Vzrůstání nenávisti a neporozumění mezi skupinami lidí je společným znakem všech dnešních témat Týdne v médiích. „Mám k tomu hned několik příkladů. První dva jsou z kultury, respektive z oblasti kulturně-politické. Začal bych tím, co se začalo dít po vyhlášení zpěváka Kluse a jeho kolegů Rupperta, Macháčka, Pazderkové, že budou bojovat proti Zemanovi, proti Babišovi, a proto vyhlásili bojkot babišovských firem. To je samozřejmě legrační, protože většina z těchto umělců vystupuje na festivalech, které platí Agrofert jako Colours of Ostrava, nebo různé nadace s penězi od Agrofertu, čili babišovské. Ale to jim do dneška nevadilo brát si peníze od někoho, kdo jim teď najednou začal smrdět. Dokonce rozjeli aplikaci Bez Andreje,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Právě načasování iniciativy zpěváka Tomáše Kluse a spol. vzbuzuje otázky, proč se zrovna nyní tak radikálně vymezili vůči předsedovi hnutí ANO. „Začal jsem tuhle akci chápat v okamžiku, kdy se k ní přidal jistý Karel Janeček, což jak víme je tzv. filantrop a tzv. miliardář, který se vždy jednou za čas vynoří v souvislosti s nějakou politickou aktivitou. Pochopil jsem to tak, že letos v říjnu budeme mít senátní a komunální volby, a přesně o to jde. Proto se nám aktivizuje nová kulturní fronta, aby vytvořila atmosféru, která má za cíl pošpinit nějakou jednu skupinu politicky aktivních lidí a naopak druhou skupinu následně adorovat,“ vysvětluje mediální analytik.
Místo Šiklové a Svěráka nastoupili Klus a Pazderková
Stejně průhledně to probíhalo před všemi předchozími volbami. „Jednou to podporovalo Schwarzenberga, jednou Drahoše, předtím byli petenty různé Šiklové a Svěráci, tak dnes se to generačně omlazuje. Místo Šiklové a Svěráka se tam objevují Klus, Ruppert, Pazderková a Macháček, ale podstata je úplně stejná a úplně stejně průhledná. Kdo je schopen a ochoten na to naskakovat, tak je velmi naivní. Tohle samozřejmě nemá nic společného s tím, jak tvrdí pan Ondráčka z Transparency International, že mají na Babiše nabito, abych tak řekl, a že ho dokážou zlikvidovat. To je velmi odvážné tvrzení, které zase vnímám jenom v kontextu s těmi předvolebními dělostřeleckými přípravami. Za měsíc už se pana Ondráčky zcela jistě nikdo nezeptá, kdo měl nabito a čím bylo nabito,“ myslí si Petr Žantovský.
I tak je to pikantní z toho pohledu, že ředitel české pobočky Transparency International David Ondráčka aspiroval v roce 2013 za Babišovo hnutí ANO na post ministra vnitra. Nyní má na šéfa ANO „velkou věc“. „Za měsíc už se ho na ni nikdo ptát nebude, protože před volbami nastane taková mediální masáž, aby dopadly tak, jak to vidí naši novináři s přispěním našich umělců, placených nevím kým, když ne Babišem. Všechno bude v nepředstavitelném rozkolu a neschopnosti vzájemné mezilidské domluvy, neboť chaos je cílem. Jen v chaosu lze ovládat zmateného a dezorientovaného jedince, což je koneckonců základní zákon každé revoluce. Vytvořit chaos, označit nepřátele, následně označit hrdiny, za ně se postavit a vytvořit o nich mýty, jak budou vítězit a spolu s nimi pravda a láska. Toto je první signál toho, co nás čeká v příštích měsících a co nás provází už téměř celých devětadvacet let,“ míní mediální odborník.
Trucpodnik vystupuje za všechny spisovatele
Něco podobného zaregistroval i v kauze, kterou na svém webu popsaly Literární noviny. „Jde o to, že Asociace spisovatelů, což je jedna ze sedmi českých spisovatelských organizací, se začala velmi angažovat v české účasti na mezinárodním knižním veletrhu v Lipsku. Asociace spisovatelů, pokud si na to někdo vzpomene, vznikla jako takový trucpodnik. Když se šéfem Obce spisovatelů stal Tomáš Magnusek, tak několik spisovatelů vedených Petrou Hůlovou odešlo a vytvořilo tuto asociaci. Od té doby jsme o nich neslyšeli nic jiného než to, že chtějí vyšší honoráře a že uspořádali první kongres, na který pozvali Milana Uhdeho, díky němuž se jako by přihlásili k tradicím šedesátých let. Nic jiného jsme o nich nikdy neslyšeli,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Psali jsme:
Proto ho tak udivilo aktuální prohlášení Asociace spisovatelů, které radikálně vystupuje proti tomu, jakým způsobem se organizuje česká kulturní účast na knižním veletrhu v Lipsku. „Jen pro představu, je asi šestkrát větší než Svět knihy v Praze, co se týče návštěvnosti i významu. Takže to je zajímavá akce a je důležité, jaké kulturní zastoupení tam budeme mít, o tom není sporu. Ale proč se do toho plete Asociace spisovatelů? Vystupuje za všechny spisovatele a vůbec si nepřipustí, že tu je ještě Obec spisovatelů, České centrum PEN klubu, Unie českých spisovatelů, ale i Klub českých a slovenských spisovatelů a dokonce i Klub amatérských spisovatelů. Je tu spousta podobných organizací, které by také mohly mít právo – a většina z nich má mnohem delší tradici než tato účelově vzniklá truc asociace paní Hůlové – být tím připomínkovým místem k tomu, jaké to kulturní zastoupení bude,“ poukazuje mediální analytik.
Mistři pera se vyjadřují jako na stranickém sekretariátu
Asociace spisovatelů požaduje po programovém koordinátorovi Českého roku v Lipsku a hostování Česka na mezinárodním knižním veletrhu v Lipsku Martinu Kraflovi společnou schůzku se všemi zvanými autory Lipsko 2019 a též zástupci profesních organizací a kromě toho i bezodkladné zrušení vystoupení Karla Gotta, který měl při zahájení Českého roku kultury v Lipsku zazpívat. „To mi přijde hodně silná káva. Ne že bych byl nějakým velkým fanouškem Karla Gotta, respektuji ho jako profesionála, jako figuru, která je v německém hudebním kontextu velmi dobře zapsána, a jako člověka, který dělá u nás pop music nejdéle a navíc na vysoce profesionální úrovni. To je věc, kde si Asociace spisovatelů osobuje právo vyjadřovat se k věcem, jimž absolutně nerozumí,“ tvrdí Petr Žantovský.
Vždyť tím, že píší, že Karel Gott nesmí při této akci v Lipsku vystupovat, prokazují naprosté nepochopení kulturního či kulturně-politického kontextu. „Ale o politiku ani nejde. Spíš o kulturní česko-německou vzájemnost, přičemž Gott je stejně tak vlastnictvím německé kultury jako české, a to už od sedmdesátých let. Takže podepsaní členové Asociace spisovatelů se ukázali jako totální diletanti. A co mě na jejich vyjádření zaujalo, že se pasují na zastánce toho, že spisovatelé nebo umělci mají mít jasný postoj a vlastní názor. A to, co tedy představuje Gott v českém programu, považují za ‚ukázkovou absenci postojovosti‘. To je taková zvláštní čeština od spisovatelů, to jako by psala sekretářka na nějakém stranickém sekretariátu. Se spisovateli takové vyjadřování nemá mnoho společného,“ poznamenává mediální odborník.
Vyváženost neznamená pravdu na jedné a lež na druhé straně
A nejen to se lidem z Asociace spisovatelů, která má šedesát členů a vznikla koncem roku 2014, nepovedlo, protože koordinátor Martin Krafl jim vzkázal, že není co rušit, protože žádný Gottův koncert dohodnut nebyl. „Jistou zábavnou pointou je, že polovina signatářů poté, co tuhle výzvu vydali, se od té výzvy distancovala, protože paní Hůlová v ní o své vlastní vůli změnila nějaké formulace. Takže je to celé jedna velká blamáž. A ani bych o tom vlastně nemluvil, kdyby to nebyl jeden z typických příznaků toho, co se mezi námi, s námi a v tomhle našem dnešním světě děje. Jak se různé organizace, různé zájmové skupiny snaží nás nějakým způsobem od sebe oddělit, pokud možno postavit naše zájmy navzájem proti sobě a podle známého latinského hesla divide et impera, rozděl a panuj, nám také snadněji vládnout,“ upozorňuje Petr Žantovský.
Ing. Miloš Zeman
Tento trend zaregistroval při dalších dvou příležitostech. Tou první byl článek v Britských listech, který v úterý vyšel pod titulkem „Mají média usilovat o vyváženost, a dávat tak prostor lžím?“ a který shrnuje vyjádření Patricka Howseho, bývalého novináře BBC v Bagdádu. „To jeho vyjádření, které je vtěleno i do titulku, je velice zásadní a velice tvrdé. Protože to, že je něco vyvážené, nutně neznamená, že na jedné straně je pravda a na druhé straně lež. Znamená to, že na jedné straně je jeden názor a na druhé straně druhý názor. V tom tkví vyváženost. Nikoli v tom, že někdo je automatickým vlastníkem pravdy,“ zdůrazňuje mediální analytik.
Liberální demokracie je elitokracie, vláda nikým nevolených elit
Patrick Howse svůj výklad odvíjí od tohoto pohledu: „Když máte ve vysílání lidi dobré vůle a dobrých úmyslů, ať jsou slyšeny všechny strany a ať diváci rozhodnou,“ což je ovšem podle něj špatná teze. „Nazývá ji falešnou vyvážeností. Také tam píše: ‚Když začnete uplatňovat – míněno takto chápanou vyváženost – na téma Trump nebo brexit, vznikne falešná ekvivalence lží a pravdy.‘ Předesílá, že je velkým odpůrcem brexitu, a tím jako by říkal, že je držitelem té absolutní pravdy, a jakmile s ním někdo nesouhlasí a má jiný argument, tak to už je falešná ekvivalence, protože jeho argument je lež, kdežto Howseho argument je pravda. A za jeho vrcholné vyjádření považuji toto: ‚Brexit a Trump, to je útok bezskrupulózními lháři na liberální demokracii a její hodnot.‘. Právě rozdíl mezi demokracií a liberální demokracií nedávno velmi dobře vystihl Institut Václava Klause ve svém manifestu s tímto názvem,“ odkazuje Petr Žantovský.
Sám toto téma nedávno glosoval v článku pro ParlamentníListy.cz. „Napsal jsem, že mi to silně připomíná totalitní vtip o tom, jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií, asi jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou. Liberální demokracie totiž není demokracie. Liberální demokracie je elitokracie, je to vláda nikým nevolených elit, které poučují ty ostatní o tom, co jsou hodnoty a co hodnoty nejsou. Tenhle článek je velmi poučný, doporučil bych ho každému, aby pochopil, o co dnes vlastně jde. To, o čem psal sáhodlouze Klaus se svým týmem ve dvacetistránkové brožuře, tak Howse napsal v deseti větách. A z těch vět jde strach. Jsou předzvěstí nálepkování, etiketizování žlutých nebo jiných hvězd na klopě saka, a to už známe z historie velice dobře. Podstatné je, že Howse vytváří obraz nepřítele. A ve chvíli, kdy stavíte obraz nepřítele, tak se chystáte do boje s ním,“ vyvozuje mediální odborník.
Akademik se z vědeckého pracovníka převtělil do politického
Stejná asociace ho napadla u článku Karla Pioreckého „Husákovi zbrojnoši“, který vyšel minulou sobotu v Lidových novinách v příloze Orientace. „Autor začal debatou o možném vyznamenání Karla Sýse prezidentem republiky a líčí generaci sedmdesátých a osmdesátých let v Československu. Popisuje ji velice nemilosrdně, na to má svaté právo, dokumentuje to někdy velice obludnými ukázkami z děl některých mistrů pera jako Václava Honse a jiných, kdy se autoři naprosto jednoznačně upisovali věrností režimu, jemuž sloužili. Je v pořádku, že to připomíná, nemám s tím problém. Ale mám ho s tím, že pan Piorecký navzdory tomu, že je zaměstnancem Akademie věd, Ústavu pro českou literaturu, dokonce zástupcem ředitele, tak přerůstá z vědeckého pracovníka do role pracovníka politického. Začíná hodnotit lidi, o nichž píše, z hlediska politického, a to nepovažuji za správné,“ konstatuje Petr Žantovský.
Jeden z argumentů, který pro své výhrady má, spočívá v tom, že jsou tam jmenováni zcela nesouměřitelní autoři. „Třeba Karel Sýs, Jaroslav Čejka, Michal Černík, Vladimír Janovic, Václav Hons nebo Jaroslav Matějka. To jsou prostě autoři naprosto neporovnatelní. Někteří jsou literárně velmi cenní, někteří jsou literárně bezcenní a jsou – nebo byli – to opravdu jenom konjunkturalisté určitého režimu a doby. Ale pan Piorecký to nerozebírá z hlediska literárně-kritického, ale z hlediska politické afinity některých osobností k nějakému režimu, a to si myslím, že do textu vědeckého pracovníka nepatří. A u toho si zase říkám, jestli nám opět někdo nestaví jakýsi obraz nepřítele. Když mě na tenhle článek upozornil jeden můj známý, tak jsem na to reagoval celkem spontánně slovy: ‚Ono tancovat na kostech poražených je velmi snadné, ale také velmi zbabělé‘,“ vzpomíná na prvotní reakci.
Hledejte nepřítele, udávejte, udavte se touhou po moci
„Ale on mi ten známý na to napsal: ‚No jo, ale ono to vypadá, že on se stylizuje do pozice, že on sám patří k těm poraženým, že vítězové jsou ti Sýsové, Čejkové a Janovicové a že oni Piorečtí teď musí bránit ty svaté bašty té ohrožené pravdy.‘ Tak to je stylizace velmi hloupá a nebezpečná a hlavně nepravdivá. Pan Piorecký si v podstatě nabíhá i ve chvíli, kdy říká, že je chybou, že se dlouhodobě ignoruje tvorba těchto lidí – to je pravda, když se podíváte třicet let zpátky do denního tisku, tak nenajdete žádnou recenzi na někoho z nich – ale zároveň říká, že v podstatě nemá smysl s nimi vést jakýkoli dialog, ale ‚obeznámit se s jejich nenávistí‘. To znamená, že se nám tady znovu staví nějaký obraz nepřítele, zase se nám tu staví obraz třídního boje,“ uvědomuje si mediální analytik.
Je to úplně stejné jako v podstatně širším a geopoliticky výraznějším kontextu pronáší bývalý novinář BBC Patrick Howse. „Také pan Piorecký nám vlastně říká úplně totéž: ‚Bojujte mezi sebou, nenáviďte se, hledejte nepřítele, udávejte, udavte se svojí touhou po moci nebo po triumfu nebo jenom po tom, abyste tomu druhému uškodili.‘ Je to strašné, když si to člověk takhle uvědomí. Zažili jsme těch třicet let v české literatuře. Byl jsem mnoho let nakladatelem, takže se trošku cítím z mnoha ohledů být součástí české literatury. Vydal jsem několik stovek knižních titulů různých autorů od Arnošta Lustiga až po světové autory a mám takový pocit, že se to všechno strašně opakuje, ty dějiny, padesátá léta,“ vzpomíná Petr Žantovský.
Likviduje se svoboda některých do diskuse vůbec vstoupit
V té souvislosti zmiňuje, jak úžasně tolerantní byla literární obec za první republiky. „Ano, nenáviděli se navzájem třeba katolíci a komunisté, samozřejmě nechodili do stejných hospod socialisté a národní demokraté. Viktor Dyk si zcela jistě nerozuměl s Juliem Fučíkem, ale byli to spisovatelé a byli to demokraté. Totéž platilo po devadesátém roce. Když si vzpomenu, jak se zakládala Obec spisovatelů jako následnická organizace totalitního Československého svazu spisovatelů, tak tam vedle sebe byli lidé z někdejšího svazu i ti, kteří byli mnoho let mimo oficiální kontext jako paní Eva Kantůrková. Byli schopni spolu komunikovat na plnou toleranci a na plnou otevřenost. Šlo jim o to, aby konečně překonali syndrom tří literatur, té oficiální, té exilové a té samizdatové, a vytvořili zase fenomén jedné české literatury. Protože je jenom jedna literatura, žádné tři, čtyři, jenom jedna slovesnost, jedna kultura a oni si to tehdy uvědomovali,“ oceňuje mediální odborník.
A tehdejší atmosféru dává do kontrastu s tím, jaká panuje nyní. „Dnes jsme jinde a lidé jako pan Piorecký přispívají k tomu, že se opět prohlubují příkopy mezi tvůrci, mezi lidmi, mezi názory. Likviduje se názorová pestrost a likviduje se hlavně svoboda některých do té diskuse vůbec vstoupit, a to těmi slovy ‚nemá smysl vést s nimi dialog‘. Když tohle pan Piorecký tvrdí, tak oč je lepší než ti, které kritizuje a kteří podle něho kdysi odmítali diskusi s oponenty? Jestliže literární vědec a ještě funkcionář akademického ústavu řekne, že nemá smysl s někým vést dialog, no tak to si řeknete, že nemá smysl číst jeho studie a vést dialog s ním. To je nejhorší cesta, která nás může čekat. A, bohužel, nás čeká i v politice,“ dodává pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
