřebí si znepřátelit odboráře kvůli sporným a v podstatě nepatrným penězům. Až se budou měnit penze nebo skutečně reformovat zdravotnictví či státní správa, bude potřebovat partnery, ne zaryté nepřátele," tvrdí Komárek.