Na Českém rozhlasu Wave se tématu českého rasismu věnovala zakladatelka organizace Konsent, Johanna Nejedlová. Uvádí, že ač není bílé pleti, s rasisty v podstatě problémy nemá. „Rasismu nečelím den co den a pokaždé, když něco nepříjemného zažiju, nebojím se ohradit a vím, kde se můžu dovolat pomoci. Popravdě si 90 % času ani neuvědomuji, že nejsem bílá. A především nejsem v Česku součástí marginalizované skupiny. Černochů a černošek nebo lidí, kteří mají černého někoho z rodičů, tu žije hrstka a nejsou tu historicky znevýhodnění.“
Ale dodává, že historicky znevýhodněná skupina tu je. Romové. Ti prý čelí „systematickému rasismu“, když jsou jejich děti zařazovány do zvláštních či segregovaných škol. „Lidé si nehlídají peněženky, když nastoupím do tramvaje. Nemám problém získat práci, najít bydlení. Lékaři se ke mně chovají slušně. Nikoho z mé rodiny se nepokoušeli přesvědčit ke sterilizaci, jen protože si někdo myslí, že bychom se neměli množit. Nikdy se mi nestalo, že by mě nepustili do baru nebo restaurace. Nikdo si nedovolí označovat mě veřejně nějakým nekorektním výrazem, jako je třeba negr. Romové tohle zažívají běžně,“ tvrdí Nejedlová.
Dodává, že ti, kdo v Čechách bojují proti rasismu, tak jen tupě kopírují západní trendy, např. že v reklamě jsou i černoši. „Viděli jste někdy v časopise, jako je Vogue nebo Elle, nějakou Romku? Já ne. V kolika reklamách či filmech kdy hrál nějaký Rom? V politice mají téměř nulové zastoupení,“ stýská si Nejedlová. A dodává, že pokud Rom uspěje, bývá dáván za důkaz toho, že úspěch je možný a zbytek Romů se nesnaží.
Fotogalerie: - Pieta v Lidicích
„Pokud se chceme připojit k hnutí Black Lives Matter, nestačí, že se budeme pohoršovat nad tím, jací jsou bílí Američané rasisti. Musíme se podívat na to, co se děje u nás, a především na to, co s tím můžeme dělat my,“ vzkazuje Nejedlová. Dodává, že od Romů se nedá očekávat, že by se vzbouřili jako černoši v Americe, protože je jich málo, a v Americe je navíc mnohem více úspěšných černochů, kteří mohou sloužit jako příklad. Nemluvě o mainstreamových médiích, „která už nejsou čistě bílými kluby“.
Psali jsme:
Podle Nejedlové je tedy načase mnohem více podporovat romskou komunitu. Jak? Například finanční podporou Člověka v tísni nebo portálu Romea. „Stejně jako američtí aktivisté bychom měli po našich politicích chtít, aby byly antirasismus a skutečně rovná práva a příležitosti lidí z romské komunity jednou z politických priorit.“
A rasismu se věnovala i Apolena Rychlíková z A2larmu. Ta začala osobní zkušeností z 90. let, když v Brně na pouti hnali mladého Roma skinheadi s baseballovou pálkou. „Byly to doby, kdy se ‚na cikány‘ chodilo běžně. Kdy se termín rasistická vražda teprve usazoval a hledal si v právní i společenské terminologii své místo. Byly to doby, kdy část společnosti šokovaně přihlížela, jak se Romové a Romky stávají oběťmi brutálních a úkladných vražd, jejichž motivem bylo jediné: jejich barva pleti,“ popisuje Rychlíková 90. léta a dodává, že stát tehdy Romy nechránil a pachatelé odcházeli od soudů se směšnými tresty. A jména obětí jsou dosud veřejnosti neznámá.
Fotogalerie: - Chvilky na Staromáku
A tak jmenuje sama: „Emil Bendík, umlácený tyčemi. Tibor Danihel, kterého neonacisté z legrace nechali utopit. Milan Lacko, zkopaný do bezvědomí a nechaný na silnici, kde ho přejelo auto. Helena Biháriová, hozená do rozvodněného Labe. Karel Balogh, pobodaný nožem na diskotéce. Šestiletý chlapec Radek Rudolf, surově zbitý opilým neonacistou a pobodaný kusem střepu. Oto Absolon, ubodaný nožem. A kromě nich i cizinci: třeba Súdánec Hassan Elamin Abdelradi, kterého náckové také smrtelně pobodali. Nebo neznámý občan Turecka, kterého si neonacisté spletli s Romem, a ozbrojení řetězy, noži a tyčemi ho zabili. Miroslav Demeter, který zemřel za nevyjasněných okolností po nepřiměřeném policejním zákroku.“ K tomu připočítává i „nenávistné pochody“ a „strukturální útlaky“.
Dále Rychlíková zmiňuje vepřín v Letech. „Říkali jsme mu Pomník českého anticikanismu. Vyjadřoval dokonale vztah české společnosti k Romům. A nejen to – byl důkazem, jak moc se snažíme sami sebe vyvinit ze spoluúčasti na romském holokaustu, jak moc se s ním odmítáme konfrontovat, jak moc ho chceme popřít,“ tvrdí a dodává, že už se rýsuje podoba památníku, který má na místě vzniknout.
Fotogalerie: - Do parlamentu před čtyřmi lety
A navrhuje, aby po romských obětech byly pojmenovány ulice, vzhledem k tomu, jak často k tomu teď dochází. Ale to podle ní nestačí. „Bylo by nemístné zdobit jmény zavražděných Romů dnešní ghetta, a stejně tak by bylo k smíchu zdobit jimi nové luxusní developmenty, kde si bydlení nemůže dovolit většina z nás, natož kdokoliv sociálně slabší. Jakkoliv toužím po ulici Heleny Biháriové nebo po náměstí Tibora Danihela, nechci, aby sloužily jen jako zástěrka pro další prohlubování nerovného přístupu k Romům u nás,“ prohlašuje Rychlíková.
Podle ní by jakékoliv romské ulice měly smysl pouze za předpokladu, že spolu s tím se bude na všech úrovních – od vzdělání přes bydlení po společenské uznání – usilovat o to, aby v nich mohly romské rodiny žít „nejen beze strachu z násilí, ale i v naději na lepší a spravedlivější život.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kas
