Polepšili jsme si více než dvacet let po revoluci, či totalitní praktiky nevymizely, přizpůsobily se , mutovaly, získaly rafinovanější podobu, aby mohly dále účinně působit a společnost, člověka utlačovat? Jakých konkrétních případů útoků na svobodu v podobě „likvidace" nepohodlných, dohled nad občany, podřízení zákonodárné možná i soudní moci zájmům stranických sekretariátů, činnost sdělovacích prostředků na objednávku, nebezpečná koncentrace moci v rukou zájmových skupin, propojení politiky a bysnysu a dalších jsme byli v nedávné době svědky? To jsou otázky toho článku, byť jeho úvod a poté závěr budou obecněji laděny.
Tak jako jiné hodnoty, je i svoboda pro člověka, jeho růst a pro rozvoj lidstva velmi potřebná. Pohled na svobodu je dán osobností a životní filozofií konkrétního člověka. Přesto však existují jistá definiční vymezení, z nichž na úvod uvádím alespoň některá.
Svobodu lze vnímat, jako:
Nezávislost rozhodování člověka na podmínkách svého rozhodování, volby. Schopnost a možnost rozhodovat a jednat s relativní znalostí důsledků, ale přitom ve shodě se svými zájmy, svými etickými názory a hodnotami. Možnost volit mezi požehnáním a zlořečením, mezi životem a smrtí. Mohutnost, zakořeněnou v rozumu a ve vůli jednat nebo nejednat, udělat to či ono a tak sama od sebe konat vědomé skutky. Sílu v člověku, umožňující mu růst a zrát v pravdě a dobru.
Totalitu lze vnímat jako:
Násilně zavedenou jednotu. Nedemokratickou (despotickou) formu vlády, důslednou realizaci oficiální (netolerantní) státní ideologie, ovládání a zasahování do všech sfér společenského a individuálníhoživota.
V totalitě panuje materiální anomie: ačkoli existují, platí a dodržují se zákony, vládne tu faktický stav bezpráví, občané jsou vůči státu v podřadném postavení a pravidelně bývají rozdělováni do různých skupin s odlišným přídělem práv. Ideologie, která totalitní společnost ovládá, zdůrazňuje povinnost občana podřídit se zájmu celku. Nejdůležitějším pramenem práva tu bývá iracionálně pojatý inspirační zdroj.
Totalita se obecně projevuje následujícími znaky: Likvidace či eliminace nepohodlných tříd, autoritářské rozhodování co se smí a co nikoli, všeobecný dozor státních složek nad občany, podrobné sledování a evidování činnosti občanů, podřízení zákonodárné, soudní a výkonné moci stranickým sekretariátům, činnost a výstupy veřejných sdělovacích prostředků ovládané státem, demokratické prvky jsou pouze formální, zakrývající pravou tvář totality a jsou zneužívány jako aliby pro zdání svobodného prostředí, prosazování vůle a záměrů vládnoucí skupiny silově, bez komunikace s opozicí, jakékoli náznaky opozičního či kritického vnímání jsou potlačovány, zesměšňovány, marginalizovány, silný důraz na ideologické ovlivnění mládeže, zneužití naivity a nezkušenosti mladých lidí k dosažení politických cílů, koncentrace moci v rukou úzké vládnoucí skupiny, propojení, podpora a ovlivńování výkonné moci silnými ekonomickými subjekty, neustálé hledání „třídního" nepřítele, jako záminky pro udržení se u moci, strašení a živení atmosféry strachu, jak ve vztahu k vládnocí skupině, tak ve vztahu k vytvářenému vnějšímu nepříteli, proti kterému je třeba lid země bránit i za cenu útlaku tohoto lidu, panuje zde materiální anomie, kdy zákony formálně a navenek existují a dodržují se - ve skutečnosti od někohoho (většiny) je jejich dodržování striktně vynucováno, zatímco jiným jejich obcházení a zneužívání slouží k posilování moci a finančnímu obohacování, čímž se občané dostávají do různého postavení vůči státu s odlišným přídělem práv. Výsledek sporů mezi občany různých skupin je vesměs předurčen ve prospěch výše postaveného účastníka sporu, běžná je následná - právní i mimoprávní - represe vůči tomu, kdo se odvážil výše postaveného žalovat. Vyšetřování či soudnictví se omezuje pouze na nepodstatné případy, zastírajíc tak ty zásadní a pro společnost jako celek nejškodlivější kauzy. Totalitní ideologie zdůrazňuje povinnost občanů podřídit se státnímu zájmu (který je definován právě vládnoucí mocí). Nejdůležitějším pramenem práva je zájmová interpretace mocných s možností právo účelově deformovat. Snaha o unifikaci názorů a postojů, občané pak nejsou postihování za protiprávní jednání, nýbrž za vymykání se předepsané unifikaci. Uplatňuje se zásada, že co není výslovně veřejnou mocí povoleno, je zakázáno. Charakteristikou totálního státu je, že prosazuje jednotu státu a společnosti. Autorita státu je neomezená, jednotlivec je vůči státu v podřadném postavení, politická vůle jde shora dolů, všechna podstatná rozhodnutí se činí jen ve stranicko-vládních špičkách, parlamentní zastoupení je nástrojem sebeprosazování vládnoucí strany či stran. Veřejné mínění není bráno v potaz. Je manipulováno s výsledky veřejného mínění ve prospěch vládnoucích skupin a jejich záměrů. Občané jsou pouze prostředkem pro naplňování zájmů a cílů vládní moci. Je budován kult osobnosti totalitního vůdce.
Následující odstavce přinášejí úvahu, zdali a v jaké míře je možné uvedené totalitní znaky vysledovat v naší zemi dnešní doby.
Likvidace nepohodlných tříd či skupin jinak smýšlejících může mít různé formy. Nemusí se jednat pouze o fyzickou likvidaci či jiný způsob fyzického násilí. Může jít o modernější či „pokročilejší" formu ať již v podobě dehonestace, veřejného znemožnění, pošpinění s praktickou nemožností se adekvátně očistit či jiný způsob vyřazení nepohodlného člověka z místa či pozice, kde vadí a může bránit uplatňování „zájmů" jiných. Tak jako jiné projevy, je novodobá forma „likvidace" (a nebojme se tento výraz používat i ve vtahu k dnešní době, pokud je jeho obsah fakticky naplněn) mnohem rafinovanější, záludnější a zákeřnější, o to více však oděna do roucha beránčího. Průvodní projevy a výsledek jsou však obdobné. Vyvolá se veřejný odsudek, umně utvořený sdělovacími prostředky, a pokud se to nepodaří napoprvé, používá se léty osvědčená metoda opakování až do smazání rozdílu či hranice objektivní reality a utvářené fikce. Zde není místo pro fakta, ta naopak nejsou žádoucí. Dominantně nadřazený prostor zde zaujímá „mystifikace". Mezivýsledkem je, že ti, na než je takto působeno, nabyli dojmu, jak jsou dobře informovaní, jak do problému vidí a jak jsou tím pádem určeni k vynesení toto správného soudu. Konečným výsledkem pak je odsouzení odsuzovaného, likvidace nepohodlného čili naplnění předem dobře připravené, manipulačně zpracované a zajisté patřičně profinancované kampaně a to buď ze soukromých prostředků či z „vyvedených" prostředků veřejných. Druhem, objemem a efektivitou výsledku takto vložených prostředků se projevuje „úroveň" jednotlivých aktérů.
Ti co byli jednou takto „odstraněni" se již nedomohou dostatečně účinné satisfakce, byť by jejich argumenty a důkazy byly nad světlo jasnější a prokazatelnější. Do jejich „eliminace" bylo zainvestováno tak hodně a zapojeno tolik hráčů ať fyzických či institucionálních, že již nelze nechat vyjevit pravdu a pravou skutečnost.
Konkrétními případy (ať se nám zdají správné či nikoli) s velmi podobným scénářem a postupy při nichž byli eliminováni nepohodlní a v nichž svoje místo mělo zneužití diskrétních údajů, se zapojením jednotlivých aktérů vyšetřovacího procesu jsou kauza Čunek na níž byla „metodika" odladěna, následována kauzami sledování pražských zastupitelů, kauzou Drobil, Vondra, Bárta možná též Babák a dalšími.
Jak se dnes ukazuje v případu Čunek, policie dala J. Čunkovi nyní za pravdu. Podle ní znalec "podal nekvalitní, a tím i hrubě zkreslený znalecký posudek" (údajně tehdy podplacený policií) na základě něhož byl J. Čunek neoprávněně obviněn. Znalec se tím mohl dopustit tretního činu, za který by mu hrozil dvouletý trest. Věc je nicméně promlčená. Trestný čin křivé výpovědi je totiž promlčený relativně rychle - už za tři roky. Proč asi? A v čelných médiích, natož pak veřejnoprávních ( z nichž ČT tuto kauzu velmi dlouho až podezřele zarputile živila) je ticho po pěšině. Účelu, to jest „vyřazení" někomu nepohodlného předsedy strany a senátora, bylo dosaženo, parlamentní strana KDU-ČSL zásadně poškozena. Což jistě někomu prospělo. A teď je třeba co nejrychleji na celou věc zapomenout.
Všeobecný dozor státních složek nad občany, podrobné sledování a evidování činnosti občanů zní v našich poměrech velmi drsně, a pro mnohé „nespravedlivě" totalitářsky. Při jemnějším pohledu však zjistíme, že „státní dozor" nemusí znamenat jen takto zjevné zasahování do osobní svobody občanů. Zcela stačí evidovat diskrétní údaje osobního či finančního charakteru, a ty pak případně „vhodně využít k takzvané negativní motivaci konkrétního jedince k úkonům od něho potřebným či k výše popsané eliminaci nehodícího se či překážejícího subjektu. K takovémuto stavu může dojít i v případě původně dobře zamýšleného záměru. Velkým potenciálním nebezpečím je koncentrace moci v jedněch rukou, či ovládnutí zájmovou skupinou bez širší kontroly a účinného kontrolního mechanismu. Takto může být zneužit záměr a jeho institucionalizace původně určené k veřejně prospěšné činnosti. Ten pak v duchu přísloví o svícnu a tmě pardoxně velmi účinně chrání případné zneužívání před rozkrytím a odhalením. O to větší je zklamání a frustrace lidí v případě prokázaní zneužití takovéhoto institutu či instituce, což má následně silný dopad na pokles důvěry v demokracii a na její oslabení.
Podřízení zákonodárné, soudní a výkonné moci stranickým sekretariátům. I v tomto případě syrové vyznění přechozí věty zní úděsně a v dnešní době neuvěřitelně. Více uhlazený, především však důmyslně skytý či zamlžený obsah její dobové variace se již tak neskutečným jevit nemusí. Můžeme si všimnout odhalených tajných schůzek stranických představitelů různých politických uskupení, netradičních společných akcí vrcholných činitelů veřejného a soukromého sektoru, politiků a lidí od byznysu. Setkání zástupců politiky a justice přetavených v minimálně zvláštní následné úkony. Ano, to by se dít nemělo. Právě proto je spojení obsahu nadpisu tohoto odstavce s dnešní dobou tak pobuřující. Ovšem podstané není to co je či není pobuřující, ale to co se skutečně děje. V období bezprostředně před stávkou odborů v dopravě Městský soud v Praze na podání ministerstva financí rozhodne obratem, načež následně do budovy úřadu vlády, kam jsou na jednání vlády vládou „vylákáni" odboráři, přijde justiční stráž, aby předala odborářům rozhodnutí soudu (což vyvolává dojem, že moc soudní jedná v závislosti či koordinaci s mocí výkonnou a tedy ne tak nezávisle, jak by v demokratické společnosti mělo být). Jak pro Parlamentí listy uvedl Martin Plichta z francouzského deníku Le Monde - v jeho rodné zemi by nemohlo dojít k takové situaci, k jaké došlo v sobotu 11. června v souvislosti s tehdy plánovanou pondělní stávkou odborů. Tedy, že by ji vláda nechala soudem zakázat. "Naše země i vláda má liberálnější postoje, toto je totalitní způsob a nehoráznost."... To se prostě nedělá, je to nehoráznost a svědčí to o přetrvávající či nově se opět rodící totalitě" okomentoval stav v Česku.
Vliv politických stran již zasahuje nejen do moci zákonodárné, ale i výkonné a soudní. Politické strany, a zejména ty, které jsou momentálně u moci, si osobují právo rozhodovat o všem a zasahovat všude. A tato intervence nabývá nové kvality. Dnes již nezajišťuje nečinnost příslušných orgánů (aby někdo nebyl odhalen a odsouzen), ale jak se zdá dokáže zařídit i zahájení trestního stíhání. Dnešní politický stav je v podstatě stejně despotický jako ten před rokem 1989, jen forma moci a jejího výkonu má jiné zbarvení.
Činnost veřejných sdělovacích prostředků „pod taktovkou mocných". Výstupy, vedení a obsazování pořadů, přístup k jednotlivým hostům, načasování uveřejňování informací, neadekvátní důraz či naopak marginalizace témat podle toho, jak se to hodí a jak je žádoucí, komentáře či interpretace některých sdělovacích prostředků charakteru i veřejného až nápadně vyznívající ve prospěch výkonné moci či protěžovaného politického směru a to i přes deklaraci jejich veřejnoprávnosti a s ní spojenou autonomii, nezávislostí a objektivitou odvislou od podstaty jejich existence a financování „všemi občany".
Hodně křiku by vyvolal poukaz na manipulaci s výsledky veřejného mínění, ve prospěch cílů vládnoucích skupin Výběr obsahu, realizátorů a interpretace sociologických průzkumů věřejnými sdělovacími prostředky působí však mnohdy velmi tendenčně se snahou ne popsat, ale ovlivnit postoje veřejnosti. Mimo jiné se to účinně zdařilo i v přechozích volbách.
Značně kulhá objektivita a rovnost přístupů sdělovacích prostředků. Mnohdy triviální záležitost vybuzená do téměř tragických rozměrů na jedné straně, na straně druhé zavedení pojmu „mystifikace" chcete-li veřejně vyslovené nepravdy do věřejného prostředí či skutečnost, kdy vrcholný ústavní činitel disponuje bezprostředními informacemi z uzavřeného jednání představitelů sdělovacích prostředků či zaměstnávání v ústředních orgánech státní správy lidí pravomocně odsouzených v oboru, jemuž se zde věnují, tedy skutečnosti úroveň veřejného života vážně poškozující, nechávají tyto strážce svobody a demokracie v klidu. Zatímco pravděpodobně z neznalosti vyšší než zákonem stanovená částka finančních prostředků předaná v hotovosti, byť se jednalo o soukromé peníze, stačila k rozpoutání neuvěřitelné kampaně vedoucí v prvním případě k odstoupení bývalého předsedy sněmovny M.Vlčka, ve druhém případě k oslabení vládní politické strany Věci veřejné a jejího významného představitele V. Bárty. Zůstávají, u problematických státních zakázek, kdy se jedná ne o soukromé peníze, ale o peníze státu a tím nás všech a jejichž objem je nesrovnatelně vyšší (kam spadají veřejné zakázky ministerstva obrany, dopravy, vnitra, Lesů ČR a další z nedávné i dávnější minulosti), média mnohem vlažnější. Obdobou může být kauza A. Vondry, jehož média dotlačila, či někdo přes média dotlačil, na nejvyšší stupínek „zralosti" k odstoupení. A. Vondra udělal sice chybu, ale kvalitativně a možná i kvantitativně mnohem menšího rázu a pravděpodobně nevědomě, na rozdíl od vědomého tunelování jinými a jinde. Zprávy, že je podáno trestní oznámení na úřad mediálního chráněnce se pak téměř občan téměř ani nedočká, natož aby se důvody podání hlouběji analyzovaly a prezentovaly. V podstatě jsou tak uháněni ti relativně ještě slušní, zatímco podivných činů těch této pozornosti mnohem hodnějších (avšak s mediální či PR podporou v zádech) si média téměř nevšímají. A když, tak na místech a v časech s malou sledovaností, aby alespoň formálně učinila věci za dost.
Nejeden uživatel médií s údivem zjišťuje, že soukromé sdělovací prostředky přinášejí mnohdy objektivnější pohled na prezentované události a jeví se mnohem nezávislejšími.
Jak v jednom rozhovoru na otázku: „Platí, že naše média zůstávají těmi strážnými psy demokracie?" uvedl jeden respektovaný novinář: „Určitě část novinářů ano, ale současně nedávno jsem četl takovou zajímavou úvahu o tom, že novináři také velice často jsou takovými psy ochranáři, že vlastně ochraňují zájem svých pánů. Těch, kdo je platí, těm, kdo jim prostě dá práci, anebo těch, jejichž přízeň jim lichotí nějakým způsobem. To znamená, ono to není tak, že by pokaždé novinář byl ten, který tahá ty kaštany z ohně a za ostatní nasazuje kůži. Velmi často novinář je stejně tak manipulátor, který pomáhá ovládat lid."
To v podstatě taktéž potvrdila jedna ve vrcholné médiální oblasti nedávno působící osobnost: "Musím přiznat, že i mně bylo párkrát nabídnuto, abych za hezké peníze napsal o někom něco nelichotivého," řekl. "Ale to nemůžete nikomu dokázat, to je na tom nejhorší." Není veřejně nijak zvlášť známo, že by nějaký novinář z novin odešel kvůli přijímání úplatků. Politiků, která média "popravila", je ovšem hned několik.
I zde svoboda úpí pod nadvládou peněz.
Demokratické prvky jsou pouze formální, zakrývající pravou tvář totality a jsou zneužívány jako aliby pro zdání svobodného prostředí. Prosazování vůle a záměrů vládnoucí skupiny silově, bez faktické, ne pouze formální, komunikace s opozicí, odbory a sdruženími zastupujícími a hájícími práva široké veřejnosti .
I v tomto případě lze sledovat interpretaci tohoto jevu v dnešní době. Zákony se sice z pohledu jejich litery formálně správně většinově odhlasují, mnohdy však s arogantní ignorací neformálního, avšak pro demokratické pojetí zcela podstatného a určujícího ducha zákona. V nedávném období jsme byli svědky protlačení „balíčku" zákonů Senátem bez řádné rozpravy k němu, zneužití institutu legislativní nouze, či učelových přílepků k obsahově nesouvisejícím zákonům. Zde již musel zjednat nápravu dokonce Ústavní soud.
Ryze účelový a mocensky arogantní postup schvalování zákonů potlačující svobodu rozhodování poslanců a možnost si předlohu prostudovat představuje nebezpečná metoda „zabalování" tj. slučování zákonů. Poprvé byla tento způsob použit Topolánkovou vládou, kdy všechny změny v daňové, sociální a zdravotní oblasti byly zahrnuty do jednoho balíku - zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů. Poslanci pak byli nuceni odhlasovat nesmyslné a špatné návrhy, včetně protiústavního přílepku. Přislíbená diskuze o pozměňovacích návrzích byla jenom iluzí a nikdy se nekonala. Takovým způsobem byl také prohlasován 13-ti stránkový pozměňovací návrh k 18-ti stránkovému pozměňovacímu návrhu, který zcela zásadním způsobem změnil způsob stanovování cen a úhrad léčiv, se kterým se naše zdravotnictví potýká dodnes se všemi finančními dopady. Mimochodem tuto změnu si přes jednoho z tehdejších senátorů prolobovalo uskupení farmaceutických firem. Tato taktika se používá k prosazení účelových změn, kdy poslanci jsou strašeni pádem vlády a předčasnými volbami a pod takovým tlakem pak příliš nezvažují, zda pro konkrétní návrh mohou či nemohou hlasovat podle svého vědomí a svědomí. Podobné nebezpečí hrozí i v dnešní době při schvalování tzv. reformních zákonů. Jde o přístup zcela účelový, jehož cílem nejsou kvalitní, pro společnost přínosné a k jejímu prospěchu prodiskutované zákony tak, jak to předpokládá duch zákona jímž se řídí hlasování poslanců. Jediným cílem je tendenční podoba zákona. Toto je velký zásah novodobých vládnoucích činitelů do svobody rozhodování poslanců s negativními důsledky jak pro demokracii, tak pro život vetšiny lidí v této zemi.
Dalším poměrně novým příkladem oklešťování svobody je náhrada pozitivně a negativně definovaných nároků pacienta v zákonu o veřejném zdravotním pojištění prostým odkazem na vládní dokumenty. Tím je formálně demokratickou cestou obsah upravované části zákona fakticky zastíněn, převeden na nižší úroveň společenské kontroly do stínu vládních úřadů, skrytou před možností účinného zásahu poslanců, skrytou před očima věřejnosti. Ve své podstatě je tak společnosti zcizena další částečka demokracie.
Rozumné návrhy opozičních stran nejsou diskutovány a přijímány jen proto, že jsou od opozičních poslanců. Výrazná většina českých občanů sdílí názor, že dnešní vláda nespravuje Českou republiku dobře. Již první realizované reformy se ukazují jako chybné, protože ruší fungující systémy. Další připravované reformní záměry kabinetu odmítají občané, obce, kraje i zaměstnavatelé. Jediným uplatňovaným argumentem vládních stran i nadále zůstává autoritářský argument síly většiny hlasů.
Z doby komunismu je známé ujištění tehdejšího předsedy vlády A. Zápotockého, že žádná měna nebude. Druhý den si mohli občané s bezcennými bankovními papírky jen zatopit. Stávající pravicově konzervativní vláda, jejíž činitelé mají ústa plná kritiky komunistického počínání a zaštiťují se konzervativně trvalými a převídatelnými hodnotami, se hned několikrát za krátkou dobu svého působení uchýlila k retroaktivním zákonným opatřením (v některých případech dle vyjádření Ústavního soudu opatřením nezákonným - např. zpětná změna podmínek stavebního spoření), problematickým jak z pohledu práva, tak i principiálnosti a vnímání právních jistot v naší zemi jak zevnitř tak i ze zahraničí. Opatřením, která poškodila důvěru ve stát a v demokracii. Toto počínání, způsobující mnohým lidem a rodinám nemalé problémy, vládní garnituru zřejmě nezajímá. I to je projevem arogance moci, jedním ze znaků totality. Zrovna tak sliby, jež nejsou dodrženy a poté jsou relativizovány. Sem spadá nepřekročitelný slib obou pravicových vládních stran, že za jejich vlády nebudou snižovány daně. Jak patrno z příkladu daně povodňové, zdanění stavebního spoření či DPH, opak je pravdou, volič nevolič, slib neslib.
Nastupuje nová forma vládnutí, která se tváří demokraticky, vydává svá zákulisní rozhodnutí za vůli lidu, proti níž a proti jehož zájmům ve skutečnosti jedná.
Zneužití mladých lidí k dosažení politických cílů. Zde je možno zmínit jisté zneužití naivity a nezkušenosti mládých lidí v předvolebních „vajíčkových útocích" na představitele sociální demokracie či ovlivnění mladých při minulých parlamentních volbách, kdy nakonec mohli paradoxně volit i proti svým zájmům.
Koncentrace moci v rukou úzké vládnoucí skupiny. Tento fenomén se v polistopadovém období projevuje poměrně často. O životě ve státě fakticky rozhoduje velmi úzká skupina lidí udržovaná, ovládaná a jednající ve prospěch finančně založených mocenských struktur, což je již z povahy věci nejen na úkor demokracie, ale i kvality a objektivity rozhodování ve prospěch většiny občanů. Nelze se tedy divit, že právě v období takovýchto vlád bylo vyprodukováno nejvíce „pochybení".
Propojení a podpora veřejné moci a politických stran se silnými ekonomickými subjekty, které za to získávají bezkonkurenčně či fiktivně konkurenčně státní zakázky či výhody před konkurenčními firmami. Takto je novodobě tunelován stát. Ti, jimž bylo k moci či k penězům pomoženo, jsou zavázáni a mají snahu se svým podporovatelům odvděčit mimo jiné přihrávaním zakázek pro stát nevýhodných. Získávají tak přímí účastníci tohoto spojenectví, prodělává většina společnosti, na jejíž bedra jsou důsledky tohoto čistě zištného počínání poté přenášeny. Mají-li být veřejné rozpočty vyrovnané, pak to, co jedni odeberou, druzí musí uhradit. Korupce je jedním z nejškodlivějších patologických jevů dnešní doby. Jak zmiňuje např. sociální učení církve „Politická korupce představuje jednu z nejzávažnějších deformací demokratického systému, protože zrazuje jak mravní zásady, tak normy sociální spravedlnosti; poškozuje správné fungování státu a zároveň negativně ovlivňuje vztah mezi těmi, kdo mají v rukou správu, a těmi kdo jsou spravováni; zvyšuje nedůvěru vůči veřejným institucím, což vede k vzrůstajícímu nezájmu občanů o politiku a o ty, kdo je zastupují, a následně k oslabovaní institucí. Korupce pokřivuje v samotném kořeni úlohu zastupitelských institucí, protože se tak stávají prostorem politického obchodování mezi požadavky klientů (zájmových skupin) a vládními službami. Dochází k tomu, že politická rozhodnutí upřednosňují úzké zájmy těch, kdo mají k dispozici prostředky k jejich ovlivňování, a brání uskutečňování společného dobra všech občanů." Dnes již jsme v tak pokročilém stavu prohnilosti, že náklady v některých firmách se údajně stávají součástí běžné ekonomické kalkulace.
Kde je korupce nižší, je veřejné hospodaření v lepším stavu i při větším sociálním rozměru státu např. severské státy. Zatímco u nás se odhaduje korupce až na 100 miliard ročně. To by bylo moderně vybavených nemocnic, to by bylo na sociální příspěvky potřebným, to by bylo na porodné, to by bylo na stavební spoření, to by bylo na důchody stávající i budoucí - to by se nemuselo zdražovat, to by se obyčejnému člověku žilo. Zatímco, jak dosvědčují odborníci zabývající se korupcí: „Korupce je v Česku prakticky beztrestná, je to bezrizikový bysnys". Tuto skutečnost svým způsobem podtrhuje výroční zpráva Nejvyššího státního zastupitelství, která připouští, že společnosti se dosud nepodařilo najít efektivní nástroj proti korupci. Ke konzervaci tohoto stavu napomáhá neochota pravicových stran vládní koalice zavést jako účinný protikorupční nástroj zákon o majetkovém přiznání blíže specifiovaného okruhu osob pohybujících se v korupčně rizikovém prostředí s majetkem či příjmy výrazně přesahujícími bežně dosažitelné hodnoty.
Neochota změnit prokorupční prostředí ve státní správě mající za následek uzavření cestiček ke zdrojům stranických a jim spřízněných struktur, ukončení možnosti dosazovat do různých úrovní řízení státní správy osoby spojené a prosazující jejich partikulární zájmy, může být důvodem dosud stále odsouvaného zákona o státní správě, dalšího nástroje eliminace korupce.
Do této kategorie je možno zahrnout též přístup státu, resp. ministerstva financí k problematice hazardu, s jehož postojem vyslovil skrze své rozhodnutí nesouhlas i Ústavní soud. Přístup jednoznačně škodlivý pro společnost, pro stát, který v této otázce ministerstvo zastupuje. Přínosný jednoznačně pro hazard. Pak se nabízí otázka. Čí zájmy stát hájí? Zájmy občanů, kteří si ho platí či tvrdého bysnysu, který možná někomu platí? Proč na jedné straně stát omezuje příspěvky typu porodného (v době, kdy populačně „vymírá") a na druhou stranu údajně utajeně pokračují aktivity v oblasti „Ekozakázky", s podezřele stanovenými náklady (pro porovnání cca 80-krát vyššími než roční náklady na porodné) v době kdy vláda nutí lidi, aby se uskrovňovali.
Jak upozorňuje ekonom M. Fassmann ve vztahu ke špatně nastavené daňové soustavě, potažmo pak zhoršování stavu veřejných financí, spotřebovaným rezervám jak rozpočtovým, tak rezervám ve zdravotních pojišťovnách: „Je tam záměr. Záměr, který není neznámý. Celý fór je v tom, že přesně tohle se u nás dělo v podnikatelském sektoru na začátku 90. let. Když máte fungující fabriku, tak ji nekoupíte za hubičku. Musíte zaplatit slušnou cenu. Ovšem, když je ta fabrika na dně, řeknou - vezmi si ji zadarmo. Takhle se zprivatizoval podnikatelský sektor, a teď se bude privatizovat veřejný sektor. Nejdřív je to třeba zničit, a pak říkat - to je neštěstí, to zdravotnictví, to je neštěstí, ty důchody ... a vymačkat z toho prachy."
S tímto souvisí též otázka podpory politických stran a jejich předvolebních kampaní, kdy stávající Zákon o politikých stranách umožňuje různým zájmovým skupinám velmi volnou formou a mnohdy velmi podivnými cestami si „kupovat" politické strany. Za podporu je zpravidla něco očekáváno. A to něco pravděpodobně dopadne na stát a tedy na občany. To se potom populisticky navrhuje snížení státního příspěvku politickým stranám. Ty, které využívají takovéto nestandartní způsoby svého financování by svůj vliv ještě posílily, zatímco ty poctivé, nenapojené na podivné penězovody, by to dovedlo třeba i k zániku. Dopady tohoto stavu jsou pak minimálně dva. Negativní dopad na veřejné finance a potažmo finanční situaci každého občana a negativní dopad na kvalitu demokracie a práva.
Je to nový fenomén dneška, fenomén „privatizace demokracie", nadvlády peněz nad svobodou.
Neustálé hledání „třídního nepřítele", jako záminky pro udržení se u moci. Tato strategie byla v polistopadové době uplatněna hned několikrát. Jako nejznámější lze uvést Klausovu Mobilizaci při volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1998. Obdobná taktika byla použita v předvolebních kláních ještě několikrát. Nevěrohodné završení měla Kalouskova antikomunistická předvolební kampaň v roce 2006 tak „upřímně" míněná, že v období jednání o sestavení vlády s ČSSD a s podporou komunistů se zrovna tak „upřímně" na to hlásané zapomělo. Jak patrno strašidlo třídního nepřítele splnilo svoji úlohu, přineslo svoje mocenské ovoce a toto se již mohlo dále zušlechťovat i za pomoci tohoto strašidla.
Do této kategorie spadají též útoky některých čelních představitelů státu na odbory se snahou postavit proti nim veřejnost v jejímž zájmu, mnohdy na rozdíl od státu občany placeného, odbory jednají. Obecně však tento princip rozdělení společnosti, stavění jedné její části proti druhé v duchu Machiavelliho „Rozděl a panuj" (což ukazuje na cíl - dominantní prioritu moci nehledící na dobro společnosti jako celku) bylo možno u činitelů stávající vlády sledovat v nedávné minulosti hned několikrát. Nejednalo se pouze o odbory, ale i různé profesní skupiny, které se postavily státu na obhajobu svých mnohdy oprávněných zájmů. Některé postoje a vyjádření vládních činitelů navozují dokonce dojem, že i ti staří, co již nevydělávají a státní pokladně nic nepřinášejí jsou vlastně problémem. Dominantním určujícím hodnotitelem je, co kdo stojí a kolik, ani ne tak a jak, přináší.. V předvolebním období s obdobným až despektivním postojem ke starým rezonoval klip Přemluv dědu, přemluv bábu.
Strašení a živení atmosféry strachu ve vztahu k vytvářenému „nepříteli", proti kterému je třeba lid země bránit i za cenu útlaku tohoto lidu. Neustálé strašení propadem státních financí, strašení „Řeckem", zadlužováním státu, strašení, že nebude na důchody, že naše děti nebudou mít z čeho žít, že není ufinancovatelné kvalitní zdravotnictví. Tyto a mnohé jiné „argumenty" jsou pak záminkám k opatřením zvýhodňujícím úzkou skupinu občanů v jejichž zájmu jsou činěna - mimo jiné opatření výrazně se podílející právě na snižování příjmů státu (absence progresivního zdanění, stropy pojistného,...), silně však doléhající na většinu občanů ostatních (především na nejslabší skupiny jako mladé rodiny, senioři, postižení).
Zrovna tak snahy některých ústavních činitelů zastrašit ztrátou zaměstnání občany, kteří chtějí protestní akcí projevit nespokojenost s vládním počináním, je možno vnímat jako projev omezení svobody.
Stav, kdy zákony formálně a navenek existují a dodržují se, ve skutečnosti od někohoho (většiny) je jejich dodržování striktně vynucováno, zatímco jiným jejich obcházení a zneužívání slouží k posilování moci a finančnímu obohacování, čímž se občané dostávají do různého postavení vůči státu s odlišným přídělem práv. Výsledek sporů mezi občany různých skupin je vesměs předurčen ve prospěch výše postaveného účastníka sporu. Příkladem tohoto stavu je řada miliardových úniků, nevyšetřených či soudně nedotažených do konce. Stav, kdy velké ryby vesele unikají. Z posledních dní je možno jmenovat případ Sazky. Mnohé z obdobných případů, však díky zajištěnému krytí pravděpodobně nespatří ani světlo světa. Do této skupiny spadají též vylobované paragrafy na objednávku či díry v zákoně určené pro využití příslušnou skupinou či jednotlivci.
Na to navazuje i další průvodní jev, kdy vyšetřování či soudnictví se omezuje pouze na nepodstatné případy, zastírajíc tak ty podstatné, pro společnost jako celek mnohem škodlivější kauzy.
Právě připravovaná legislativa tomuto stavu můž též napomáhat. Předkládaný návrh Občanského zákoníku například vypouští objektivizující normativy pro určení odškodnění za ublížení na zdraví nebo úmrtí při dopravních nehodách a ty nahrazuje soudní cestou stanoveným odškodným. Ti, kdo budou mít peníze na dobré právníky mohou tak vysoudit odškodnění neúměrné vysoké vůči reálné škodě, zatímco ti, kdo na dobré právníky nemají, byť by byl jejich nárok mnohem jednoznačnější a nárokovější, se mohou dobrat odškodnění nepatrného. Jak uvádějí oponenti tohoto přístupu, v praxi se tak dramaticky zhorší přístup poškozených k právu, protože zejména ti méně znalí a méně movití si leckdy advokáta nevezmou, a tím nastane faktická nerovnost v přístupu k právu.
Vrcholem byla výzva předsedy Stomatologické komory vládě, aby zavedla platbu za amalgámové plomby přímo pacienty. Jak může představitel profesní skupiny určovat vládě jak má vytupovat vůči někomu třetímu, v tomto případě pacientům. V jakém jsme dnes stádiu zasahování zájmových skupin do legislativního procesu a jaký ohled je brán na běžné občany ukazuje fakt, že tuto výzvu pronesl veřejně a zcela bezostyšně.
Když prostý občan se dopustí i třeba z neznalosti nějakého pochybení, je často bez milosti trestán státními orgány a jeho nepatrné pochybení může vést až k důsledkům pro jeho existenci fatálním a to například v podobě exekučního zabavení majetku (podnětem může být tak „závažný přečin" jako opomenutí zaplacení pokuty za špatné zaparkování). Zatímco pokud se hraje o miliardy na úrovni státu, kdy dopady na stát a potažmo každého občana mohou být mnohem citelnější, kdy je na podnět, dotázání se či upozornění dokonce i senátora reagováno například ministrem financí (který první by měl jednat, alespoň tak jako v mnoha jiných méně podstatných případech, alespoň pro stát méně podstatných) ve stylu ironického zlehčení, že zabývat se takovýmito podněty je zrátou energie. Na jedné straně za opomenutí zaplacení pár desítek korun následuje exekuce - to u obyčejného občana. Na straně druhé, zabývání se problémy v případě miliardových záležitostí je vydáváno za ztrátu energie. To je názorná ukázka rovného přístupu k právu a spravedlnosti v pojetí stávajících vládních činitelů..
Nejdůležitějším pramenem práva je zájmová interpretace mocných s možností právo účelově deformovat. Tohoto jsme byli svědky jak např. v době krize v České televizi, tak i jiných záležitostech, kdy vrcholní politici na formální literu zákona roubovali své zájmové interpretace.
Trochu podobnou byť z jiného soudku je snaha dnešních vládních politiků ovládnout minulost, aby skrze ni ovládli přítomnost a budoucnost. Ilustrativním příkladem, kdy se politici chtěli „zajistit" historií, tu si interpretačně přisvojit - vybrat si z ní co se jim hodí, zbylé cudně zamlčet a jí tak zneužít ke svým cílům, byla svého času předloha zákona O protikomunistickém odboji. Ten zákon by někomu přiznal zásluhy, jiné by podle současných politických potřeb a názorů z historické paměti vymazal a znemožnil tak, aby se na ně již nevzpomínalo. I tato politická snaha o výklad historie je jistou paralelou s postupy doby totalitní. Díky rozumným senátorům byla naštěstí tato předloha vzata zpět.
V oblasti zdravotnictví může být příkladem úzce zájmového zacházení se zákony například problematika úrovně poskytované zdravotní péče. Není pravda, že zdravotnictví je třeba reformovat, aby nezatěžovalo veřejné rozpočty. Ústava nařizuje, aby garantovaná zdravotní péče byla hrazena z fondů veřejného zdravotního pojištění a ty jsou již více jak 15 let zákonem odděleny od ostatních veřejných financí a nesmí být použity k jinému účelu, než k úhradě Ústavou ČR garantované zdravotní péče.
Zrovna tak snaha zavést daší fondové pilíře v oblasti důchodového pojištění pramení ze záměrů určitých zájmových skupin dopomoci si k zisku ze státních peněz. Co a jak se kolem této problematiky odehrává, jak jsou občané manipulování a jak při tom zdárně sekundují některé sdělovací prostředky opět dokazuje sílu nadvlády peněz.
Občané jsou pouze prostředkem pro naplňování zájmů a cílů vládní moci. Jde o ně a projevuje se o ně zájem pouze před volbami. Poté se na jejich názor byť silně většinový, dokládaný relevantními průzkumy nebere zřetel. Mnohdy to vypadá, jako by se vládnoucí strany snažily znechutit voliče jít k volbám a tím při jejich absenci a nízké volební účasti získat většinu hlasů byť od velmi malého počtu voličů. Nejde o získání přízně co nejvíce občanů, nýbrž o získání moci jakýmikoli prostředky. Stále tak platí, a v dnešní době snad ještě důrazněji slova jednoho ze zakladatelů britského konzervatismu E. Burkeho „Má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné, aby slušní lidé nedělali nic". A to, že se daří občany znechutit, přestat se aktivně podílet na utváření věcí veřejných dokládají i aktuální průzkumy veřejného mínění, kdy v pořadí hodnot a životních priorit se na posledním místě pohybuje přání prosazovat politiku své strany a hnutí. Výsledkem jsou strany s několika stovkami či tísici členů.
Budování kultu osobnosti totalitního vůdce. I tento znak má dnes „kultivovanější" podobu. Jsme však svědky, jak v rozporu s většinovým názorem jsou mediálně upřednostňováni a glorifikováni prominentní členové vládnoucího establishmentu a jak silnou úlohu zde sehrávají PR agentury. To vše samozřejmě za peníze a můžeme hádat za jaké.
Zdali i dnes, více jak dvacec let po Sametové revoluci se nacházíme a v jaké míře v „totalitním" prostředí, byť totalitním více s uvozovkami a totalitním jiné kvality, více pod bičem peněz než klasické moci násilí, nelze jednoznačně určit. Avšak to, že se nacházíme v prostředí upírajícím mnohým občanům minimálně část jejich svobody s ohledem na výše uvedené skutečnosti popřít nelze.
Totalita dnešní doby má novou kvalitu. Jelikož působí ve volnějším prostředí, stává se propracovanější, velmi umně se dokáže skrýt pod kabátem demokracie, velmi záludně dokáže občanům vsugerovat pocit jejich svobody. Ve skutečnosti je však o tuto svobodu připravuje, či u nich navodí stav, kdy jsou sami ochotni se části své svobody vzdát a to v domění, jak svobodně se rozhodli.
Stále více se hovoří o „technologickém totalitarismu". Totalitarismu, který se pokouší škrtnou odvěké morálně zavazující principy, závazky a povinnosti člověka. Stav, kdy je určováno a různými formami lidem sugerováno jaké potřeby jsou momentálně správné a jaké nikoli, kdy je člověk degradován na předmět účelové manipulace. Právě přítomnost tohoto totalitně technologického myšlení a argumentace se může stát ohrožením svobody a demokracie jako takových.
Nežijeme v totalitním režimu jako takovém, ale to neznamená, že nejsme vystaveni partikulárním totalitním praktikám, kdy jisté skupiny či jednotlivci se nesnaží těmito způsoby prosadit své cíle a upevnit svoji moc. Totalitní řežim jako „totalitní celek" je u nás již minulostí, zůstáváme však svědky a mnohdy nechtěnými účastníky „totalitních partikularit" dneška.
Nelze se divit, že lidé za situace, kdy stále více určujícím, do všech oblastí občanského života neúměrně zasahujícím a jediným hodnotícím měřítkem jsou peníze, začínají stále hlasitěji hovořit o „totalitě peněz", „modré totalitě", „novodobé totalitě". A kdy v reakci na tento stav se objevují snahy o novou verzi demokracie tzv. Demokracie 2.0.
Totalitní tendence lze u člověka sledovat odjakživa. Každý se snaží svým způsobem se prosazovat. Čím silnější individualitou je, tím více. Mnohdy má pak snahu více či méně tak činit na úkor svého okolí. Je však právě na tomto okolí, co mu umožní, jaké hranice nastaví a co ze svých svobod mu popustí. Je dobré a pro rozvoj společnosti přínosné tyto mantinely občas velkoryse uvolnit, obzvlášť pokud takto vytvořený prostor umožní přinést pozitivní plody pro všechny. V zájmu sebezáchovy každého jednoho z nás však je, včas tyto mantinely opět obnovit.
Tak jako u každého patologického jevu platí i u totality, že paradoxně ten, kdo se štítí tuto skutečnost si jen připustit, dá si před nos kapesník, aby z ní neucítil ani nepatrný zápach, právě tímto postojem uzavírá bránu preventivní obraně tomu nechtěnému a napomáhá nástupu epidemie.
Nyní uvedu několik inspirativních myšlenek jež nabízí sociální učení církve v dané oblasti, když už se někteří politici vládní koalice k církvi „hlásí".
Svoboda se musí rozvíjet také jako právo odmítat to, co je mravně negativní, jako právo faktického distancování se od všeho toho, co může zabraňovat růstu osob, rodin a společnosti.
Lid není nějaké beztvaré množství, netečná masa, s níž by se dalo snadno manipulovat a kterou by bylo možno používat jako nástroj, nýbrž celek složený z jednotlivých osob, z nichž každá má „na svém místě a svým specifickým způsobem" možnost utvářet si své vlastní mínění ohledně veřejných záležitostí a také svobodu vyjadřovat své vlastní politické smýšlení a prosazovat je v souladu se společným dobrem.
Společenské, ekonomické, politické struktury nemohou a nesmějí udělat z lidské osoby pouhý nástroj, neboť každý člověk má svobodu zaměřovat se ke svému poslednímu cíli. Jakékoli totalitní pojetí společnosti a státu a jakákoli imanentistické ideologie pokroku jsou v rozporu s integrální pravdou o lidské osobě.
Občan není ve svědomí vázán poslouchat předpisy veřejné autority, které jsou v rozporu s požadavky mravního řádu, se základními lidkými právy nebo s učením evangelia.
Politicky angažovaní věřící musí ve své politické činnosti odmítat skryté mocenské skupiny usilující o vliv na fungování právoplatných institucí. Uplatňování autority musí mít povahu služby, kterou je třeba vykonávat vždy v souladu s mravním zákonem a se zaměřením na společné dobro.
Opravdová demokracie není pouze výsledkem formálnáho dodržování pravidel, nýbrž také plodem uvědomělého přijetí hodnot, na nichž se zakládají demokratické postupy: důstojnost každé lidské osoby, respektování lidských práv, přijetí „společného dobra" jako cíle politického života a jeho normativního kritéria. Pokud neexistuje obecný souhlas s těmito hodnotami, pak smysl demokracie a její stabilita je ohrožena. Pro současné demokracie je jedním z největších rizik etický relativismus. Jak prokazují dějiny, demokracie bez hodnot se snadno mění v otevřenou či skrytou totalitu. Na hodnotu demokracie ukazují hodnotové cíle, ke kterým směřuje a prostředky, které užívá.
To, že i zde a i v této době se jisté totalitní praktiky uplatňují, tak jak se uplatňovaly za režimu minulého, není ani omluvou minulého režimu, ani zavržením společenského uspořádání stávajícího. Je to však výzva k tomu, pokusit se přispět k odstranění jakékoli formy potlačování lidské svobody a pomoci tak svým osobním přispěním k budování společnosti svobodnější. Tomu nepomůže jen hájení jednoho či odsuzování druhého. Tomu pomůže přiznání si této skutečnosti. Tomu pomohou konkrétní činy, aktivita, odvaha a osobní příklad. To pak rozhýbe zbylou společnost, to pak může zapůsobit institucionálně, to pak přispěje ke společnému dobru.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
