Sjezd Sudetoněmeckého  landsmanšaftu (SdL) v Brně se stal hlavní domácí politickou  událostí. Po několikaletém jejich oťukávání, co si mohou dovolit a kam až mohou jít, vyrazili do Brna s příslovím : „ S jídlem roste chuť ! “ Překvapením pro nás české občany bylo to, že naši „milí“ krajané přijeli na pozvání jakéhosi brněnského spolku, o kterém jsme před časem neměli ani tušení. Tento finančně dobře zaopatřený spolek, jak se zdá, unikl pozornosti našim pilným zpravodajcům. Vznikla situace jak ze Švejka. Zpravodajské služby, které jindy pohotově zachytí každého ruského špiona, či proruského sympatizanta s rudou vlaječkou u hrobů padlých hrdinů, v tomto případě pořádně zaspaly. Uniklo jim, že tento sraz byl připravován již delší dobu za pomoci českých pomocníků.

Dokonce byl v době všeobecného nářku nad rozpočtovou mizérií, zafinancován z kapes českých občanů. Kdo všechno přispěl? Z těch význačnějších to byla brněnská radnice, ale i jihomoravský kraj a tak místo podpory dětských letních táborů, sportovních hřišť, putovaly miliony na sudetoněmecký sraz. A aby nás občany to moc nebolelo, slyšíme mediální omáčku o „drobných“ milionech na smíření? Účastníci sudetoněmeckého srazu jsou dokonce vydáváni za oběti české poválečné hrůzovlády,  ani kouskem svého svědomí si nepřipomenou svou vinu na rozpadu státu i na válečnou perzekuci českého národa. Žijí v představách o své nevině, o své nadřazenosti.

Cestu ke smíření si většina z nás představuje zcela jinak. Nelze dávat rovnítko mezi příčiny a důsledky, historii nelze přepisovat,  jak se komu a kdy hodí. Je proto zcela příznačné, že symbolická barikáda postavená odpůrci srazu, vyjádřila názor většiny naší společnosti.  Na jedné straně barikády viníci a jejich čeští obhájci, na druhé straně oběti a ti co nezapomínají na podíl sudetských Němců na rozbití Československa, ani na 360 tisíc československých občanů, kteří se nevrátili do svých domovů. Mezi nimi byly i děti z Lidic, Ležáků, Javoříčka….