Miroslav Provod: Věřit mediím bez ověřování není pro politika přínosné

30.07.2011 16:25

Otevřený dopis ministrovi Karlu Schwarzenbergovi

Miroslav Provod: Věřit mediím bez ověřování není pro politika přínosné

Vážený pane ministře Schwarzenbergu,

s velkým zájmem jsem si přečetl Vaše vyjádření v Lidových novinách ze dne 22.7.2011, a to v článku „Stát se zřejmě málo stydí." Jmenuji se Miroslav Provod (1956) a rozhodl jsem se na Vaše veřejná slova o mne reagovat stejným způsobem. Když jsme se spolu před šestnácti lety na Vystrkově setkali, popřál jste mi - působil jsem tehdy v pozici nového ředitele akciové společnosti Orlík - „ať se dílo daří."

Z Vašeho veřejného vyjádření dedukuji, že jste přesvědčen, že se „dílo nezdařilo," neboť „nepovažujete za příliš šťastné," že na Vašich pozemcích budou mít nemovitosti lidé, kteří jsou z firmy, v níž jsem figuroval. Je škoda, že jste vyslechl „skutečnosti" od novináře, který pravděpodobně o Vystrkovu pouze četl zkazky od jiných novinářů a nezeptal se na opravdové skutečnosti kohokoliv, kdo na Vystrkově dlouhodobě působil.

Promiňte mi mou nechápavost, není mi ale jasné, proč „není příliš šťastné", resp. jak by mohla má, v loňském listopadu ukončená funkce řadového statutárního člena společnosti Orlík a.s., ovlivnit osobu nebo snad i stát (?), kteří spolu uzavřou naprosto transparentní transakci, a to až o rok později.

Nevím, nakolik důvěřujete slovům redaktorů a věříte obsahu jejich článků a v jaké míře jejich slova prověřujete - z předmětného článku jsem nabyl přesvědčení, že informacím z médií bohužel věříte (alespoň v tomto případě) plně a bez kritického ověřování, což není nikdy pro nikoho, natož pak pro politika, přínosné.

Přiznám se, že mne Vaše stanovisko mrzí. Vždy jsem Vás považoval za člověka s určitým nadhledem, v jehož mentálních silách je obsažena schopnost oddělit realitu od fikce a pravdu od manipulace. Na druhou stranu musím připustit, že možná ani Vy jste uvedená slova v tomto smyslu autorovi článku vůbec nepronesl, neboť z vlastní zkušenosti vím, jak někteří novináři ve snaze zvýšit atraktivitu svého článku dokážou „vylepšit" odpověď tázaného. O všem je zapotřebí pochybovat! Je zřejmé, že pro žádného novináře není vždy úplně jednoduché dosáhnout ve svých článcích absolutně přesných a výstižných formulací, které by čtenáři co možná nejvěrohodněji vykreslily a popsaly skutečný stav dané problematiky, proto jsem tolerantně v uplynulých letech připouštěl „drobné přehmaty,", o nichž jsem se dozvěděl a kterých se v souvislosti nejen s mou osobou někteří novináři a spisovatelé dopustili. Několikrát mne např. osoby blízké anebo mí kolegové ze statutárních orgánů akciové společnosti Orlík, vyzývali, abych na uveřejněné nepravdy, které poškozovaly nejen mou osobu, nýbrž i akciovou společnost Orlík, adekvátním způsobem reagoval. Připouštím, že několikrát jsem skutečně nad realizací očistné reakce, při níž by spravedlivý verdikt vynesl soud, vážně uvažoval. K soudům ale chodím velmi nerad, je to prostředí lehce stresující, proto jsem vždy před střetem tváří v tvář s „pravdou" některých žurnalistů, raději předem kapituloval. V tomto směru mne také před lety významně ovlivnilo vyjádření jednoho novináře, jenž mne na osobní schůzce, kde jsem mu vysvětlil zásadní rozdíly mezi skutečností a tehdejšími publikovanými informacemi, blahosklonně a familiérně požádal, abych se na řemeslo novinářské pokusil hledět méně přísně, abych se pokusil nad osobní pocity z „drobných rozporů" trochu povznést a nebyl „až tak puntičkářský detailista." Velice přesně si pamatuji, oč se tehdy jednalo, přestože se jedná o událost starou relativně mnoho let. Abyste získal větší přehled o novinářském kopírovacím a násobícím se zkreslovacím systému opisování jeden od druhého, pokusím se Vám tehdejší předmětnou diskuzi alespoň ve zkratce přiblížit.

Seznámím Vás s faktickými událostmi, které Vám osvětlí, jak jsem se stal v mediální (popř. virtuální) realitě „mafiánem" a jak se tento virtuální obraz podařilo zhmotnit tak, jako kdyby byl realitou:

Tehdy před patnácti lety odvysílala jedna z našich TV šot, že nadace Interpo je pouhou vytvořenou zástěrkou pro praní špinavých peněz. Předesílám, že později tehdejší policejní mluvčí Jan Šubert označil „kauzu Interpo" za nejtrapnější skandál roku (a to právě pro neopodstatněnost uvedeného podezření). Nadace Interpo byla založena v roce 1993 záhy poté, co bylo v médiích uveřejněno, že v Praze došlo na služebně policie k vraždě poručíka Braniše a jeho rodina obdrží od státu za ztrátu jeho života kompenzaci ve výši 7 000 - slovy sedmi tisíc !!! - Kč. Tato v novinovém článku uvedená ostudně neadekvátní částka, která měla být náplastí za ztracený život člověka, jenž navíc zemřel při ochraně celospolečenských zájmů, byla prvotním spouštěcím motivem, kdy jsem se obrátil na tehdejší podnikové právníky svého potravinového velkoobchodu Centrum s.r.o. - na JUDr. Borise Štefla, JUDr. Milana Jungra a JUDr. Pavla Jirků s přáním, aby založili předmětnou nadaci, vytvořili správní radu a - nejen paní Branišové, nýbrž i všem dalším budoucím vdovám po policistech, kteří přijdou o život při výkonu služby - věnovali podle svého uvážení k sedmi tisícovkám od státu „náplast", která bude jejich tragické životní ztrátě více adekvátní. Zároveň jsem zmíněným třem právníkům - bývalým policistům - předal jeden milion korun, který měl sloužit jako počáteční provozní nadační vklad. Do této nadace záhy přispělo mnoho subjektů. Vysoký příspěvek věnoval nadaci Interpo např. významný producent vín, vyšší částkou ale přispěl zpěvák Karel Gott a tehdy veřejnosti neznámý realitní makléř František Mrázek. S panem Mrázkem mně někdy v roce 1991-1992 domluvil setkání jeho právní zástupce JUDr. Šipovič. Do této doby jsme se s panem Mrázkem neznali. Karel Gott i František Mrázek věnovali nadaci Interpo rovněž po jednom milionu korun. Ve všech úředních listinách, které mám k dispozici, figuruje v kolonce „zakladatel" nadace Interpo, výhradně mé jméno. Zakládající smlouva nadace jednoznačně stanoví, že nikdo jiný, nežli tři zmínění členové správní rady, nebyl oprávněn disponovat prostředky nadace. Nikdo jiný ani neměl k nadačním bankovním účtům oprávněný přístup. Pro zajímavost ještě uvedu, že na slavnostní zahajovací setkání, které správní rada nadace Interpo zorganizovala spolu s nadací Zuzany Baudyšové „Naše dítě", byl mimo mne pozván správní radou také pan Karel Gott, František Mrázek a několik dalších osob, kterým byla myšlenka pracovní náplně nadace blízká. Pan Mrázek původně přijít na slavnostní večer ani nechtěl. Nestál v souvislosti se svým významným příspěvkem o žádnou publicitu a o veřejné poděkování. Když se ale dozvěděl, že účast na slavnostním setkání potvrdil i jeho velký a letitý idol Karel Gott, svůj postoj změnil a dostavil se. Později toho litoval. V bohaté tombole nadačního setkání byl největší výherní cenou osobní automobil Suzuki. Ironií osudu jej vyhrál právě jeden ze tří největších přispěvatelů - pan František Mrázek. Převzít svou výhru pan Mrázek kategoricky odmítl. Vyhraný automobil věnoval neprodleně nadaci paní Zuzany Baudyšové „Naše dítě". Toho dne také vznikla známá fotografie, na níž vedle tehdejšího ředitele oborové sekce Interpolu JUDr. Františka Zelenického, Karla Gotta a mne, stojí tehdy absolutně neznámý pan František Mrázek, o němž se pouze vědělo, že spolu s dalšími podnikateli provozuje pivovar v Českém Krumlově. (Neexistovaly žádné známé indicie, resp. nikdo tehdy nemohl samozřejmě ani tušit, že se o panu Mrázkovi bude za třináct let psát jako o největším shromažďovači kompromitujících materiálů na všechny politiky, a to bez ohledu na jejich stranickou příslušnost, nikdo nemohl tehdy tušit, že do konce života zbývá panu Mrázkovi pouze třináct let, nikdo tehdy nemohl také vědět, že o dva roky později se pan Mrázek spojí s jistým panem Tomášem Pitrem, jehož jsem v této době ještě osobně ani neznal. Nebylo možné předvídat, že za deset let spolupráce pana Mrázka s panem Pitrem bude toto duo označováno spojením „skupina kolem Setuzy" a že tehdy téměř relativně nemajetný dvaadvacetiletý Tomáš Pitr bude o deset let později figurovat na vrcholu žebříčku českých boháčů. V průběhu desetileté spolupráce ovládlo „duo Setuza" se svými minoritními společníky ze „zámečku" výrobce minerálních vod Ondrášovka, vybudovalo balírny Marila a zcela ovládlo ústecký podnik Setuza. Média uváděla roční tržby „Pitr group" v rozsahu 20 miliard. Samozřejmě takovýto raketový ekonomický start musel být potenciálním konkurentům nepříjemným trnem v oku. Pamatuji si, že jsem kdysi četl rozhovor s náměstkem policejního prezidenta  Jaroslavem Macháněm. V rozhovoru konstatoval, že byl dlouhá léta šéfem pražských kriminalistů a ví, že vyšetřování neodhalilo žádné nezákonné aktivity, neboť šetřené skutky Pitrovy skupiny byly z právního hlediska v pořádku. Panu Macháněmu věřím. Kdo chce psa bít, hůl si najde.

Není-li hůl žádná čerstvá, musí se hledat a najít třeba v nečitelné a  dávné historii. Nebylo by totiž logické lovit a hledat „hůl" pracně v dávné historii, mezi prvními panem Pitrem realizovanými obchody, kdyby existoval jakýkoliv „klacek" novodobější a tudíž „čerstvější - tzn. pro veřejnost věrohodnější". Ale předbíhám. S panem Pitrem jsem se osobně seznámil až o rok později, tj. v roce 1994. Tomáš Pitr byl s několika dalšími osobami pouhý jeden rok (1994-1995) mým společníkem, a to ve dvou firmách - ve firmě Centrum a.s. a Hotel Orlík s.r.o. Ve firmě Hotel Orlík s.r.o. byl před sedmnácti lety krátce společníkem (10%) i pan Mrázek. Za deset tisíc korun si koupil deset procent předmětné společnosti. Získal tak od spol. Hotel Orlík s.r.o. nájemní smlouvu na vilu č. 6, kterou ovšem záhy jednateli společnosti Hotel Orlík s.r.o. vypověděl, se slovy, že vilu nepotřebuje, jelikož ji nevyužije, neboť v ní osobně přenocoval pouze dvakrát. Toto 17 let staré a velice krátké společenství s panem Mrázkem a Pitrem postačilo některým novinářům jako záminka, aby ze mne stvořili „nejbližšího" spolupracovníka pana Pitra a Mrázka. Tito novináři by byli možná velice překvapeni, kdyby se seznámili s některými vyšetřovacími spisy a dozvěděli se, že v průběhu posledních deseti let života pana Mrázka jsme se spolu setkali - mimo dvou, přes jeho a Pitrův sekretariát, domluvených setkání - pouze náhodně a to všehovšudy šestkrát a že jsem např. ani nikdy nebyl panem Mrázkem pozván do jeho českobrodské supervily, kde jej navštívily desítky a možná stovky jemu podstatně bližších osob, jež pan Mrázek považoval za důležité a zval je na pořádaná společenská setkání.

Se společníkem pana Mrázka - s panem Tomášem Pitrem, jsem se od roku 1994 až do roku 2007 vídal podstatně častěji. Bohužel od roku 1996 vždy - téměř vždy - na půdě soudu. Z ročního společného podnikání v roce 1994 - 1995 vznikl po několika letech monstrózní soudní proces, který veřejnost velmi dobře zásluhou médií zná a to vzhledem k četným nestandardním situacím, které tento soud od počátku doprovází. S panem Pitrem a spolu s dalšími třemi osobami jsme byli obviněni a následně odsouzeni podle paragrafu krácení daní a povinné dávky.

Nespočetněkrát jsem byl nejen novináři, nýbrž i veřejností spolu s ostatními spoluobviněnými z mnoha úhlů dotazován, oč se ve skutečnosti v případě premiérem ocejchovaného „nepřítele státu" pana Pitra jedná, co strašného provedl, čeho se dopustil, proč např. jel pro pana Pitra do zahraničí osobně tehdejší šéf rozvědky pan Karel Randák, proč soudce Petr Novák jednal na půdě soudu mezi čtyřma očima s hlavním obžalovaným s panem Romanovským, jenž se nikdy doposud ani jednoho líčení neúčastnil a byl přitom na něj vyhlášen celosvětový mezinárodní zatykač, proč sedí jako přísedící soudce u soudu s „Pitrem a spol". policista Mgr. Martin Beneš z inspekce MV, jenž podle vyjádření bývalého vyšetřovatele Prokela vyvíjel na něj v době vyšetřování „Pitrových daňových úniků" nátlak, aby to nějak udělal a „Pitra zavřel", jak je možné, že se soudce Petr Novák údajně osobně vydal čtyři dny před soudním líčením na finanční úřad pro Prahu 3 instruovat pracovníky finančního úřadu, jakým způsobem mají u soudu coby svědci proti Pitrovi vypovídat, jak je možné, že když po provalení se této hrubě nedemokratické a v případě soudců snad i nezákonné metody, následně obdržel soudce Petr Novák od předsedy soudu JUDr. Sváčka kárnou žalobu, může rozhodnutím téhož soudu dotyčný soudce „nebýt podjatý" a předmětnou kauzu „Pitr a spol." soudit dál, jaký je motiv nebo spíše z jakého důvodu se nezpochybnitelně vyjádřil brněnský zastupitel za ODS, že pokud bude ze Švýcarska Mrázkův spolupracovník pan Pitr vydán do ČR, „spadne ze schodů, ubodá se nebo oběsí", zda opravdu dostal pan Pitr od svého společníka Mrázka nějaké kompromitující dokumenty na některé vrcholové politiky, atd., atd. Domnívám se, že je netřeba zdůrazňovat, že stejně jako mnozí dotyční tazatelé a s nimi pravděpodobně většina občanů naší republiky, bych také samozřejmě rád znal na položené otázky správnou odpověď. Že se v případě pana Pitra jedná o jednoznačně velmi nestandardní postupy, je snad absolutně každému občanovi naší země zřejmé.

Jednou jsem se u soudu o přestávce pana Pitra na skutečné pozadí zvláštních dějů probíhajících okolo jeho osoby dotázal, on se ale usmál a odpověděl mi, abych nebyl „zvědavej", že jsem „stopadesátý v řadě". Něco jsem se ale přece jenom později od pana Pitra dozvěděl. Nikoliv ale od Tomáše, nýbrž od pana Pitra staršího.

Někdy na počátku roku 2005 jsem v OBI ve Štěrboholech potkal Pitrova otce. Znal jsem jej z minulosti, neboť jsme se spolu párkrát setkali před šestnácti lety (o deset let dříve) v roce 1995, kdy měl pan Pitr několik měsíců na orlickém Vystrkově pronajatou vilu a prezidentské apartmá. Stáli jsme s panem Pitrem starším spolu frontu před pokladnou a pan Pitr senior se v diskuzi na téma, jak se Tomášovi (synovi) a Frantovi (společníkovi pana Pitra panu Mrázkovi) daří, vyjádřil velice stručně a zjevně neochotně v tom smyslu, že to za nic nestojí, protože „jim Gross vyhlásil válku".

Byl bych samozřejmě velmi rád, kdybych se někdy v budoucnu dozvěděl o skutečných důvodech nepřehlédnutelné zákulisní války proti panu Pitrovi. Za daných okolností totiž není možno s absolutní neochvějnou jistotou vyloučit, zda mne tato eventuelní „válka proti Pitrovi" nemohla způsobit ztrátu necelých tří roků svobodného života. Realita je totiž skutečně taková, že nikdo nikdy u soudu nepředložil žádný hmatatelný důkaz, že společnost Centrum a.s., v níž jsem v roce 1994-1995 s předsedou představenstva a ekonomickým ředitelem panem Pitrem spolupodepisoval veškeré doklady, vyžadovala po FÚ v souvislosti s fakturami 209 a 711 vyplacení DPH nebo že toto DPH bylo předmětným FÚ pro Prahu 3 společnosti Centrum a.s. vyplaceno. Do doby, než se nějakému odvážnému investigativnímu novináři - třeba panu Kroupovi nebo panu Kmentovi z MF Dnes - podaří rozkrýt a odhalit pravou příčinu skrytých a přitom neprofesionálně zamaskovaných důkazních manipulací snažících se ututlat cosi pro někoho velmi vlivného evidentně velmi nepříznivého, bude moje odpověď na dotazy spojené s podivnostmi, k nimž došlo okolo pana Pitra, stále stejná. Moje odpověď bývá v těchto a podobných případech stručná. „Od roku 1996 se scházíme s panem Pitrem mimo dvou zrealizovaných schůzek výhradně u soudu. A od soudu chodíváme každý svou cestou".

Od července 2007 jsem téměř tři roky pobýval ve výkonu trestu. Důvodem mého pobytu za mřížemi byl sice respektovaný, leč niterně odmítaný výsledek soudního procesu, jehož součástí se stala i pozdější odvážná reakce ministryně spravedlnosti Daniely Kovářové, která se nezdráhala veřejně poukázat na skutečnost, že Městský soud bezdůvodně zamítl, resp. nepřihlédl k navrženým znaleckým posudkům, které podle vyjádření obhajoby pana Pitra prokazovaly, že se žádný nezákonný skutek ve smyslu obžaloby a vyneseného rozsudku nikdy nestal, že se pan Pitr žádného nezákonného jednání nedopustil. Nerad bych byl příliš hubatý, a v podstatě jsem ony kacířské věty ani v pražské kavárně Lamborghini za rohem Městského soudu v Praze nevyslovil jako první. S jejich obsahem ale již přibližně pět let plně souhlasím. Proto tuto větu - z pochopitelných důvodů nejmenovaného novináře- co možná nejvěrněji ocituji. "No - ono to na mě opravdu tak působí - mně to připadá úplně stejný, jako ty nechvalně známý procesy z padesátejch let. Vy jste neměl v průběhu líčení pocit, že ho (Pitra) chtěj za každou cenu vosolit a uklidit? ............ Já myslím, že ho musej zavřít. Na svobodě je pro ně příliš velkým chodícím rizikem. Každej z nich si přece na prstech spočítá, že toho od Mrázka musí hodně vědět.".

Když mne po návratu z výkonu trestu v roce 2010 kontaktoval jeden novinář a dotázal se mne, jak se má pan Tomáš Pitr ve švýcarském vězení, odpověděl jsem mu v tom smyslu, že netuším, jelikož si spolu ani dopisy nepíšeme, neboť se posledních patnáct let již obchodně, natož osobně, vůbec nestýkáme a nebýt deníku Blesk, nevěděl bych ani, že Tomáš Pitr bydlí někde v domě s modrou střechou v Jesenici u Prahy. Přesto bylo možné z tohoto sporadického a v podstatě nic neříkajícího rozhovoru vytvořit článek s úderným titulkem: „Provod promluvil o mafii". Novinář, s nímž jsem krátký rozhovor zrealizoval, mi později telefonicky sdělil, abych se nezlobil, že s titulkem o mafii nemá nic společného.)

Snad jsem se pane ministře výše uvedenými řádky příliš nevzdálil od tématu zveřejněné nepravdy o nadaci Interpo.

Rozšířená dezinformace o nadaci přiměla tehdy členy správní rady požádat o nápravu soud. Původní stručná dezinformace byla totiž doslova katapultem pro další zveřejněné ještě více nesmyslné konstrukce. Pochopitelně se zveřejněné výroky dotýkaly nejen cti „ducha nadace", nýbrž i cti členů správní rady. A tak později před soudem stanul nejen redaktor z inkriminované televize, nýbrž i jím označený informační zdroj z policejního prezídia, který však u soudu kategoricky popřel, že by předmětnou informaci o praní špinavých peněz v nadaci Interpo redaktorovi v minulosti poskytl. Prokázalo se tedy sice u soudu, že ostouzející výrok o nadaci je neopodstatněný, omluva nadaci ale soudem nařízena nebyla, neboť žalobcem byla nadace Interpo a neživá nadace nemůže mít z právního hlediska „čest," tudíž ani poškozenou čest. Výsledek několikaměsíčního soudního martyria mne ale definitivně přesvědčil, že v podobných případech nemá žádný smysl obracet se s žádostí o pomoc na soud.

O průběhu a výsledku soudního líčení média společnost nijak myslím neinformovala a tak se v průběhu let stala nadace Interpo téměř démonickou organizací, o níž je možné se dočíst ty nejfantastičtější nesmysly. Mnozí novináři dodnes píší v souvislosti s nadací hlouposti o tajných poradách na Admirálu, o„tajné činnosti nadace", o dovozu špionážní techniky pro STB (?), atd., atd. Ani Hans Christian Andersen by se za tyto pohádky stydět nemusel.

Někteří novináři bohužel staví vytvořenou senzaci vysoce nad objektivitu. Důležitý je pro tento typ novinářů atraktivní titulek a samozřejmě atraktivní obsah. A pravda? Ta pro ně není až tak podstatná. Pravda totiž prodejnost tiskovin nijak nezvýší.

Pokud kdokoliv vykonává svou práci poctivě, seriozně s maximální odpovědností a je bezdůvodně dlouhodobě mediálně napadán a osočován - neunese trvalý tlak a vzdá to. Je tedy pochopitelné, že jako první rezignoval na post čestného prezidenta nadace pan Karel Gott a o něco později i generální ředitel nadace JUDr. Boris Štefl, předseda správní rady JUDr. Milan Jungr a vedoucí sekretariátu JUDr. Pavel Jirků. Než svá zaměstnání v nadaci tři zmínění bývalí policisté opustili, nechali vyhotovit detailní hloubkový audit. Audit účetnictví provedl prof. Ing. Jaromít Báča, CSc. z Vysoké školy ekonomické v Praze. Z výroku auditora jednoznačně vyplývá, že veškeré předchozí informace o údajné trestné činnosti v nadaci Interpo byly nepravdivé.

Po odstoupení správní rady nadace Interpo začala vdovám a jejich dětem pomáhat moje manželka Dana spolu s paní Hankou Řechkovou, družkou pana Horáka - člena představenstva Orlík a.s., který mi byl na Orlíku spolu s JUDr. Milanem Jungrem - předsedou dozorčí rady, vždy velkou oporou. Mimo pravidelných měsíčních finančních příspěvků jezdily vdovy s dětmi na rekreaci na Vystrkov. S rezignací správní rady ale útoky proti nadaci bohužel neskončily, jakousi setrvačností novinářského opisování stále pokračovaly, a tak se po čase i obě jinak velmi trpělivé dámy rozhodly v charitativní činnosti nepokračovat. Toto byl skutečný konec nadace Interpo.

Až snad po několika letech mi jeden novinář diskrétně oznámil, že mediální téměř frontální útok nebyl orientován ani proti mně ani proti bohulibé činnosti nadace Interpo. Jan Ruml se tomuto novináři údajně při jednom rozhovoru svěřil, že nechal z titulu své funkce prověřit činnost jím odvolaného ředitele inspekce MV JUDr. Borise Štefla a jeho náměstka JUDr. Milana Jungra. Oba z funkce na inspekci MV odvolal za „nedbale vyšetřený zásah policistů proti demonstrantům na Velké pardubické." Takže až po letech jsem pochopil, že ministr vnitra Jan Ruml, signatář Charty 77, člen výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných, člen výboru za občanskou svobodu, nebyl zřejmě dostatečně spokojen s trestem, resp. nebyl zřejmě dostatečně spokojen s odvoláním z funkce obou mnohaletých a svědomitých vedoucích policistů, pozdějších zaměstnanců nadace Interpo. Oběma právníkům měl zřejmě plánovaně na jejich cestě do civilní sféry odkudsi přiletět pod nohy trestný nenápadný klacek, o nějž se přerazí. V podstatě se tedy velice neférový plán pomstychtivým strůjcům vydařil. Určitě ale ve své strategii nepočítali se žalobou na autora reportáže, nepředpokládali, že redaktor Tomáš Smrček - autor hanlivého šotu o nadaci Interpo, svůj informační (dezinformační) zdroj u soudu veřejně označí, a to včetně pracovního zařazení a služební hodnosti. Nebylo následně složité vydedukovat, odkud autor podvržené informace, resp. původce vrženého klacku, dostal služební pokyn. Politika byla a je vždycky špína. Metody politiky porevoluční mi ale připadají podstatně špinavější.

Nikdy jsem neměl v úmyslu sahat Vašemu kolegovi senátorovi Rumlovi do svědomí a dotazovat se na skutečný motiv „zákulisního boje" s jinými policisty a činit tak ani nyní ani v budoucnu nehodlám - je to již mnoho let. Stalo se. Nic již nikdo nezmění. Ještě doplním, že zmíněný novinář mi před lety sdělil, že doma na starých páskách do diktafonu našel zaznamenána slova odpovědi bývalého pana ministra vnitra Jana Rumla : "Vím, že jsem to tenkrát nechával prověřit, ale co bylo dál? To si už nepamatuji."

Na rozdíl od pana senátora Rumla si pamatuji velice dobře, co bylo dál. Nyní to pane ministře Schwarzenbergu v hrubých rysech víte i Vy.

Případ nadace Interpo však svědčí i o něčem jiném než o pouhém privátním vyřizování účtů. V této kauze se doslova zrcadlí skutečná podstata současné mravní devastace naší společnosti. Nadace Interpo sice byla všehoschopnou mocenskou zlobou zničena, v koutku duše ale doufám, že duchovní odkaz jejího poslání bude po krachu současného bezskrupulózního politického stylu znovuzrozen. Abyste byl, pane ministře Schwarzenbergu informován, z jakého důvodu si přeji znovuzrození a proč byl tento projekt i podle vyjádření mnohých odborníků výjimečný, uvedu zde část textu, který dostatečně zřetelnou měrou vykresluje, jakým neobvyklým a velmi citlivým stylem nadace Interpo s postiženými rodinami pracovala.

1993 „Vážení přátelé,

s přibývajícími léty si stále zřetelněji uvědomuji, kolik bolesti, utrpení a neštěstí kolem nás nepřetržitě obchází. Je příliš mnoho profesí, při nichž lidé platí svým životem za spokojenost náš všech. O život přicházejí řidiči z povolání, horníci, hutníci, pracovníci z těžkého průmyslu a z mnoha dalších oborů, bez nichž se chod žádné vyspělé společnosti neobejde. Ročně takto přijdou o život statisíce zaměstnanců - rodičů.

Každá smrt člověka znamená pro jeho blízké tragédii. Tragédii citovou a tragédii existenční. Ztráta otce - ztráta živitele.

Těžko lze rozlišit, která oběť je ze společenského hlediska nejsmutnější - nejtragičtější. Každá práce přece slouží širokému společenskému spektru. Všichni, ale doslova všichni, potřebujeme ochranu před lidmi, kteří nejsou ochotni se přizpůsobit základním společenským konvencím a nepřetržitě nás ohrožují násilím a zločinností. Nebýt policistů, vybujel by zločin během velmi krátké doby do obludné formy.

Nedávno jsme začali s plánováním evropského domu. Všichni si jistě přejeme, aby tento dům byl domovem bezpečným. V evropském měřítku každoročně zaplatí boj se zločinem svým životem stovky policistů. Málokdo si však uvědomuje, že policisté jsou také otci malých dětí a často jejich jedinými živiteli. Jejich ztráta se pochopitelně musí odrazit v majetkových i životních podmínkách postižených rodin.

Nikdo dokonale nezná pocity, které člověk prožívá tváří v tvář smrti, ale říká se, že člověk v této situaci myslí na své nejbližší, na své děti. Nejen v zájmu těchto policistů, ale v zájmu nás všech, jsem se rozhodl založit nadaci INTERPO, jejímž cílem je právě dlouhodobá materiální pomoc dětem, jejichž rodič - policista, byl zabit při výkonu služby.

Materiální pomocí však nemám na mysli systémem pojišťovny jednorázové předání studené, neosobní částky, která bývá příliš často neuváženě utracena. Cílem nadace INTERPO je přímé opatrovnictví postižených dětí, a to až do doby jejich nástupu do zaměstnání. Pracovníci nadace budou s dětmi v nepřetržitém kontaktu, budou znát jejich zájmy, koníčky, budou se starat, aby tyto děti mohly....................atd., atd".

Neznat fakta, připadalo by mi neuvěřitelné, že takovýto projekt zničila dobře cílenou ranou osoba z vrcholu resortu, pro jehož zaměstnance byl projekt Interpo vytvořen.
Následky této politické pomsty dvěma policistům doznívají i po těch mnoha letech dodnes. Stokrát opakovaná lež se stává jak známo postupně pravdou a tak se nemohu už ani pohoršovat nad informacemi, kdy novináři v dobré víře píší i v současných dobách nesmysly o tom, jak mafián Mrázek spoluzaložil nadaci, aby v ní pral peníze, ovlivňoval policii a jiné - promiňte mi trochu ostřejší výraz - pitomosti. Od „nadačních" dob žiji s pocitem, že „posametová éra" je ještě mnohem více neférová a zákeřná, než byla doba „předsametová". A to jsem ještě před patnácti lety samozřejmě nemohl vědět, že ty horší momenty a z nich získané zkušenosti mám teprve před sebou.

Na orlický Vystrkov jsem přijel v létě roku 1994, tedy přibližně rok poté, kdy došlo k založení nadace Interpo. Krátce před tímto momentem jsme v témže roce spolu se šesti dalšími podnikateli z oboru distribuce potravin založili v Praze 3 velkoobchod potravin Centrum a.s. Ekonomickým ředitelem pražského velkoobchodu se stal pan Tomáš Pitr. Já jsem své zaměstnání a také bydlení v Praze vyměnil za post ředitele akciové společnosti Orlík se sídlem na Vystrkově. Není mi již známo, který deník jako první napsal nesmysl, že „Provod" uzavřel smlouvu se státem na 19 let. V době změny mého zaměstnání a přestěhování se, provozovala, nikoliv mou osobou založená, akciová společnost Orlík vystrkovský hotel již téměř rok. V této době roku 1994 pouze došlo ke změně vlastníka 700 akcií společnosti Orlík a.s.. Ve společnosti Centrum CZ s.r.o., která akcie zakoupila od Podnikatelské banky pana Pavla Sehnala a od společnosti Vakam pana Michaela Klimenta, jsem působil na pozici jednatele. Společnost Centrum CZ s.r.o. jsem v této době rovněž s několika dalšími osobami spolu vlastnil. Pana Sehnala jsem od předmětné transakce v roce 1994 již nikdy neviděl, pana Klimenta, jehož jsem taktéž poprvé viděl až v roce 1994, jsem viděl naposledy v roce 1996. Uvádím to z důvodu, neboť pan Kliment se po více jak čtrnácti letech, kdy jsme se spolu viděli naposledy, stylizoval do role osoby, která mne velice dobře zná a to odjakživa. Pan Kliment nikdy nebyl - na rozdíl od mnoha mých přátel - např. u mne doma a ani já vůbec nevím, kde pan Kliment bydlí. Tento dopis mi nedává dostatečný morální prostor a ani Vás nechci, pane ministře, příliš zdržovat rozepisováním se o skutečných pohnutkách pana Klimenta, který si navymýšlel a nejen novinářům a i policistům navyprávěl neskutečné věci. Je velmi jednoduché doložit, že pan Michael Kliment pravdu nemluví. Je mi trochu líto, že někteří novináři informace od svých zdrojů neověřují a spokojí se s nahrávkou na diktafonu a vesele píší zaznamenané nesmysly a záhy je vydávají. Nikdy jsem např. nebyl bez zaměstnání, nikdy jsem nebyl invalida - natož falešný, představenstvo akciové společnosti Orlík netvořila po odchodu Klimenta žádná mafie, zda jsem absolutně bezcenný člověk, mohou pouze posoudit lidé z mého okolí, kteří mne dobře znají, nikdy jsem s panem Klimentem nehovořil o záležitostech osobních a také jsem nikdy jako fyzická osoba nezakoupil od firmy pana Klimenta akcie společnosti Orlík. Věděl jsem a věděl to každý, kdo se s panem Klimentem v minulosti setkal, že pan Kliment miluje alkohol měrou nezdravě zvýšenou. Takovýmto lidem se preventivně vyhýbám. Pozdravím a pospíchám kamkoliv pryč. Skutečnost je tedy taková, že jsem nikdy v rozporu s tvrzením pana Klimenta a následně mnoha novinářů nevlastnil ani jednu akcii společnosti Orlík a.s. Na Orlíku jsem byl 16 let zaměstnán jako ředitel společnosti a podléhal jsem standardně kolektivnímu rozhodnutí statutárních orgánů společnosti. Všechna zásadní rozhodnutí jsem se zástupci statutárních orgánů konzultoval. Ve statutárních orgánech měl dlouhou řadu let svého zástupce stát, resp. Okresní úřad a později i snad Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Mimo mne byli v představenstvu a dozorčí radě také dva bývalí ochránci zákona. Za celých šestnáct let jsem jako ředitel hotelu neobdržel ani od členů dozorčí rady a představenstva Orlík a.s. jedinou výtku. Zákony jsme při správě a užívání státního majetku vždy striktně dodržovali. Proč to uvádím? Pan Kliment např. navykládal novinářům, že společnost se státní účastí - Orlík a.s., ubytovala v hotelu hledaného teroristu, předáka čečenských separatistů Šamila Bašajeva. Četl jsem to několikrát. V době působení představenstva a dozorčí rady, které vytvářely akciovou společnost Orlík od roku 1994 do prosince 2010, Šamil Bašajev nikdy na Orlíku ubytován nebyl. V roce 2006 byl tento původce mnoha teroristických útoků zabit. Když ale jeden řekne, BYL a druhý NEBYL, stejně si mnoho lidí položí otázku: „Jaká je pravda"? Kdyby pan Kliment pověděl třeba novinářům, že pan Mrázek měl v roce 1994 na terase odpalovací rampu na rakety středního doletu, také by se našli někteří novináři a čtenáři, kteří by tomu uvěřili a napsali o tom článek.

Následně se dostavili do areálu Orlík novináři se závažným zjištěním  - jak jinak než od pana Klimenta, že na vile č. 9 byl vedením Orlík a.s. ubytován jakýsi údajný mafián Andrej K. Novináři byli překvapeni, když jsem jim ukázal výpis z podnikového rejstříku a smlouvu uzavřenou s řádně existující českou firmou, která měla vilu č. 9 na jeden rok pronajatou; tato osoba v této firmě sice figurovala, nikomu z okolí však její jméno nic neříkalo. Naše společnost nikdy neměla žádný aparát a možnosti k tomu, aby si lustrovala své hosty, takové jednání by bylo podle všeho nezákonné a neetické. Žádný zločinec zpravidla nemá na čele napsáno, že je zločinec, a pokud člověk nedisponuje agenty a informátory, tak to ani zjistit nemůže.

Návštěva, či ubytování jakéhokoliv hotelového hosta je ostouzející argument pouze pro nebetyčné hlupáky. Každá země má svou policii a pokud policie někoho zatkne, není možné jej samozřejmě ubytovat. Pokud dotyčného jedince policie ponechává na svobodě, je naopak hotel povinen v případě požadavku a existujících ubytovacích volných kapacit jej ubytovat. Dovedete si představit, jak absurdně a urážlivě by znělo sdělení: „Vážený pane, bohužel Vás nemůžeme ubytovat, protože nemáte u některých lidí dobrou pověst.". Pokud cizinecká policie komukoliv udělí povolení k dlouhodobému pobytu a obchodní soud povolí dotyčnému založit v ČR společnost s ručením omezeným, v níž navíc figurují jako společníci osoby veřejně známé, není možné kádrovat jakýmkoliv způsobem aktivity dotyčné osoby - a nebylo by ani v souladu se zákonem dotyčné právnické, či fyzické osobě jakýmkoliv způsobem ubytování odepřít. Možná pan Andrej K. ani žádným mafiánem nebyl, ale pokud by byl, měl jít pan Kliment spíše na policii a ne obvolávat redakce.

Že v létě 2004, tj. před 17 lety v areálu, pobýval tehdy absolutně neznámý pan Mrázek a neznámý pan Pitr, jsem již výše zmínil. Že měl v areálu Orlík svého času pronajaté apartmá i v tehdejší době nikomu nic neříkající muž se jménem Radovan Krejčíř, vím pouze z doslechu od kolegů z akciové společnosti Orlík. Apartmá v hotelu měl pan Krejčíř ale pronajaté od firmy Salida s.r.o., která patřila později (ve Vašem lese) zavražděnému panu Šebestovi. Nikdy jsem se s panem Krejčířem na Vystrkově nesetkal. Setkal jsem se s ním jen dvakrát. Jednou v podniku v Pařížské a podruhé v restauraci Krijkos. Jednalo se o dlouhodobý pronájem břehu pro jeho molo. K uzavření smlouvy ale nedošlo. (Uvědomuji si určitou demagogii, když jsem do závorky vepsal, že pan Šebesta byl zavražděn ve Vašem lese. Napsal jsem to ale záměrně, abyste si ji uvědomil také. Pokud by nějaký hotelový host bydlel např. v Praze v hotelu Intercontinental a 300 metrů od hotelu na Staroměstském náměstí by mu někdo ublížil, nenapadlo by nikoho napsat nepravdu, že bylo dotyčnému ublíženo v hotelu Intercontinental. Pan Šebesta byl zastřelen ale také několik set metrů od hotelu, a přesto bylo možno se dočíst, že v hotelu Orlík došlo k vraždě. S Orlíkem ani s provozovateli následný dotaz sice nesouvisí, máte ale představu, v kolika evropských hotelech dojde ročně k vraždě? Víte, v kolika hotelech jenom v Čechách došlo v posledních deseti letech k vraždě? A v těchto případech je zřejmé, že v hotelu vrah musel být. U vraždy pana Šebesty to ale zdaleka vůbec není jisté. Spojovat vraždu hotelového hosta s pronajímateli, kterým v našem případě Orlík a.s. vůbec ani nebyla, je, co se týče míry poklesu novinářské etiky, opravdu svým způsobem velice unikátní. A mohu-li si vypůjčit Vaší odpověď z Vašeho článku v LN: „Je to velice České".

Pan Šebesta, resp. jeho firma, přestala akciové společnosti Orlík a.s. platit smluvní podnájemné a dostala v souladu s uzavřenými smluvními podmínkami od právníka společnosti výpověď. Po firmě Salida s.r.o. si areál pronajala společnost pana Starky.

S panem Starkou nás seznámil přednosta Okresního úřadu v Příbrami pan Jaroslav Štefan. O panu Starkovi řekl, že hotelům a fotbalu rozumí. A také se vyjádřil ve smyslu, že Příbram panu Starkovi pronajímá velký kulturní objekt a tento objekt byl dán Starkovým managementem do pořádku.

Obchodní podmínky s panem Starkou tehdy dojednával JUDr. Milan Jungr - předseda dozorčí rady akciové společnosti Orlík. Pan Starka se sice pokusil vystrkovský areál provozovat - určitě předpokládal, že ziskově, po dvou měsících to ale vzdal. Vystrkov není zlatý důl, jak se většina s problematikou pouze povrchně obeznámených lidí mylně domnívá.

Mimo těchto lidí, kteří dostali od společnosti každý z jiných důvodů cejch „mafián", byly ve vilách a v apartmánech hotelu v průběhu let ubytovány tisíce a spíše desítky tisíc neznámých lidí. Bydleli zde stovky členů rodin dělníků z kladenské Poldovky a další tisíce zaměstnanců těch nejznámějších podniků, které pořádaly na Vystrkově své školící a tým stmelující akce. Pokud napíše nějaký novinář, jenž disponuje pouze notně pokleslým právním vědomím, svými slovy, že Vystrkov je mafiánský hotel, protože se dočetl, že tam před 17 lety měl dva měsíce smlouvu na vilu pan Mrázek a o deset let později apartmá v hotelu pan Krejčíř, měl byste se pane ministře tomuto schizofrennímu uvažování spíše hořce zasmát a dotyčného literáta politovat. Je to totiž naprosto stejně nesmyslné, jakoby dotyčný novinář tvrdil, že v Orlíku nad Vltavou Vaše restaurace U Toryka byla mafiánskou restaurací, protože do ní před šestnácti lety chodili Mrázek s Pitrem u oběda diskutovat.

Možná Vás bude zajímat, že pan Radovan Krejčíř v hotelu Orlík ani jednou nenocoval, přestože měl v hotelu dlouhodobě pronajaté apartmá. To jsme teda byli „mafiánský hotel", Mrázek spal u nás dvakrát, Krejčíř ani jednou. Spal prý vždy na lodi.

Naštěstí jsou povrchně uvažující novináři oproti těm serioznějším v defenzívě, neboť jsem se častěji po seznámení novinářů s realitou setkával s otázkou, kdo by mohl organizovat akce, které evidentně měly donutit statutární orgány akciové společnosti Orlík k odchodu z areálu. Zničené a zapálené auto před domem mne k odchodu z areálu nepřimělo. Zřejmě proto problémy pokračovaly. Dcera mé dobré známé z Orlíka se doslechla, že skončím kvůli Orlíku tragicky. Nevěřil jsem tomu. Tehdy ne.

Jestliže si někdo dá poměrně složitou práci a odinstaluje v Peugeotu mé manželky čtyři bezpečnostní systémy airbagů a na rovině při pomalé jízdě na silnici v areálu hotelu, kdy vezla manželka do školy naší tehdy malou dceru Markétku, tyto airbagy dálkově odpálí, jedná se evidentně o výstrahu, abychom z Orlíka odešli, nikoliv o pokus o atentát. Téměř naprosto stejnou situaci jsem ale také zažil ve svém voze. Žádný novinář si nemyslel, že se jedná o dvojitou náhodu. Jedné rodině se ve dvou autech samy airbagy prostě odpálit nemohou. Srážka s asteroidem je statisticky pravděpodobnější.

Pokud někdo na vilu, v níž bydlel se svou budoucí manželkou Erikou předseda dozorčí rady Orlík a.s. JUDr. Milan Jungr, nalepil na velkou prosklenou stěnu vedoucí na terasu, dva velké černé plastové kříže, jedná se evidentně rovněž o výstrahu. Předseda dozorčí rady se záhy po této první varovné události z vily a později i z areálu i se snoubenkou odstěhoval, v dozorčí radě ale funkci nevzdal. Po velmi důrazném upozornění, kterého se mi dostalo v Praze 23.9.2010, jsem se definitivně rozhodl zaměstnání ve společnosti Orlík a.s. ukončit. Přibližně o měsíc později jsem panu Červinkovi oznámil svou rezignaci na člena představenstva Orlík a.s. a z Orlíka jsem se odstěhoval. O měsíc později - v prosinci - rezignoval na svůj post i předseda představenstva Orlík a.s. pan Horák. Ve funkci ředitele hotelu jsem skončil zaměstnání dne 28.2 2011. Od odchodu z hotelu v listopadu 2010 jsem do února 2011 čerpal dovolenou a neplacené volno. V současnosti pracuji pro firmu Centrum CZ, perspektivně uvažuji o přijetí místa v pražském Dopravním podniku.

Nyní Vám pane ministře, sdělím informaci, o níž již relativně mnoho novinářů a policistů ví, zveřejněna ale dosud nebyla. O této informaci se zmiňuji v jedné pasáži v původní knize „Reportáž z rakve", na níž se mimo mne podíleli ještě další dva spoluautoři. Reportáž z rakve jsme v roce 2007 před mým nástupem do výkonu trestu rozeslali mnoha osobám. Především policistům a novinářům. Tuto knihu prostřednictvím bývalých příslušníků bezpečnosti obdržel v této době před čtyřmi lety také např. i známý novinář a spisovatel pan Jaroslav Kmenta. Cílem bylo zjistit pravdu o utajované akci Omnipolu v listopadu 1989 ve Štěchovicích na vrchu Medníku. Obsahem této původní Reportáže z rakve byl románový příběh, který se odvíjel od informace, že v listopadu 1989 bylo do vyhloubené jámy na Medníku složeno značné množství chemických zbraní. Novináři, kteří hovořili i s velitelem operace jsou přesvědčeni, že při této akci se vojáci přiotrávili pouze zplodinami z kumulativních náloží a existenci chemických zbraní složených u Sázavy odmítají. V tomto smyslu jsem knihu přepracoval a pod stejným názvem vydal. Nyní jsem se ale opětovně doslechl, že druhá vojenská operace na Medníku proběhla v únoru 1990. Je to pravda?

Jako bývalý sekretář prezidenta - vrchního velitele ozbrojených sil, a současný ministr zahraničí byste měl vědět a sdělit veřejnosti, zdali se jedná o nesmysl, či zda naopak hrozí riziko, že se eventuelní jedy dostanou s Vltavou do Prahy a Labem dál až k našim sousedům. Leč vraťme se ke slíbené informaci.

Možná následné sdělení trochu sebere vody na mlýn osobám, které z nejasných pohnutek šířily a stále jak vidno šíří, zhola nesmyslné informace, „jak barvitý dobrodruh Provod lákal na Vystrkov osoby, za nimiž se v lese plížili ozbrojení policisté, na něž narazil Váš pan syn". Vaše historka o tom, jak Váš pan syn narazil při pochůzce s kulovnicí v lese na dva „zalehlé" ozbrojené muže, kteří se synovi představili jako policisté, nemá s odpuštěním logiku.

Na Vystrkově poměrně dlouhou dobu působil detektiv z ÚOOZ, který šetřil motivy útoků proti členům statutárních orgánů společnosti Orlík a.s., zejména však šetřil pozadí výbušninou zničeného auta. (Tehdy jsem působil v pozici předsedy představenstva Orlík a.s. - v akciové společnosti Orlík se v průběhu let vystřídali ve funkci předsedy představenstva všichni tři členové představenstva.) Po areálu se tento detektiv pohyboval s kolegou, či sám, všude, kde potřeboval, neboť byl všem osobám, tj. zaměstnancům i hostům pod legendou představen - mimo zasvěcenou dozorčí radu a představenstvo - jako zaměstnanec hotelové ostrahy.

Telefonicky se také tehdy ohlásil pracovník bezpečnostní informační služby BIS. Sešli jsme se spolu na terase vily 7, v níž bydlel správce areálu a zároveň kolega člen představenstva pan Horák. Agent přednesl požadavek, zda by bylo možné získat v hotelu pro pracovníka BIS dlouhodobě apartmán. Tento požadavek byl projednán i s dozorčí radou a samozřejmě jsme požadavku BIS vyhověli. Agent BIS se pohyboval po areálu všude, kde uznal za vhodné.

Jsem si - a nejsem sám - jist, že Váš pan syn se v lese nepotkal se zalehlými ozbrojenými policisty, nýbrž s lidmi, kteří prováděli v areálu Vystrkov záškodnické práce. Nevím, o jaké období se sice jedná, mohli to ale také teoreticky být typující budoucí vrazi pana Šebesty. Policisté ze sledky nechodí za sledovanými subjekty s puškou a ani krátkou zbraň by Váš pan syn u nich neviděl. A proč by se také policie krčila na zemi před hotelem v lese, když mohla sedět u sledovaných osob vedle nich inkognito na hotelové terase? Za posledních patnáct let nevím o žádném hotelovém hostu - mimo pana Krejčíře, který by se dostal do zájmového hledáčku policie. Je velká škoda, že jste tuto historku nedal k lepšímu novinářům hned, kdy by možná bylo ještě možné sestavit z paměti Vašeho syna oběma domnělým „policistům" identikit.

Pane ministře, podíváme-li se spolu okem přísným na způsob a sloh článků v Lidových novinách ze dne 22.7.2011, mezi nimiž byl také uveřejněn rozhovor s Vámi, pak nezbývá než připustit, resp. konstatovat, že útoky proti provozovatelům Vystrkova stále - byť v rovině mediální (zatím?) - pokračují. Už samotný Velký titulek „Stát prodal Husákův Orlík. Lidem od Mrázka, a levně", je dezinformačně štvavý. A nepochybuji o tom, že obchodní aktivity pana Červinky, který podniká rovněž v zahraničí, notnou měrou poškodí. Tento ústřední titulek zaregistrovala na novinových pultech bezesporu nejen většina novinářů. Jak by někoho z nich mohlo napadnout, že Lidové noviny napsaly jednoznačnou nepravdu? Pan Červinka se s panem Mrázkem spolu nikdy nesetkali, neznali se. Mrázka jsem sice znal okrajově já, nestýkali jsme se ale (mimo oněch šesti setkání v průběhu 1996 - 2006). Další nesmysl je, že stát prodal areál levně. Toto je ale věc názoru. Pokud mne paměť neklame, byl jsem informován, že ve stejné ceně byl asi před rokem nabídnut areál hotelu Vystrkov Vám.

Tehdy jste se měl vyjádřit snad v tom smyslu, že není jisté, zda se v areálu nenachází ekologická zátěž. Zřejmě jste areál za výhodnou koupi nepovažoval, jinak byste jej přece koupil. Prodejní cenu ve výši 60 000 000 Kč nepovažoval za výhodnou mimo pana Červinky zřejmě nikdo, koho příbramská realitní kancelář Pinter oslovila. Za šedesát miliónů je možné koupit podstatně více zajímavější nemovitosti a samozřejmě navíc s vlastním pozemkem. Chata u jezera se na Orlíku prodává za dva miliony. I s pozemkem. Vystrkovské chaty jsou sice trochu větší - jsou ale bez pozemku. Chat je třináct a k tomu budova s několika málo apartmány - rovněž bez pozemku. Osobně jsem nevěřil, že areál za tuto přemrštěnou cenu někdo koupí. V článku o prodeji Orlíka je také věta: „Kromě Mrázka ovlivňovali chod společnosti i jeho obchodní partner a právník Milan Jungr". Prohlašuji, že nikdy žádný pan Mrázek neovlivňoval chod společnosti Orlík a.s., která měla se státem smlouvu do roku 2019. Dejte si tu pětiminutovou práci a ověřte si má slova telefonickým dotazem u obou bývalých právníků ze statutárních orgánů akciové společnosti Orlík. Naposledy pan Mrázek pobýval v areálu v letních dvou měsících v roce 1994 ve vile č.6. Další opět zcela nesmyslná věta je: "Nyní šéfuje areálu pan Jiří Červinka, který koupil majoritu od Miroslava Provoda". Jelikož jsem nikdy nevlastnil ani jednu akcii, nemohl jsem ani panu Červinkovi prodat majoritu. V článku se dále píše o vydírání podnikatelů. Na Orlíku nikdo nikdy nikoho nevydíral. Považuji tuto informaci za scestnou, neboť policie by se trvalých obyvatel Vystrkova - statutárních orgánů akciové společnosti - v případě jakéhokoliv podezření na tyto informace nepochybně dotazovala. Na tuto informaci o panu Konečném se pouze kdysi dotazovala jedna paní redaktorka paní Řechkové, která odpověděla logicky, že by si někdo musel něčeho všimnout, že tomu osobně nevěří. Nevěří a nevěřil tomu nikdy nikdo. Paní redaktorka ale přesto i po vyslechnutí této odpovědi vytvořila článek „Hnízdo se špatnou pověstí", kde je napsáno, že pan Konečný byl vězněn na Vystrkově v jedné z vil. V prosklených vilách se pravidelně uklízí, z jedné vily je vidět na druhou. Z vystrkovské vily vytvořit vězení? Každá jiná nemovitost by byla pro potencionálního únosce snad vhodnější. Byla to evidentně další účelová konstrukce, byla to další snaha vytvořit destruktivní sekvenci útoků psychologické války proti statutárním orgánům Orlík a.s. Od této doby se o vydírání na Vystrkově píše jako o faktu, viz Lidové noviny. Další věta bez jádra pravdy zní: „Majitelem se stane firma Orlík, v níž Miroslava Provoda vystřídal Jiří Červinka". Tento nesmysl sice nikoho nijak nepoškozuje, průměrný novinář by ale neměl zaměňovat majoritního vlastníka akcií za pouhého zaměstnance společnosti. Není ani pravda, že bych měl v areálu pronajatý nějaký apartmán. Že je zhola nesmyslné tvrzení, že bych kdy byl „nejbližší přítel bosse podsvětí Františka Mrázka", jsem již vysvětlil výše. V článku je rovněž věta: „Miroslav Provod je dnes jediným majitelem firmy Hotel Orlík, sídlící v hotelu Orlík ve Vystrkově". Ani toto není pravda. Nejsem žádným majitelem firmy Hotel Orlík sídlící v hotelu Orlík na Vystrkově. Ve výpisu z obchodního rejstříku sice figuruji, pan redaktor by ale měl vědět, že výpis z obchodního rejstříku je pouze listina orientační. Proč ve výpisu figuruji? Je to způsobeno tím, že jednatel Hotel Orlík s.r.o., kterým byl od března 2010 pan Michal Daniš, nedoručil na Obchodní soud k registraci notářské zápisy o převodu obchodních podílů sepsané v dubnu 2010 v Příbrami u notářky. A následný jednatel, jenž pana Daniše v jednatelské pozici vystřídal, pan Horák, již zase neměl k dispozici dubnové dokumenty. Byly odeslány sice dokumenty převodní nově vyhotovené, Obchodní soud je ale vrátil, neboť jeden z podílů byl převeden ve výši 14 000Kč a Obchodní soud registruje pouze převody s minimální hodnotou obchodního podílu 20 000Kč. Druhý jednatel pan Horák následně na post jednatele rezignoval ze zdravotních důvodů, a jelikož pouze jednatel nebo jednatelem zmocněná osoba může s Obchodním soudem realizovat změny ve výpisu z Obchodního rejstříku a o nového jednatele v této chvíli skuteční vlastníci portfolia nemají žádný zájem, budu ve výpisu do doby, dokud skuteční vlastníci podílů Hotel Orlík s.r.o. nebudou mít zájem na obnovení společnosti a nového jednatele nezvolí. Časem si jednatele zvolí, předpokládám. Kdyby ale pan redaktor pracoval trochu svědomitěji a národu sdělovaná „fakta" si alespoň povrchně ověřoval, pokusil by se najít na internetu tyto ověřené notářské zápisy. Nalezl by je na http://hotelorliksro.webgarden.name/ Toto je ale skutečně oproti jiným uvedeným nesmyslům opravdu téměř nepodstatný detail.

Za méně nepodstatné považuji informace uveřejněné téhož dne v Lidových novinách v článku Tomáše Němečka „Aspoň se nepostřílejte". Pana Němečka si pamatuji z kauzy, kdy neoprávněně napadl Nejvyšší soud, že tají jména soudců s bývalým členstvím v KSČ. Němečkův článek je obsahově i stylisticky jedna velká a hluboká bezobsažná propast - zamořená lží. Již jsem uvedl, že žádný Provod nikdy neuzavřel se státem smlouvu, natož do roku 2019. Pan Červinka není a nikdy nebyl můj společník, což bych sice v opačném případě zejména za situace, kdy se stal majitelem Orlíka, uvítal, jelikož to ale pravda není, měl by se zmíněný žurnalista za své uveřejněné nesmysly, za něž Lidové noviny účtují svým čtenářům peníze, alespoň trochu stydět. Stydět by se měl každý novinář, který lidem prodává nepravdu. A také novinář, který není schopen stvořit alespoň trochu seriozní článek. Pan Němeček dokázal ve svém „článku" také napsat: „Je tu jen naděje, že ostří hoši z 90 let už nebudou po sobě v areálu střílet."

Kdybych si informaci o pouhé naději, že se někde, neodehraje nějaká přestřelka, přečetl o jakémkoliv jiném rekreačním hotelu, již nikdy v životě bych jej nenavštívil. Informace by mne zkrátka zásadní měrou jednou pro vždy negativně ovlivnila. Představa, že by se člověk přimotal do nějaké přestřelky, je odpudivá úplně pro každého. Zejména po událostech v rekreační oblasti u moře v Norsku. Být v kůži pana Němečka - třásl bych se. Třásl bych se hrůzou, že na mne právníci provozovatele, či majitele hotelu podají žalobu, jejíž součástí budou znalecké posudky soudních znalců s vyčíslením, jaké ekonomické škody mohl jeho článek provozovateli způsobit. V tomto případě se skutečně může jednat o škody v řádu mnoha milionů korun.

Pane ministře, orlickou oblast velice dobře znáte. Nepochybně dobře víte, kde je Žďákovský most, pod nějž v letech 1991 - 1993 ukládal v roce 1993 policií pochytaný vražedný gang své oběti v sudech. Je mi nechutné o tomto tématu i pouze psát. Pokud ale Lidové noviny dokážou tuto kauzu ilustračně i tematicky propojit s více jak deset kilometrů vzdáleným Vystrkovem, který navíc začala provozovat akciová společnost Orlík až rok po pochytání vrahů........nezlobte se, nemám slov. Domnívám se, že Lidové noviny přestaly být pro mne tímto momentem dostatečně seriozní.

Pane ministře, v dobách, kdy jste aktivně podporoval disidenty a usiloval o nastolení demokracie v ČR, jste určitě nepředpokládal, že spoluvytvoříte systém, kterému bude legislativně umožněno dopouštět se na občanech nesmazatelných příkoří a křivd. Každý ví, že problémy jsou v naší společnosti ve všech sférách doslova v každém směru, kterým pohlédneme. Samozřejmě akceptuji běžná nedopatření, ale z druhé strany jsem rád, že máte možnost posoudit, jak dokáže mediální systém ovlivnit i Vás. Z Vašeho vyjádření je zřejmé, že se domníváte, že bývalí reprezentanti a.s.Orlík jsou spolkem lidí neseriozních. Nikdo nikdy třeba nenapsal o tom, že jsme původní hotelovou kapacitu ztrojnásobily, že je v hotelu namísto šesti pokojů celkem osmnáct apartmánů atd.

Co se týče mé osoby, jsem si jist, že ve Vašem západním střihu uvažování nehraje žádnou roli skutečnost, že jsem před nějakými 35 lety při zaměstnání kupoval a prodával na území ČR hodinky, za což jsem byl na 3 roky odsouzen. Vám tato skutečnost prodeje spotřebního zboží nepochybně připadá neostouzení hodná, zatímco někteří úzkoprsí žurnalisté, z nichž mnozí dobu socialismu od 70tých let s relativně „měkkými negativy" a touhou po symbolech západní provenience v podstatě nepoznali, neboť tento čas výhradně prožili v prostoru jistoty pod matčinou sukní, a proto sousloví „nedostatkové zboží" vnímají jako nějaký vulgární pojem - a jsou si jisti, že pokud se s takovýmto pojmem kdokoliv za socialismu zabýval, musí to být jednoznačně zlosyn. A - mafián.

Ostouzení hodný Vám zcela oprávněně připadá můj delikt daňový porevoluční a přiznám se Vám, že mně by za trochu jiných okolností připadal zcela totožně. Spáchal-li jsem delikt, pykal jsem za mřížemi oprávněně. S tím musí souhlasit každý. Na druhou stranu se ale říká, že i soudce je tvor omylný, který může chybovat. Chybovat je, jak se říká, lidské a soudci jsou stejně lidští, jako zbytek národa. Soudce se nemusí na rozdíl třeba od chirurga obávat, učinit při své práci - při vynesení verdiktu - chybu, což je samozřejmě správné. Soudce za chyby při vynesení vadných rozsudků na půdě soudu nesmí být nikdy trestán. Protože, kdyby soudci byli za své chyby trestáni, soudili by z obavy svého potrestání příliš mírně, což by sekundárně zevnitř společnost poškozovalo měrou vyšší, nežli způsobí soudcův ojedinělý přehmat. Aby člověk byl spravedlivý, resp. aby nebyl nespravedlivý, měl by si vždy ponechat určitý prostor pro vědomí, že odsouzený člověk, na nějž nahlíží zcela zákonitě trochu s despektem, může být nevinný. Soudy se pletou v celém světě. Všichni slyšeli jistě o vykonaných trestech smrti v USA, kdy někdy až po mnoha letech bylo zjištěno, že se i soudce s většinou dvanáctičlenné poroty nechali ovlivnit pouhou logikou případu a odsoudili k trestu smrti osobu nevinnou. Nemohu a ani nechci tvrdit, že jsem nevinný. Nemohu to tvrdit z prostého důvodu, neboť jsem byl odsouzen a téměř po třech letech podmínečně propuštěn. Nechce se mi ale ani tvrdit, že jsem vinný. Nebudu tedy říkat nic. Budu mlčet.

Jako hrob.

Psát, resp. opisovat, ale smím. Proto zde přepíši část protokolu, který mi přišel anonymně z Prahy 3 poštou. Jedná se o protokol ze dne 22.5.2007 vyhotoveného na FÚ pro Prahu 3.
Přítomni - ing. Jana Žižková (ředitelka FÚ pro Prahu 3), ing. Irena Tůmová, ing. Miluše Štiková (obě zaměstnankyně FÚ), předseda představenstva Centrum a.s. Tomáš Pitr a s ním daňový poradce ing. Jitka Aubrechtová

Předmět jednání: Daňová povinnost k DPH ve zdaňovacích obdobích 9-12/1994 a 1-5/2005 společnosti Centrum.

Vylíčení průběhu jednání, označení předložených písemností:

Pan Pitr uvedl, že nechal u HZ Praha zpracovat znalecký posudek, aby zjistil výši škody a možný způsob, jak tuto škodu uhradit. HZ Praha zjistil, že FÚ pro Prahu 3 neeviduje žádnou pohledávku - škodu, vůči Centrum a.s. z titulu dvou šetřených faktur od firmy RaR - Vratislav Romanovský. Pan Pitr dále uvádí: Vše vzniklo proto, že jsem v lednu 2006 slíbil soudci Městského soudu JUDr. Petru Novákovi, že v případě, že škoda bude prokázána, tak ji v plné výši uhradím. Právníci tento postup nedoporučovali, ale já jsem trval na svém.

Neříkám, že v té době, tj. v roce 1994, kdy se zákony často měnily, nedělala naše společnost chyby. I proto jsme si najali v létě 1994 na zpracování účetnictví společnost AUDICO a.s. se sídlem na Praze 5. V roce 1996 probíhalo ve firmě Centrum a.s. místní šetření na žádost FÚ pro Prahu 4, z něhož pí Císařová pracovnice FÚ, sepsala protokol.

Přestože v tomto protokolu není ani zmínka o daňových aspektech dvou faktur od společnosti RaR, tak v dopise, kterým pí Císařová odpověděla FÚ pro Prahu 4, uvádí, že z těchto dvou faktur bylo odečteno DPH. Na Nákladovém nádraží, kde sídlil likvidátor, ale nebylo možné provést kontrolu z hlediska daňového zaúčtování, protože se zde nacházely pouze prvotní účetní doklady, tj. smlouvy, faktury a příjmové a výdajové doklady. Pokud by někdo chtěl provést daňovou kontrolu, musel by navštívit společnost AUDICO na Praze 5, která v té době vedla společnosti Centrum účetnictví.

ing. Štiková - Viděla paní Císařová záznamní povinnost? Pan Pitr - Nebyla k dispozici na Nákladovém nádraží. ing.Žižková (ředitelka FÚ) - Předmětem jednání nemůže být otevírání kauzy, co se odehrálo v rámci místního šetření. FÚ pro Prahu 3 má kauzu uzavřenou.

Případ byl již uzavřen rozsudkem a další připomínky na téma kdo, co, a jak to provedl, jsou neproduktivní...........................

pan Pitr - Jediným důkazem FÚ pro Prahu 3 je ústní tvrzení paní Císařové, že zaúčtování těchto dvou faktur „někde" viděla. Chtěl bych vědět jak velká je škoda a kde ji mám uhradit. ing.Žižková - My stále tvrdíme, že jste si uplatnil v DPH za příslušná zdaňovací období odpočet z těchto dvou faktur a tak byla daňová povinnost uplatněna.

Pan Pitr - Vyměřeno bylo podáním, jak mi ale vysvětlíte, že se tyto částky v daňovém přiznání nevyskytují - nevychází mi to matematicky. Paní Císařová si dobropis vymyslela, to by žádná daňová kontrola, která probíhala od února do května 1995 nenechala - to by odhalila. ing. Žižková - nikdy nám nebyla předložena položková hlavní kniha.

ing, Aubrechtová - Prosím paní ředitelku, zda by mi mohla sdělit, jaké důkazy má správce daně ve svém držení k tomu, aby tvrzení, že je prokázané, že si Centrum uplatnilo odpočet DPH, což dnes paní ředitelka zde řekla, je pravda.

ing.Žižková - FÚ pro Prahu 3 eviduje kompletní daňový spis společnosti Centrum, s nímž již byl obeznámen daňový subjekt i jeho zástupce. Celý byl dán k dispozici zástupcům společnosti Centrum, tak i příslušnému soudu na jeho žádost.

ing. Aubrechtová - Můžete mi prosím ukázat, který dokument konkrétně prokazuje, že si společnost Centrum uplatnila odpočet DPH? Daňový spis jsem sice prohlížela, ale zřejmě jsem nepochopila, který dokument to prokazuje.

Pan Pitr - Jediným důkazem je výpověď paní Císařové ing.Žižková - Konkrétní dokument nebudu nyní ze spisu vyjímat a tvrdím, že FÚ pro Prahu 3 vycházel z tehdejšího místního šetření paní Císařové i z daňového přiznání...............................................................

ing.Aubrechtová - zkusím udělat z dnešního dne malý závěr............................................. 1) FÚ pro Prahu 3 neeviduje z titulu uplatnění DPH na vstupu z faktur 209 a 711 žádnou pohledávku za společností Centrum za období 9-12/1994 a 1-5/1995 2) Daňový spis Centrum obsahuje důkaz o tom, že Centrum uplatnilo DPH na vstupu v období 9-12/1994 nebo 1-5/1995 z faktur 209 a 711. Pokud takový důkaz opravdu existuje, žádám v rámci součinnosti ve smyslu §2 zákona o správě daně o pomoc, tj. o kopii takového dokumentu. Poplatkovou povinnost samozřejmě uhradím.

Od vyhotovení protokolu, z něhož jsem výše uvedl podstatné pasáže, uběhly již čtyři roky, kopie dokumentu, o nějž tehdy FÚ pro Prahu 3 požádala ing. Aubrechtová, stále ještě nedorazila. Snažím se věřit, že takový dokument opravdu existuje a že mi jej někdy někdo u soudu před oči předloží. Zatím ale pouze proběhlo soudní stání, u něhož bylo zjištěno znalcem z oboru grafologie, že protokol z místního šetření paní Císařové, likvidátor společnosti nepodepsal. Toto mne rozhodně nijak neuklidnilo. Když jsem soudci označil onen dokument za padělek, bylo nepřehlédnutelné, že se mu má slova velmi nelíbí.

Navrhuji pane ministře, abychom z hodnocení mnou spáchaných skutků tento znovu otevřený soudní spor vyjmuli. Tato trestní věc sice byla již uzavřena, ale vzhledem ke skutečnosti, že byla znovu oživena, poprosil bych Vás, abyste se pokusil na mne v tento moment hledět jako na osobu neodsouzenou. Nemělo by to být složité. Je to bezesporu sice trochu nestandardní žádost, buďte ale velkorysý.

Vše, co je výše uvedeno, je pravda. Nyní bych Vás poprosil, abyste se zamyslel, co ve vaší mysli způsobilo, že jste ve své odpovědi novináři se zkratkou „hof", odpověděl, jak jste učinil. Víme to oba. „Někde jste se to dočetl".

Každá nepravda způsobující psychickou újmu, by měla mít svou pomyslnou bodovou hodnotu, podobně jako se hodnotí úrazy, a podle těchto kritérií by měly soudy rozhodovat, jak velká mediálně způsobená křivda se dotyčnému stala. Možná jste si to neuvědomil, ale Vaše odpověď novináři, která se stala zároveň nadpisem samotného článku o rozhovoru s Vámi, je velmi, velmi, - velmi přiléhavá. „Stát se zřejmě málo stydí." A každý novinář, každý by se měl omlouvat i za drobné nepravdy, které někomu ublížily, protože s velkým množstvím drobností to je obdobné, jako s velkým množstvím malých krádeží. Na Vystrkově jsme byli s paní Řechkovou jediní, kdo s novináři komunikovali. Ač jsme dotyčného novináře informovali o mnoha různých pozitivech, vždy byl vytvořený článek velmi negativní.

Usiloval jste dlouhé roky o demokracii v Čechách, nedokázal jste ale být takový vizionář, a odhadnout, že bezbřehá demokracie, s níž jde ruku v ruce mediální anarchie, je v mnoha aspektech někdy možná horší, nežli totalita. Odsuzujete Vystrkovany pouze z důvodu, že jste si o nich přečetl spoustu nepravdivých hanlivých článků. Psát je možné v současnosti o komkoliv cokoliv. A následně také opisováním stále dokola pomluvu rozšiřovat.

Vzpomeňte si na umělou mediální manipulaci, jež proběhla a možná jak vidno bude probíhat jednou pro vždy, v souvislosti s areálem Vystrkov, na nějž hledíte přes vodu z oken svého zámku - areál ÚV KSČ byl ostatně jen jeden a proto bude vždy v mnoha labilních jedincích evokovat negativní vášně - vzpomeňte si na bezdůvodné novinářské ostouzení svědomitých osob, které mnohokrát - a vždy korektně - jednaly s Vašimi úředníky v Orlíku nad Vltavou, vzpomeňte si na ně, až budete projednávat a schvalovat zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku.

Nevolám po žádné tiskové cenzuře - nýbrž volám po větší zodpovědnosti, které docílíme pouze za situace, kdy novináři budou v případě lajdáckého „přehmatu" postaveni k odpovědnosti.

S úctou,

Miroslav Provod

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Názory, ParlamentniListy.cz

migrační pakt

Dobrý den, prý budete ve sněmovně jednat o migračním paktu. Znamená to, že jde ještě zvrátit jeho schválení nebo nějak zasáhnout do jeho znění? A můžete to udělat vy poslanci nebo to je záležitost jen Bruselu, kde podle toho, co jsem slyšela, ale pakt už prošel. Tak jak to s ním vlastně je? A ještě ...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Dominik Rusinko: Spotřebitelská nálada na vzestupu

15:49 Dominik Rusinko: Spotřebitelská nálada na vzestupu

Dubnové výsledky konjukturálních průzkumu ukazují na pokračující oživení tuzemské ekonomiky. Souhrnn…