Martin Bejvl: Neomarxisté a neokonzervativci jsou dvě chapadla nové aristokracie

20.02.2019 10:57

Petr Hampl se ve svém bestselleru Prolomení hradeb zamyslel nad působením tzv. nové aristokracie, složené z vysokých vrstev korporátních manažerů, vlastníků, byrokratů a představitelů mezinárodních neziskových organizací. Mám k tomu také co říct…

Martin Bejvl: Neomarxisté a neokonzervativci jsou dvě chapadla nové aristokracie
Foto: Ministerstvo kultury
Popisek: Ilustrační foto

Nejprve se pokusím popsat vztah volených zastupitelů k nové aristokracii. Všichni volení zastupitelé mají naprosto stejné zájmy. Jde jim v první řadě o udržení se u moci i po prohraných volbách. Snaží se proto vytvořit co největší koncentraci moci a bohatství do rukou velkých státních úřadů a zaměstnat své známé jako ředitele těchto úřadů. Díky tomu se vysloužilí politici udrží u moci i po prohraných volbách jako budoucí zaměstnanci oněch mocných institucí. Kdyby se nějaký politik snažil snížit koncentraci moci a bohatství v rukou státních úřadů, stal by se po skončení funkčního období bezprizorním nezaměstnaným a navíc by si „rozházel“ vztahy se svými známými, kteří by se na něj hněvali, že jim kvůli své zásadovosti zmařil mocenské šance. Dalším zájmem politiků je získat peníze na provoz profesionálně vedených volebních kampaní a stranických aparátů. Za tímto účelem se politici snaží vytvořit co největší koncentraci moci a bohatství do rukou soukromých korporací a soukromé korporace jim pak poskytují prostředky na provoz. Kdyby se nějaký politik snažil snížit koncentraci moci do rukou korporací, neměl by prostředky na provoz své strany, ta by se mu rozpadla, a on by z voleb úplně vypadl.

Logickým důsledkem zmíněných trendů je, že demokracie vede k neustálé koncentraci moci a bohatství do rukou státních úřadů anebo soukromých korporací. V takovém prostředí vzniká nová aristokracie. Tu tvoří hlavně ředitelé státních úřadů, korporátní manažeři a velcí akcionáři velkých korporací. Nová aristokracie ovládá politiku těmito prostředky: Ředitelé státních úřadů rozhodují o kariérní budoucnosti vysloužilých politiků a korporátní manažeři a akcionáři rozhodují o prostředcích na provoz volebních kampaní a politických stran.

Řekni ďáblovi ne

Nová aristokracie se dělí na dvě odnože, a to na neomarxisty a neokonzervativce. Neomarxistickou odnož tvoří v prvé řadě ředitelé státních úřadů a neomarxistická ideologie slouží ke zvyšování jejich moci a jejich rozpočtů. Neokonzervativní odnož tvoří hlavně korporátní manažeři a akcionáři. Neokonzervativní ideologie slouží ke zvyšování jejich moci a bohatství. Tyto dvě odnože žijí ve vzájemné symbióze. Symbióza spočívá v tom, že státní úřady vyprodukují regulace na likvidaci drobných a středních firem, takže korporace pak budou mít zaručený monopol ve výrobě a obchodu. Symbióza je nejlépe vidět v Poslanecké sněmovně, kde neomarxistická levice prosazuje regulace na likvidaci drobných a středních firem, zatímco neokonzervativní pravice prosazuje investiční pobídky pro korporace a nikoliv úlevy pro drobné a střední firmy. Symbióza je natolik těsná, že příslušníci nové aristokracie mohou často přecházet z jedné odnože do druhé. Dá se říci, že neomarxisté a neokonzervativci jsou něco jako dvě paže téhož ďábla.

Když to nejde po „dobrém“, začne se humanitárně bombardovat

Nová aristokracie vytváří také nadnárodní struktury: Neomarxistické nadnárodní struktury jsou zahnízděny v eurobruselských úřadech, kde se rozhoduje o budoucí mocenské kariéře národních politiků. Neokonzervativní nadnárodní struktury působí v nadnárodních korporacích, kde se rozhoduje o zdrojích na podporu stranického sponzoringu. Díky tomu se nová aristokracie stává univerzální nadnárodní supertřídou, která může ovládat mnoho států světa současně. Není výjimkou, že někteří noví aristokraté mají dokonce vícero občanství. Nelze také vyloučit, že největší akcionáři největších korporací tvoří globální superelitu, která organizovaně spolupracuje na koncentraci moci a bohatství a do této spolupráce také zapojuje i nejvýznamnější politiky a úředníky světa.

Obě odnože nové aristokracie mají společný zájem, a to sice pokračovat v koncentraci moci a bohatství. K tomu se nové aristokracii velmi hodí morální rozvrat obyvatelstva a zánik suverénních národů. Za tímto účelem nová aristokracie ze všech sil podporuje rozvodovost, genderismus a multikulturalismus. Pokud se nějaký vládce odmítne podřídit globální nové aristokracii, pak ta se snaží svrhnout neposlušné vládce stále stejnými taktikami: podporuje opoziční novináře, opoziční neziskovky nebo organizuje tzv. barevné revoluce. Když nic z toho nepomůže, přijde na řadu humanitární bombardování.

Pro koho že je islám mírumilovný a obohacující

Nyní ještě nastíním vztahy mezi novou aristokracií a muslimy. Za nejčernější považuji následující dystopický scénář. Doufejme, že k němu nedojde: Sultán nebo nějaký chalífa budou v budoucnosti potřebovat vysoce vzdělané pracovní síly na kvalifikované práce, jako je například vedení státních úřadů, vedení zahraničního obchodu, technické inženýrství. Muslimové však někdy nemají žádné jiné vzdělání než korán, a proto panuje nedostatek kvalifikovaných expertů. Vládce proto naváže symbiózu s vysoce kvalifikovanými lidmi ze západní civilizace. Kvalifikovaní pracovníci muslimské říše si od něj vymohou velké výhody: Bude jim tolerována náboženská vlažnost, nebudou muset posílat své syny na vojnu, získají monopol na vedení zahraničního obchodu, dostanou podíly z případné válečné kořisti či dokonce z potencionálně obnoveného obchodu s otroky. Naverbovaní státní úředníci velké říše budou mít úměrně větší rozpočty. Pro vysoce kvalifikované pracovníky tak bude život v muslimské říši výhodnější než ve svobodné zemi. Z toho vyplývá, že noví aristokraté vlastně ani nelžou, když říkají, že islám je mírumilovný a obohacující. Vzhledem k výše popsaným výhodám skutečně takový bude. A hlavně pro ně samotné.

Jakpak tohle skončí…

Na stole jsou podle mého názoru dvě varianty:

Varianta 1. Nazval bych ji s prominutím „přezmrdování“: Západním sociálním státům dojdou zdroje a nastane hospodářská krize. Následně se celá situace vymkne nové aristokracii z rukou a propukne válka o rozpočty mezi různými odděleními nové aristokracie a také mezi různými muslimskými klany. Tento boj přeroste ve vyvražďovací občanskou válku, při níž budou hořet města. Někteří rození Západoevropané pak emigrují například do Maďarska, kde vstoupí do Orbánových ozbrojených sil. Tuto variantu dokončíme už v lehčím režimu pohádky: Až se Západ úplně zničí, Orbánovy ozbrojené síly jej dobydou a Orbán se stane novým vládcem Evropy.

Varianta 2, čili „poslední soud“: Západní nové aristokracii se podaří udržet situaci pod kontrolou. V takovém případě vznikne výše popsaná symbióza mezi novou aristokracií a muslimy a západní islámský stát pak dobyde celý svět.

Která z těchto variant se uskuteční, záleží na tom, do jaké míry bude nová aristokracie zasažena byrokratickou tupostí, leností a neschopností a také na tom, nakolik je nová aristokracie solidární mezi sebou.

Jaký může být vztah občanů k nové aristokracii

Domnívám se, že demokracie obecně může dobře fungovat pouze ve společenství, kde se občané mezi sebou více méně znají, na zásadní otázky mají podobný názor, určitého spoluobčana považují za přirozenou autoritu a tuto autoritu si zvolí jako svého zastupitele. Takovým vhodným společenstvím, které všechny tyto podmínky splňuje, je zbožná křesťanská obec. Vhodným státem k zavedení demokracie by proto byla primitivně agrární společnost, kde všichni občané jsou křesťanskými souvěrci. K úspěšnému nastolení demokracie však musejí být navíc splněny ještě i další podmínky. Ústava musí zavádět co největší subsidiaritu do každé obce a lidově řečeno co nejvíce pušek do každé chalupy. Jde o to, aby vesničané mohli bránit svobodu proti federálnímu parlamentu, protože federální poslanci mají stále stejné zájmy, jak jsem už popsal výše. Všechny tyto podmínky současně se podařilo úspěšně splnit v USA v roce 1790 a ve Švýcarsku v roce 1848. Oproti tomu nebyly podmínky vesnické subsidiarity a ozbrojených chalup splněny ve Francii v roce 1789 a v Rusku v roce 1917 a proto také tamní pokusy o demokracii vedly ke katastrofě. Popsané ideální poměry se těžko dnes vrátí, ale určitou inspirací nám v některých svých momentech mohou být i dnes.

Hledají řešení v dalších regulacích a dotacích…

Dále se pokusím vysvětlit, jak je možné, že svobodní občané ve vyspělé demokracii odvrhnou tradiční hodnoty a začnou volit novoaristokratickou politiku. Pokud se začne zavádět novoaristokratický stát v ekonomicky bohaté zemi se silným domácím kapitálem, stávající pracovní místa nezaniknou a zaměstnanci získají takové sociální výhody, o jakých se dřívějším generacím ani nesnilo. Třebaže zanikne tvorba nových firem a nových pracovních míst, tento výpadek je ze začátku bohatě kompenzován štědrými sociálními programy a dobře placenými pracovními místy ve státním sektoru. Sice přitom vzniknou rozpočtové schodky, ale jejich negativní dopad na život občanů se projeví až za delší dobu. Z toho vyplývá, že celá jedna generace občanů se bude mít v novoaristokratickém státě lépe, než kdyby žila ve svobodné zemi. Tato generace pak uvěří, že novoaristokratický stát je lepší než svobodná země a v této víře vychová své děti. Další generace občanů v novoaristokratickém státě se pak budou mít stále hůře, bude už těžké najít dobrou práci a vydělat si na bydlení. Novoaristokratický stát bude pro další generace občanů velice nevýhodný, ale vzhledem ke své výchově budou další generace občanů mylně hledat řešení v dalších regulacích a dotacích.

Kde tady máte centrálu?

Na mezinárodní úrovni dochází pod vládou nové aristokracie k následujícímu vývoji. Bohatství z celého světa je přerozdělováno ve státech s největší koncentrací korporátních centrál. Státy s centrálami proto budou stále více bohatnout a státy bez centrál budou stále více chudnout. Státy s centrálami budou mít tak velké rozpočtové možnosti, že mohou svým občanům zajišťovat hodně štědré sociální výhody a zároveň hodně bohaté kariérní možnosti v řadách nové aristokracie. Občané státu s centrálami se tak v každé generaci budou mít lépe, než by se měli ve svobodné zemi, a proto mají o důvod více volit novou aristokracii a odmítat národní konzervatismus. Ovšem občané ve státech bez centrál se pod vládou nové aristokracie budou mít stále hůře.

Otázkou je, proč tedy občané chudých států bez centrál volí novou aristokracii a ne národně konzervativní strany? Mnozí občané v chudých zemích totiž vidí, že nikde na světě se nežije tak dobře, jako ve státě s centrálami. Odsud vyplývá mylná domněnka, že stát s centrálami je skvělým vzorem a příkladem, jak se má dělat hospodářská a sociální politika. K dosažení podobné životní úrovně je podle mylného názoru potřeba odhlasovat si podobné sociální systémy a poté počkat několik generací, až obyvatelstvo morálně vyspěje a zvolí morálně kvalitní politiky, které údajně mají ve vzorovém státě.

Přes všechno, co jsem popsal výše, stále ještě existují mnozí občané, kteří si nějak uvědomují, že současný systém není dobrý a že ideje amerických Otců zakladatelů jsou přece jen správné. Tito uvědomělí občané se ale příliš bojí toho, že sociální škrty nebudou doprovázeny adekvátní tvorbou nových firem a nových pracovních míst. V takovém případě by sociální škrty znamenaly tvrdý pád do bezdomovectví. Tento strach je navíc podložen reálnými zkušenostmi s neokonzervativními vládami. Proto budou občané nadále volit novoaristokratické strany, i když si uvědomují, že ideje zakladatelů USA jsou správné.

(Psáno pro Parlamentní listy. Autor je připraven o článku diskutovat. Lze jej kontaktovat na martin.bejvl@seznam.cz)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…