Jak probudit náš lid? Nejlépe se k tomu hodí výročí. Z boží milosti osmičkové. Mnichov byl vzhledem k roku 1918 načasován správně. Po válce přišly roky 1948 a 1968 a dokonce i Anticharta přišla tak akorát, v sedmdesátém osmém.
Nešťastné devítky
Cimrmanovu teorii o důležitosti zapamatovatelnosti historických dat nám narušila světová krize z roku 1929. Do naší historie se vloudila neblahá devítka. Následoval špatně naplánovaný protektorát, zabití Jana Opletala a události, které následovaly. Rok 1969 začal nečesky. Upálil se Jan Palach. Požadoval zrušení cenzury a zákaz tiskoviny zvané Zprávy. Tenkrát ovšem cenzura neexistovala, alespoň ne v té podobě, v jaké ji známe dnes. Zprávy byly vyhledávané, protože to byla snůška jazykových a věcných obludností. Byla to humorná protisovětská propaganda.
Něco jiného je porazit Rusáky v hokeji a protestovat proti nim vyrýváním výsledků 2:0 a 4:3 do vhodných podkladů. Podle některých pramenů projevila StB až věšteckou předvídavost, když dala před Aeroflot na Václaváku dopravit kostky, aby radost z vítězství vyvrcholila potřebným způsobem.
Velké a malé pohřby
Na velké pohřby chodí velké davy. Bylo tomu tak, když zemřel Masaryk, Gottwald, Zápotocký, Palach i Havel. Pak se jde domů, ale málokdo se ptá, co bude dál. Pěkně semknutí tehdy šli v čele pohřebního průvodu akademičtí funkcionáři. Komunisté vzdali hold člověku, který je svým činem podporoval. Málokterý významný akademický post totiž patřil nestraníkům. Do čistících prověrek zbývaly ještě dva roky a mnozí po nich zůstali stejně stmeleni.
Jezdíval jsem na prázdniny do Bystrého u Poličky. Kolem Pazlarů procházel každý pohřeb. Koně táhli vůz s nebožtíkem, následovali pozůstalí, za nimi dechovka a pak každý, kdo měl zrovna čas. Účast ano, úžas nad osudem možná, ale probuzení se nikdy nekonalo. Druhý den se po městečku zase pomlouvalo, smilnilo, nadávalo a třeba i konalo proti desátému přikázání. Jak kdy a jak kdo.
Palach nikoho neprobudil. To jen nejnovější propaganda naznačuje, že jeho odkaz je stále živý a že národ nikdy neklesl pod úroveň dřímoty. A tak se zase kladou věnce, zapalují svíčky, a jak kdysi napsal Karel Kryl: „Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet, je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet! Pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou, ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou.“
Parafrázovaný Kryl
Z plamenů nevzešlo nic obdivuhodného. Máme solidně fungující cenzuru, zaručující, že absolutní pravda zvítězí nad vším ostatním, jsme ukotveni směrem na západ solidním dluhem a plášť se točí po větru správným směrem. Deset procent populace žije na hranici chudoby, máme politiky, kteří přežvýkávají svoje fráze ještě hůř než jejich předsametoví odpůrci. Rozpustili jsme republiku a přehodili výhybku oficiální nenávisti do protisměru.
Tohle Palach chtěl? K tomu měl vést zákaz Zpráv? Raději mlčíme. Nedej bože, že by mohl platit mírně parafrázovaný Karel Kryl: „Že bych se znovu upálil, a rád? Nasrat, jó nasrat!“ Pokud nás Palach před něčím varuje, tak jen nepřímo. Již víme, že tehdy nepochopil, co jsou termíny geopolitické zájmy či hry nebo omezená suverenita.
Zapalujeme svíčky na počest člověka, který se z nevědomosti připravil o život. Byl příliš mladý na to, aby pamatoval, že se přes naše hranice šířila propaganda, když vál příznivý vítr. Kdyby počkal, mohl zjistit, že arogance mocných nezná hranice. O dvě devítky později by mu to dokázaly americké bombardéry nad Panamou. A o dalších třicet let později výrok amerického prezidenta, že ekonomicky zničí svého spojence v NATO, tedy Turecko, když nebude poslušné.
Mohl se dočkat toho, že Bělobrádkové čekají na impuls z Washingtonu, aby věděli, zda mají vraždu novináře označit za velmi odpornou, jen za odpornou, anebo ji zamést pod koberec. Mírně vzrušivému národu to je šumafuk. Sfouknou se svíčky a je do dalšího výročí vystaráno.
autor: .
