Každý hokejový fanda už zaregistroval, že Jaromír Jágr čerpá svou sílu v pravoslavných chrámech, proč ho oslovilo právě pravoslaví, o tom se jen spekuluje. Teprve, když prozkoumáme vznik českého pravoslaví z historické perspektivy, pochopíme.
Nesporným historickým faktem je, že sv. apoštolové Cyril a Metoděj přinesli evangelijní zvěst a překlad bible v jazyce slovanském nejprve k nám na území tehdejší Velkomoravské říše. Jejich žáci však byli odsud vyhnáni a na dlouhá staletí toto území ovládla církev římská, latinská. Metodějovy žáci se vydali na jih a teprve později na východ. Rusko přijalo křesťanství (pravoslaví) až v r. 988 (sv. Vladimír) jako poslední ze všech slovanských národů.
První křesťané si do svého čela volili uznávaného biskupa, patriarchu. Tak vzniklo historicky 5 nejstarších sobě rovných patriarchátů: jeruzalémský, konstantinopolský, alexandrijský (Afrika), antiochijský (dnešní Sýrie) a římský, který se později stal římskokatolickou církví. Až do roku 1054 má římskokatolická církev a pravoslavné církve společné dějiny. K pravoslaví se začali hlásit čeští národní buditelé v 19. století a česko-slovenská pravoslavná církev byla obnovena až biskupem Gorazdem po vzniku Československa. Biskupa Gorazda vysvětila Srbská pravoslavná církev. Za obětavou pomoc parašutistům po atentátu na Heidrycha byl sv. novomučedník biskup Gorazd a jeho věrní popraveni, kněží odesláni do koncentračních táborů, činnost církve zakázána. Po r. 1948 byli pravoslavní pod přísným dohledem sovětských politruků. Skutečnou hloubku a krásu pravoslaví začali Češi objevovat až v posledních letech.
V čem panovaly neshody mezi římskokatolickou církví a pravoslavnými:
• papežský primát (hlavou církve je jen sám Ježíš Kristus, žádný člověk nemůže být neomylný a bezhříšný)
• odmítání celibátu pro všechny kněze (celibát jen pro mnichy a biskupy)
• některé věroučné rozdíly (např. odmítání nauky o očistci)
• nesouhlas s prodejem odpustků
• nesouhlas s křižáckými výpravami
• přijímají pod obojí tj. Tělo a Krev Krista vždy pro všechny, přijímání podávat i malým dětem okamžitě po křtu
• Dary a Pečetě sv. Ducha (v katolické církvi biřmování, v pravoslavné myropomazání) jsou nedílnou součástí křtu
• jednotné mništví (nerozlišování na řády)
• sborová liturgická hudba vždy bez nástrojů, jen zpěv
• národní princip (hlásat Evangelium v jazyce srozumitelném), jednotlivé církve mohou od mateřské získat samostatnost a rozvíjet se dále jako národní církve (gruzínská, bulharská, ruská, rumunská, srbská, kyperská, řecká, finská, polská, albánská, česko-slovenská atd.)
Chrám – léčebna neduhů, pramen síly a nebe na zemi
Pro pravoslavné je chrám „léčebnou duše“, místem, kde se léčí duše. Má to být „nebe na zemi“. Nejkrásnějším pravoslavným chrámem v Praze – jediným se zvonicí a zvony – je kaple Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanských hřbitovech z r. 1925. Kdysi se tu modlíval první premiér ČSR Karel Kramář. Na stavbu kaple přispěl tehdy velkoryse částkou 300 000 Kč. Chrám byl původně postaven jako kaple pro pohřební obřady na pravoslavné části hřbitova. Po roce 1917 prchali z bolševického Ruska kněží, šlechta, vynikající umělci, vědci, univerzitní profesoři, inteligence. V Praze našli mnozí z nich nový domov. Interiér chrámu zdobí nádherné fresky světově proslulého ilustrátora a ikonopisce Ivana J. Bilibina. Chrám proslul i zázračnou ikonou Přesvaté Bohorodičky, která prý stále pomáhá. Míří sem stovky turistů i poutníků. Dnes se v tomto tzv. uspenském chrámu (od ruského „uspenie“ čili Zesnutí Přesvaté Bohorodice) modlí pravoslavní různých národností, bylo tu pokřtěno i mnoho Čechů, mezi nimi také Jaromír Jágr. Podle farní matriky se tak stalo 2. srpna 2001 a ve svatém křtu dostal jméno Jaroslav. Kaple je ve vlastnictví hl.m.Prahy a dlouhodobě zapůjčena Pravoslavné církvi v českých zemích. Pravoslavná církevní obec při tomto chrámu je největší a nejbohatší u nás.
Jenže od 90. let minulého století proudí do Česka také početná imigrace z bývalého Sovětského svazu. Kaple jim připomíná domov, a proto je magicky přitahuje. Někteří sem přišli, když je život přivedl do úzkých a teprve v Česku se začínali zajímat o Boha. Kaple nemá žádné zázemí, a tak krypta s hrobem K. Kramáře začala být postupně po r.2000 využívána vodku milujícími farníky pro hojné „přípitky s vladykou Kryštofem“. Arcibiskup Kryštof se stal také na určitou dobu duchovním správcem této obce. Po jeho odstoupení v r. 2013 se slavívalo dál, s báťuškou. Teprve archimandrita Dorotej (ustanovil ho arcibiskup Jáchym v r.2014), po svém příchodu do této farnosti postupně přesvědčil všechny, že krypta s hrobkou K. Kramáře a kaplí sv. Sofie má být místem modlitby a učinil tomu jednou pro vždy rázný konec. Zavedl denní bohoslužby a z chrámu se stal skutečný kousek nebe na zemi. Na jaře 2015 tu mohl i Jarda Jágr opravdu čerpat sílu k mistrovské hře na posledním šampionátu v ledním hokeji. Podle svědectví věřících přicházel tehdy na bohoslužbu každé ráno.
Kostel – mlýnek na peníze
Po odstoupení arcibiskupa Kryštofa, zavládla v církvi krize. Arcibiskup Jáchym, ustanovený posvátným synodem, nebyl volbou potvrzen a pražským arcibiskupem se nakonec stal Michal Dandár. Pravoslavní se těšili, že konečně zavládne klid a mír. Nestalo se – Michal Dandár záhy všechny velmi překvapil. Bezdůvodně v srpnu 2015 odvolal mnicha Doroteje, i když se to setkalo s masívním odporem věřících, a dosadil „své lidi“. Když mu tuto změnu odmítl schválit výkonný orgán církve – eparchiální rada, rozpustil její zasedání a od té doby ji pro jistotu nesvolává. Blokuje její činnost. Nereaguje ani na zprávy revizní komise. Téměř 600 věřících podepsalo prohlášení, že si nepřejí I. Efremushkina, ale chtějí archimandritu Doroteje. Ani to s ním nepohnulo. Igora Efremushkina mnozí znali: byl podnikatelem, který přijel z Ruska koncem 90.let do České republiky. Nedařilo se mu. Arcibiskup Kryštof mu postupně pomohl stát se knězem a začít „podnikat“ v pravoslavném cestovním ruchu (poutě věřících)a ve vězeňství. O podivné službě I. Efremushkina v pankrácké věznici už PL psaly (ZDE). Efremushkin po převzetí správy chrámu ihned propustil pokladníka a ignoroval radu církevní obce. Přitom veškeré výdaje má podle Ústavy církve nejprve odsouhlasit církevní rada. Mezi věřícími panuje podezření, že řádně nehospodařil s finančními prostředky. Arcibiskup Michal ho ponechal v chrámu pomocným duchovním, ale k 1.1. 2016 ustanovil duchovním správcem ukrajinského imigranta Romana Hajdamačenka. Ani o tomto duchovním se nevyjadřují věřící lichotivě: „Neumí sloužit, kázat – vůbec nic. Pořád jen tlačí, že je málo darů, že není na elektřinu... Za o.Doroteje, nic nemělo přesné ceny, kdo neměl na svíčky, dostal je zdarma. Podporovalo se vydávání českých překladů knih, pronajaly se prostory pro nedělní školu a ikonopisnou dílnu... A tito tu přemýšlejí takto: je neděle, bude dobrá tržba, “ hodnotí situaci Jan S.
Skladatel Martin Dohnal: „Takto se s věřícími nejedná.“
O chrám dříve pečovali významní vzdělanci ruské bílé emigrace, kteří utíkali před bolševickým terorem, mnozí jsou v okolí kaple pohřbeni: např. Arkadij T.Averčenko, možná nejvýznamnější ruský satirik vůbec, romanopisec Jevgenij N. Čirikov, světoznámý byzantolog N.P.Kondakov. Hudební skladatel Martin Dohnal dokončuje operu Stalinova smrt a chodil sem často čerpat inspiraci. „Nejenže se o. Roman Hajdamačenko nechová jako duchovní, ale ani jako slušný člověk,“ charakterizuje nového kněze. Vypráví, co zažil na shromáždění církevní obce „pro vyvolené“, kde bylo zkoumáno „zda je vůbec hoden“. Dokud byl duchovním správcem archimandrita Dorotej a sloužili zde jiní duchovní otcové, přicházel sem pravidelně a pomohl s řadou věcí. Na televizní obrazovce, v rozhlase mnohokrát zasvěceně promlouval o pravoslaví. Martin Dohnal ho přijal v roce 1993 a přivedl k němu i řadu svých žáků. Je autorem symfonií, z nichž jedna nese přímo název Pravoslavná, oratorií, liturgie sv. Jana Zlatoústého, scénické hudby k desítkám pozoruhodných divadelních inscenací a filmů. Za Oratorium Job získal už v r. 1996 cenu Alfréda Radoka. Jeho undergroundová skupina Pro pocit jistoty měla v 80. letech výborné renomé a řadila se k absolutní špičce alternativní scény. Patřil k českým disidentům, kteří si nikdy nezadali s bývalým režimem, o to víc je na post-bolševické metody citlivý.
Bolševické metody v církvi
Mělo to být utajené shromáždění, které zvolí nové členy rady. Ti stávající apelovali, že se přestalo vést účetnictví, neodvádějí se daně a v chrámě se zavedlo kšeftování.
„Braťja i sestry, kto jego znajet, kto etot čelovek? Co tady dělá, znáte ho někdo?“ vyptával se Igor Efremushkin. Spolu s R. Hajdamačenkem se snažili Martina Dohnala přesvědčit, že „už není členem církevní obce“ a nemá tedy na shromáždění, co pohledávat.
„Jak za bolševíka! Nechutná manipulace , překrucování Ústavy církve. Tyto metody jsou mi dostatečně známé! Ale kde se to vzalo v církvi? Když jste nebyl v tomto chrámu 3 týdny v neděli na svaté liturgii, když nechodíte tady ke mně ke zpovědi, už do této obce nepatříte. Prý podle apoštolských pravidel – ale já jsem je studoval, to je velká dezinterpretace. Podle Ústavy církve o příslušnosti k dané církevní obci rozhoduje místo trvalého bydliště. Já jsem se sem před rokem přestěhoval a osud této obce mi není lhostejný! Dokud zde sloužili vynikající duchovní, pravidelně jsem navštěvoval bohoslužby. Teď v neděli jezdím za o. Dorotejem do Berouna nebo za o. Zoranem do Kolína. Ale nikdo mi nemůže rozkázat, abych se zpovídal u bolševických pohrobků, “ rozhorlil se hudební skladatel Martin Dohnal. „Tento způsob jednání je nepřijatelný. Hned na začátku chtěl, aby přítomní odhlasovali, že vyloučí z jednání režisérku Svatavu Marii Kabošovou, přitom to byla členka rady a starostka chrámu. A jak ponižovali a vyslýchali naši další českou sestru Vladimíru, to bylo také skandální!“
„Na začátku shromáždění Hajdamačenko rozhodl, že se bude mluvit jen rusky, jako bychom nebyli v České republice, “ zoufá si Vladimíra, která byla v tomto chrámu pokřtěna a teď si připadala, jak na schůzi komunistické strany s politrukem v čele. „To bylo tak nechutné kádrování, že když si na to vzpomenu, chce se mi zvracet.“
„V létě nás bylo na shromáždění 300 – a teď 30. Proč? Protože nic veřejně neoznámili,“ zlobí se Ukrajinka Julie S., které zemřel otec a chodila do chrámu denně. Nemůže pochopit, proč se shromáždění koná ve čtvrtek, v 11 hodin dopoledne, když většinou každý pracuje.
Ale o to právě šlo, aby věřící neměli možnost se zúčastnit. Co nejméně věřících, co nejméně dotazů, ani členy církevní rady obce nepozvali. Obec má ročně několika miliónové příjmy, od září 2015 se všechny výdaje realizovaly bez vědomí rady pravoslavné obce. Kněz však nemá právo sám nakládat s finančními prostředky a podle ústavy církve by mu mělo farní shromáždění odsouhlasit i finanční plán na celý další rok. Češi to vědí, proto jsou nepohodlní. Cizinci české Ústavě církve nerozumějí a všechno snadno odkývají.
Češi volají po očistě církve
„Na Ukrajině je nechtěli, a sem tyhle „zlatokopy“ Kryštof za úplatky přijal a zamořil s nimi celou církev,“ vysvětluje příčinu současného stavu Jan S. „V celé české pravoslavné církvi je teď řada duchovních, kteří ani neovládají češtinu, věnují se vlastnímu podnikání a Čechy svým chováním odpuzují. Kdyby mi půjčil Jarda hokejku, vypráskal bych tyhle takzvané kněze z naší české církve! Za biskupa Gorazda česká pravoslavná církev hrdinně pomáhala parašutistům a stále ji tvoří obětaví, stateční křesťané. “ dodává.
Několika dalším vynikajacím duchovním , co předtím v zdejším chrámu sloužili společně s o. Dorotejem, arcibiskup Michal nepožehnal, čili zakázal účast na bohoslužbách, a nejen tady, v celé Praze. Dalším zkušeným kněžím v Česku uděluje důtky, tresty, hrozí propuštěním. Došlo to tak daleko, že zoufalí kněží založili odborovou organizaci. Pravoslavná církev totiž jako jediná z velkých tradičních církví u nás, nemá služební řád, a kněze zaměstnává podle zákoníku práce. „Odborově se zorganizovali“ právě ti nejvzdělanější a nejoblíbenější kněží. Je smutné, že otcovskou podporu nemohou očekávat od svého arcibiskupa. Podle názoru mnoha věřících arcibiskup Michal krizi české církve jen prohlubuje. Obklopil se bývalými Kryštofovými spolupracovníky, žehná neústavnímu postupu a se skupinkou vyvolených prosazuje jakési podivné, vlastní samoděržaví. Propustil ředitele eparchie a půl roku bránil v činnosti výkonnému orgánu: eparchiální radě. Na 27. února 2016 svolal sice do chrámu sv. Kateřiny v Praze eparchiální sněm, ale i ten provází řada pochybností. Na jeho programu se měla podílet stávající eparchiální rada, tu však arcibiskup ignoruje. Už teď budí podezření, proč se náhle musí volit noví delegáti, jsou přijímáni opět další kněží ze zahraničí, kteří budou z vděčnosti hlasovat, jak se po nich žádá, a proč je legitimním delegátům právo účasti odpíráno.
Režisérka a producentka Svatava Maria Kabošová měla být jedním z delegátů, na letním shromáždění církevní obce chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice svou vůli písemně potvrdilo 301 oprávněných voličů. Nyní stačilo 28 hlasujících. Arcibiskupa Michala o všem informovala v otevřeném dopise, kde mimo jiné napsala: Nikdy v minulosti se nestalo, aby arcibiskup nepožehnal duchovním sloužit v Praze a vědomě tak zamezoval věřícím seniorům, nemocným, kteří nemohou nikam dojíždět, aby se nemohli společně zúčastnit svaté liturgie spolu se svými duchovními otci, kteří je křtili v Praze! Což opravdu máte tak zatvrzelé srdce, že necítí, jak tím ubližujete?
Drahý vladyko, vy jste arcipastýřem – a Vy jednou budete muset nést zodpovědnost za to, jak jste pečoval o Vám Bohem svěřené stádo. Měl byste vědět, že nasloucháte rádcům a obklopil jste se takovými lidmi, že výsledkem Vaší pastýřské péče jsou zatím slzy a pláč u stovek věřících, znechucení a bolest v srdci za způsobené křivdy a nespravedlivost. A kde je Láska? Kde je Kristus?
Celý dopis a další podrobnosti si můžete přečíst ZDE. Pravoslavní Češi však neztrácejí víru ani naději. Martin Dohnal to vyjádřil v zkratce slovy jeho oblíbeného teologa Sergeje Nikolajeviče Bulgakova :„I sebetrapnější empirická podoba církve, nemůže popřít její mystickou podstatu.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
