Kterého intelektuála máte nejraději? (Obnovené hlasování, spuštěno 19.4.)Anketa
Slovenský vědec Michal Šimečka se zamýšlel nad tím, jaký význam má společný postoj zemí Visegrádské skupiny k návrhům Evropské komise, především co se týče povinných kvót na rozdělování uprchlíků. Skutečnost, že se de facto země V4 shodly na společném postoji, je podle něho zvláštní. „Dá se to přičíst souběhu politických okolností, volebních cyklů v těchto zemích a klesající podpoře premiéra Viktora Orbána mezi maďarskými voliči. Domácí faktory v těchto zemích se spojily a daly vzniknout této shodě,“ soudí Šimečka.
Zmínil, že jasným cílem zemí Visegrádu bylo zabránit nejprve přijetí jednorázových povinných kvót a nyní to bude snaha zabránit vzniku povinného stálého mechanismu na přerozdělování uprchlíků mezi členské státy EU s tím, že se k tomu možná přidá i Španělsko.
Prohlášení některých vrcholných politiků zemí V4, především českého prezidenta Miloše Zemana a slovenského premiéra Roberta Fica, byla podle Šimečka špatná. „Jejich velmi nešťastné výroky poškodily jméno těchto zemí v Evropě,“ řekl jednoznačně slovenský akademik.
Později zazněla otázka z publika, zda jednání v rámci platformy Visegrádské čtyřky nemohla vést ke zmírnění celkového obrazu v rámci EU, tedy že společná prohlášení V4 zbrousila ostré hrany. S tím Michal Šimečka nesouhlasí, prý je to přesně naopak. „Myslím, že se stal pravý opak a schůzky v rámci V4 radikalismus některých politiků přímo podpořily. Orbán a Fico vtáhli do většího radikalismu Česko a hlavně Polsko,“ uváděl Šimečka s tím, že politici pak měli pocit, že nejsou v extrémních výrocích sami, a měli spíše odvahu takto hovořit, než kdyby byli osamoceni.
Výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů Vít Beneš se zaměřil na to, zda schengenský systém přežije uprchlickou krizi. Na úvodní otázku si hned odpověděl slovy, že Schengen přežije. Je to prý podobné, jako když kolovaly spekulace, že „zrada“ Polska při hlasování o kvótách je konec Visegrádské čtyřky. „Noviny hlásají bombastické zprávy o konci Schengenu, jeho existence však ohrožena není. To ale neznamená, že nepotřebuje zásadnější reformu,“ poznamenal. Obrovským problémem současné evropské situace je podle Víta Beneše neexistence společné azylové a uprchlické politiky.
Další z vědců Ústavu mezinárodních vztahů, Vladimír Handl hovořil o problematice uprchlické krize v souvislosti s Německem a zamýšlel se nad otázkou, proč mají Němci k uprchlíkům vstřícnější vztah než Češi. Podle jeho slov se to ovšem týká hlavně bývalého západního Německa, které má dlouhodobou zkušenost s multikulturní společností a etnickou pestrostí.
Hlavní roli v současné době v tom podle Handla hraje skutečnost, že na území někdejšího západního Německa spolu s Berlínem žije asi dvanáct procent neněmeckého obyvatelstva, zatímco v části někdejšího východního Německa žijí pouze zhruba dvě procenta lidí, kteří nejsou původem Němci. A to může být důvod, jak doktor Handl uvedl, že protiimigrantská strana Alternative für Deutschland má v bývalém východním Německu podporu kolem osmi procent, zatímco na západě o zhruba dvě procenta méně.
Posledním přednášejícím bloku konference, který se věnoval středoevropskému a unijnímu rozměru uprchlické krize, byl docent Jan Eichler. Ten se v příspěvku soustředil hlavně na příklad Francie a její zkušenosti s přistěhovalci. Eichler to demonstroval na francouzské zkušenosti s lidmi ze severní Afriky, kteří byli do země pozváni v šedesátých letech pro nedostatek pracovních míst v továrnách a dělnických profesích.
První generace přistěhovalců ze severu a částečně středu Afriky, kteří do Francie přišli v 60. letech, byli přizváni, aby vykonávali dělnické pozice ve fabrikách, umývali nádobí a podobně. Tito lidé ale podle Eichlera byli vděčni, že dostali příležitost k životu v lepších podmínkách, a nebyly s nimi problémy. S generací jejich synů už prý začaly přicházet určité potíže a nejhorší je to se současnou generací vnuků původních imigrantů. To jsou prý lidé, kteří se i přímo podílejí na páchání teroristických útoků v zemích, kde žijí. Ať už jde o Fracii, Španělsko nebo Velkou Británii.
„Přistěhovalci ve třetí generaci jsou ve velice špatné pozici, všechno odmítají, trpí pocitem vykořeněnosti a jdou do různých revolt. Nepatří už do Afriky a francouzský stát pro ně také nepředstavuje vůbec žádnou autoritu. Žijí v betonových čtvrtích na severních předměstích velkých měst, nejde jen o Paříž. To jsou místa, kam se dříve policisté báli v noci jezdit. Dnes to došlo tak daleko, že se tam bojí už i ve dne a ty oblasti jsou zcela nechány svému osudu. Žijí tam pouze přistěhovalci ze severní a střední Afriky, jsou to africké čtvrti, které si žijí svým životem, a policie se do toho nechce vkládat s tím, ať si to vyřeší sami,“ popisoval Jan Eichler.
Svoji teorii podloženou vlastní zkušeností dokladoval i vyprávěním své známé, blonďaté modrooké Francouzky, která mu prý řekla, že raději pojede do Ulánbátaru než na konečnou stanici metra v pařízském St. Denis.
Při debatě o dnešní uprchlické vlně je podle docenta Eichlera třeba vzít v úvahu nejen válku v Sýrii, ale i předcházející konflikty. „Mohou tam být Iráčané, kteří původně před válkou utekli do Sýrie a teď odtud prchají dál do Evropy. A těch z Iráku uteklo kolem čtyř milionů. Nebo Afghánistán, odkud uprchlo před válkou šest milionů lidí. Ti původně žili v uprchlických táborech, kdy byl nejen nedostatek jídla a vody, ale naprosto všeho. A v těchto táborech se stávají zranitelnými pro nábor do teroristických organizací,“ upozorňoval Eichler.
A kdo za to všechno může? Viníků je podle něho hned několik. „Velké sociální inženýrství velkých intervencí a následných vojenských operací, mohou za to i syrský diktátor a všichni, kdo se do toho vměšují,“ sděloval Eichler. Zmínil i zvláštní pozici Saúdské Arábie, která podle jeho slov nejenže nepřijímá vůbec žádné uprchlíky, ale financuje výstavbu mešit za miliardy.
Čeští občané se prý příliš obávat nemusejí. „Nevypadá to, že by nám hrozil takový příliv imigrantů jako jiným zemím,“ uzavřel svoji přednášku docent Jan Eichler.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
