Komunální volby byly v uplynulém týdnu tématem mnoha mediálních výstupů, přesto v nich ale nezaznělo to podstatné. „Je zcela zřejmé, že tak, jako se to odehrálo v Brně a v Ostravě, ale i na mnoha jiných místech, se to bude vyvíjet podle klíče tak, že menšinově zvolení se začnou chovat v rozporu s vůlí voličů, začnou vytvářet koalice ‚všichni proti vítězovi‘. S výjimkou Prahy, kde těsně zvítězila ODS, je to konkrétně všichni proti ANO. To je situace z Brna, z Ostravy, určitě ještě jinde, a to je na pováženou. Mě udivuje, že nikdo z médií to z tohoto úhlu nenahlédne. O čem jsou volby a proč se konají? Volby se konají proto, aby voliči řekli, co si přejí,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Přitom není žádným obdivovatelem brněnského lídra hnutí ANO a primátora Petra Vokřála. „Vůbec nekomentuji, co si myslím o brněnském ANO nebo o panu Vokřálovi,a jeho afinitách k sudetoněmeckým aktivitám a jeho akcích typu omluvy za odsun a podobně. Tyto politické aktivity od něj zřejmě neodlákaly dost voličů, když jeho hnutí ANO zvolili znovu jako první. A přesto došlo k tomu, k čemu došlo po krajských volbách v Hradci Králové, že v podstatě byla na stole jasná koalice ještě téměř před sečtením hlasů, takže bylo zjevné, že jsou ostatní partaje domluvené. To je na pováženou, protože se ignoruje hlas voličů. Pak volby zrušme, vytvořme nějaký inženýrský model a třeba zákonem si stanovme, že jedna strana bude definována jako pravicová, jiná levicová, další aktivistická nebo pravdoláskovnická a nějak jim rozdělme procenta. Vždyť je to vlastně jedno, co si volič myslí,“ podotýká mediální analytik.
Povolební komunální dohadovačky připomínají nedemokracii
Přesně takový dojem totiž má z toho, co se děje v prvních dnech komunálních dohadovaček. „Připomíná mi to ‚nedemokracii‘, ne demokracii. V tom mém dojmu mě posiluje ještě jedna zpráva, která se objevila ve středu na Novinkách a kterou jsem musel číst asi šestkrát, než jsem uvěřil svým očím a tomu, že opravdu nejde o humor, že není prvního dubna a apríla a že to ten člověk myslí vážně. A to je zpráva z Novinek, že dosavadní senátor, který v prvním kole voleb dostal asi patnáct procent proti svému konkurentovi Hilšerovi, který jich měl asi 44, vyzval svého protikandidáta, aby mu přenechal to místo senátora a odstoupil. Tak za prvé to koliduje s Ústavou. Takovou situaci, pokud vím, Ústava nezná, že by jeden z kandidátů ve druhém kole předal své hlasy tomu druhému kandidátovi. A za druhé je to o neuvěřitelné drzosti pana senátora Michálka,“ tvrdí Petr Žantovský.
Psali jsme:
Dosavadní senátor připomíná, že Marka Hilšera podporoval v prezidentské volbě a také mu vyjednal hlasy pro senátní nominaci, když nesebral dostatečný počet podpisů, takže by kandidovat na prezidenta nemohl. „Teď mu to má Hilšer vrátit tím, že odstoupí z boje. Nechci být konkrétní a nechci být brán úplně za slovo trestně právně, ale velmi silně mi to připomíná návod ke korupci. Ty mně takhle a já tobě takhle, něco za něco. Copak se takhle dělá politika v demokracii? O čem to ten Michálek mluví? To je náš senátor? To je ústavní činitel? Já si vzpomínám na pana Michálka, který si vysloužil ostruhy jako whistleblower tím, že nahrával svého nadřízeného na Ministerstvu životního prostředí, pak ho práskl, nahrávky odevzdal médiím a udělal si tím jakousi pomyslnou svatozář nad hlavou, že on je ten svatý, kterému záleží jenom na té pravdě a lásce,“ připomíná mediální odborník.
Jako o panu čistém se kdysi mluvilo i o Petru Nečasovi
V paměti má také mnohem starší historku z období před rokem 2000 v tehdejší Investiční a poštovní bance. „Ta za účasti Útvaru rychlého nasazení za ministrů Grosse, Mertlíka a dalších tehdejších mocenských elit v podstatě předala tuto tehdy silnější banku do rukou slabšího konkurenta, tedy ČSOB, respektive jeho belgickému vlastníkovi. A tehdy tam také figuroval pan Michálek, který tam byl zaměstnán. Také tam tehdy byly nějaké nahrávky a takové whistleblowingy. Jenom se k tomu už nevracíme a nepřipomínáme to. Pan Michálek se prezentuje, že je ‚pan čistý‘ – to se říkalo i o Petru Nečasovi, než se přišlo na to, co se dělo na Úřadu vlády a v Hrzánském paláci pod paní Nagyovou. Tak jestli se pan Michálek prohlašuje za ‚pana svatého‘, tak by měl být tím prvním, kdo respektuje zákon a v daném případě Ústavu a nemohlo by ho nikdy napadnout vůbec vyslovit takovou myšlenku, že se Hilšer vzdá v jeho prospěch mandátu,“ myslí si Petr Žantovský.
Jednak to technicky ani nejde a za druhé je to podle něj zcela mimo zdravý rozum. „Proto jsem si to musel přečíst vícekrát a štípnout se do tváře, že fakt nesním a že se mi to nezdá. Pan Michálek kandidoval v minulém období za Piráty i KDU-ČSL. Ta je křesťanskou stranou a měla by tedy ctít nejen Ústavu, ale také svá přikázání. A tohle chování mi nepřipadá moc křesťanské. Takže mám problém s vnímáním Libora Michálka a upřímně řečeno, ačkoli jsem pana Hilšera v přímé prezidentské volbě nevolil, tak kdybych dnes byl voličem na Praze 2, tak bych ho šel určitě volit. Ne kvůli panu Hilšerovi samotnému, ale kvůli panu Michálkovi. Obávám se, že tuhle negativní volbu si spustil pan Michálek sám a ve druhém kole se dotkne opravdu velmi nízkých čísel. Protože tohle každý normální a slušný člověk považuje za chucpe, jak se říká,“ je přesvědčen mediální analytik.
Ať se Němcová nestará o Davida a řekne, co sama dělala v 80. letech
Mediálně propírán je nápad prezidenta Miloše Zemana udělit letos státní vyznamenání Michalu Davidovi. „Nechci se vyjadřovat k panu Davidovi, spíš mě zaujaly reakce některých jeho kolegů z šoubyznysu nebo lidí z politické scény. Třeba reakce paní Kubišové byla reakcí dospělého člověka, když prohlásila, že pan David je dlouhodobě na scéně a ve svém žánru zaujal spoustu lidí, a tudíž, jestli se nepletu, dokonce řekla, že měl ocenění dostat i dříve. Nevím, panu prezidentovi bych si netroufl radit, komu má, nebo nemá vyznamenání dávat. Navíc jsem tak trošku v kolizi zájmů, protože jsem ho loni sám dostal. A jistě na to také byly rozporuplné názory, mnoha lidem se to nelíbilo, jako se teď mnoha lidem nelíbí pan David,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Navíc je přesvědčen, že to celé není až tolik o samotném Michalu Davidovi. „Když paní Němcová parafrázuje nějaké jeho písničky z osmdesátých let, tak kde byla paní Němcová v osmdesátých letech? Ať nám to řekne, co dělala, když pan David poskakoval do rytmu spartakiádní písničky Poupata, kterou napsal. Ať si každý zamete nejdřív u svých dveří a potom teprve kádruje. Já toho kádrování už mám plné zuby. V téhle zemi se kádruje poslední dobou čím dál více a je to čím dál smutnější a čím dál nechutnější. A hlavně to nemá žádný pozitivní výsledek. Co je základní, je skutečnost, že je daná nějaká procedura. Podle ní prezident, hlava státu, dává 28. října vyznamenání lidem podle svého vlastního uvážení nebo na doporučení Poslanecké sněmovny či Senátu,“ upozorňuje mediální odborník.
Dnes je módou bít po hlavě vybraný terč a hledá se jakýkoli klacek
Podivuje se nad tím, proč by se mělo dumat nad tím, jak se prezident rozhodl, když je to jeho výsostné právo. „Vzpomeňme si na ty zástupy rozmanitých postav, které dekoroval Václav Havel. O tom se nemluví, to se nepřipomíná, že to byli kamarádi z disentu, kamarádi z kotelen. No dobře, byli v rozporu s normalizační KSČ, což nebyl pan David, ale zase byli třeba v KSČ padesátých let. A to byly horší roky než sedmdesátá nebo osmdesátá léta, kdy zpíval pan David svoje Poupata. Takže kdybychom to opravdu poctivě analyzovali, tak bychom asi mohli napadnout spousty laureátů oceněných Václavem Havlem. Ale to nikdo nedělá, protože to je mimo rámec té procedury, mimo normalitu. Jednou je to prezidentovo právo a on se podle něj zachoval,“ konstatuje Petr Žantovský.
Na ostatní zbývá leda to, myslet si něco o prezidentově vkusu nebo jeho prioritách, a tím to asi tak končí. „Vůbec proto nechápu, proč se tahle debata vede. Tedy respektive chápu ji samozřejmě velmi dobře, že ta debata není o Davidovi, stejně jako loni to nebyla debata o mně, nebo na jaře to nebyla debata o Karlu Sýsovi, ale je to celé debata o Miloši Zemanovi. Hledá se totiž jakýkoli klacek, kterým je možné ho bít po hlavě, protože dnes je to móda, bít po hlavě určitý vybraný terč. Ať je to Babiš, ať je to Okamura, ať je to Miloš Zeman, tak tím se vlastně prezentuje postoj společnosti, kdy vás pražská kavárna vytěsní a nepustí mezi sebe, pokud není přesvědčena o tom, že máte stejné názory na Zemana a ostatní jmenované pány a spoustu dalších věcí, protože platí takové dogma,“ vysvětluje mediální analytik.
Prezident má svaté právo ocenit Michala Davida
Zase tedy dochází na ono otřepané „kdo nejde s námi, jde proti nám“, které se v minulosti tak často používalo. „Ačkoli jsem člověk, který by si v životě dobrovolně nepustil jedinou Davidovu písničku a slyším ho jenom tehdy, když před tím nelze utéct, třeba v rádiu, nebo v restauraci, a rozhodně nejsem příznivcem jeho uměleckých výkonů, tak do toho, jestli dostane vyznamenání, mi nic není. To neposuzuje žádný třetí subjekt, to posuzuje pouze prezident. Jestliže on to takhle posoudí, v pořádku, tečka dvacet, proč se o tom dál bavíme. Ale dnes pronést větu, kterou teď pronesu, že Miloš Zeman má svaté právo ocenit pana Davida, se nenosí. Je to opět zástupná kampaň proti Zemanovi a je stejně nechutná jako všechny předchozí,“ míní Petr Žantovský.
Ing. Miloš Zeman
Dnešní mediální ohlédnutí bude mít smutnou tečku. „Občas tu mám takovou povinnost, protože ostatní média si toho nevšímají a ignorují to, zavzpomínat na lidi, kteří nás opouštějí a měli velkou hodnotu jak lidskou, tak třeba uměleckou nebo měli jiné kvality profesní či etické a média si toho nevšímají. Připomněl bych, že jedním z nejdůležitějších a opravdu nejvýznamnějších českých literátů a básníků začátku osmdesátých let byl jistý Josef Šimon. Zemřel minulý týden a pohřeb měl tento týden v úterý. Jediné médium v této zemi si toho nevšimlo, tak považuji za svou povinnost dát tuto informaci do Parlamentních listů. Josef Šimon byl člověkem nesmírně nadaným, ve své době znamenal velmi mnoho pro celou moji generaci, vycházeli jsme z něj třeba i v určitém osahání literatury, kulturních prvků a podobně,“ vzpomíná mediální odborník.
Básněmi předběhl dobu, z Ministerstva kultury ho později vyhodili
Jeho básně ze sbírek typu Asfaltoví holubi, Pouštní pták nebo Snídaně v automatu byly ve své době průlomové. „Byly naprostým protikladem toho, co představovali takoví ti bafuňáři toho Svazu spisovatelů jako pan Skála nebo pan Pilař či další soudruzi. Šimon přinesl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let do české literatury čerstvý vítr a vlastně trošku předběhl dobu ruské perestrojky. Psal velmi generačně, naším jazykem a naší mentalitou. Zhudebňoval některé své věci, dokonce vydal desku s rockovou hudbou s vlastními texty. Byla to rocková generace, byla tam spousta básní o Hendrixovi a dalších prominentních osobnostech rockové hudby. Ve druhé polovině osmdesátých let byl šéfredaktorem nakladatelství Odeon,“ připomíná pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Za jeho šéfování se v Odeonu otevíraly dveře zahraničním autorům naprosto nevídaných kvalit. „Na tom, že se otevírala brána dokořán celé světové kultuře, měl také Josef Šimon zásluhu. Po devadesátém roce byl chvilku prvním náměstkem na Ministerstvu kultury za pana ministra Lukeše, osvíceného anglisty, překladatele a teatrologa. Ale jak se tam postupně začaly ty garnitury měnit a začala se celkově měnit politická atmosféra a začaly se do různých funkcí protlačovat různí kamarádíčci z těch kotelen, tak lidé, kteří něco uměli a bylo to nezpochybnitelné, jako byl Šimon, museli odejít. Šimona vyhodili a myslím, že byl tímto aktem velmi zasažen a zklamán. Šimona jsem znal dlouhá léta osobně a přátelili jsme se, takže mluvím z osobní zkušenosti, když řeknu, že znám jen málo lidí, kteří si tak toužebně přáli změnu režimu, jako byl právě on,“ poznamenává mediální analytik.
Na lidech jako Kryl nebo Šimon stojí to, na co můžeme být hrdí
„A to, že ho ten režim nakopal s rozběhem do zadní části, lze trošku srovnat jenom s osudem Karla Kryla, který na tom byl velmi podobně. A také to tehdy zdravotně odnesl a zemřel velmi brzy. Je smutné, že se zapomíná na tyhle příběhy, protože na těchto příbězích stojí naše kulturní dějiny a naše dějiny obecně. Ne na nějakých papaláších, kteří se nejsou schopni domluvit na koalici na radnici, nebo na nějakých ubožácích, kteří už nejsou volitelní v politice, tak lezou do neziskovek a tam berou desítky tisíc měsíčně jen proto, že se jmenují po tatínkovi novináři. Já nikoho nejmenuji, ale každý, kdo to sleduje, asi ví, o čem mluvím. Tak na těchto lidech dějiny nestojí. V žádném případě. Na těchto lidech stojí ostuda dějin. Kdežto na lidech, jako byl Kryl nebo Šimon stojí to dobré, to velké a to poctivé, na co můžeme být hrdí. A když to neřekne nikdo v jiných médiích, tak to říkám aspoň já teď,“ dodává Petr Žantovský.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
