Roman Joch: Kdo je pravice a kdo ne?

31.10.2011 7:28

Levice je oproti pravici velice uniformní a proto nudná; pravice je oproti levici názorově mnohem bohatší, různorodější a proto zajímavější. Jenomže i ona různorodost nemůže být bezmezná.

Roman Joch: Kdo je pravice a kdo ne?

Nedává smysl, aby dva lidé, kteří mají např. ve třech nejdůležitějších politických otázkách doby názory opačné, byli ještě stále považováni za pravici. Co je tedy pravice? Uvedu tři její charakteristiky, tři dělení na pravici, jak se historicky ustavila. Každé z nich je legitimní, leč jsou na sobě do určité míry nezávislé.


Tři kořeny

Historicky první charakteristikou pravice je hodnotový konservatismus - či, chcete-li, morální absolutismus nebo taky filosofický realismus. Přesvědčení, že určité hodnoty jsou objektivně správné a poznatelné rozumem, nebo vírou, nebo obsaženy v tradici Západní civilizace. Zdroji tohoto přesvědčení jsou Atény (poznání pravdy rozumem), Jeruzalém (poznání pravdy vírou), či Beaconsfield (pravda je obsažena v tradici Západní civilizace; Beaconsfield proto, že tam dlel Edmund Burke, nejvíce elokventní mluvčí tohoto postoje).

Opakem, tedy levicí, je pak hodnotový relativismus, morální libertinismus, filosofický nominalismus, v extrémní formě až politický a společenský nihilismus. Tuto pozici zastávají a tedy levicí jsou ti, kdo tvrdí, že mravní pravda není objektivní a závazná pro jednotlivce i společnost, nýbrž je jen subjektivní a daná vůlí (tj. svévolí) - ať již jednotlivce (liberalismus), pracujícího lidu (socialismus), národa (nacionalismus), Strany (komunismus), Vůdce (fašismus, nacismus), či vykladačů vůle Alláhovy (islamismus).

Historicky druhá charakteristika pra-vice je založena na obhajobě vlastnických práv a instituce soukromého vlastnictví - a co je důležité, taky volné disponibility s ním ze strany jeho vlastníků. V tomto smyslu je krajní pravicí klasický liberalismus a v jeho rámci Rakouská ekonomická škola; trochu nalevo od ní jsou ostatní školy a proudy liberalismu; ještě více nalevo, leč stále ještě na pravici je konservatismus; nalevo od středu pak jsou korporativismus a koncepce stavovského státu; ještě více vlevo jsou fašismus, socialismus, nacismus; a úplně nalevo je komunismus, tj. úplné popření práva na soukromé vlastnictví.

Třetí charakteristika pravice není ani morální ani ekonomická, nýbrž civilizačně-existenciální. Je daná loajalitou; radikální, přímo existenciální loajalitou k Západní civilizaci, jak se historicky ustavila - to je veledůležité, jak ještě uvidíme; nestačí totiž loajalita k Zá-padní civilizaci, jaká by měla být podle našich představ, ale ke skutečné Západní civilizaci, jak reálně existuje, tudíž jak se historicky ustavila -, a z ní plynoucí ochotou k její obhajobě, ochraně, a obraně i se zbraní v ruce. Ano, především k obraně se zbraní v ruce!

Pravice, konservatismus, je v tomto pohledu prostě snahou o zachování (konzervaci) Západní civilizace.

Samozřejmě, Západní civilizace, jako každé pozemské dílo, je nedokonalá; pravicový (neboli konzervativní) postoj k ní je však dán ochotou provádět zlepšení a reformy civilizace jen v rámci jejího politického, ekonomického a společenského systému, v rámci jejího „režimu" (v aristotelském smyslu), nikoli snahou o její zničení a nahrazení civilizací jinou; to na rozdíl od levicového či revolučního postoje, který chce od základů změnit západní systém, odstranit „režim" a nahradit západní společnost společností jinou, novou, „lepší".

V moderní době lze historicky vznik této charakteristiky pravice datovat do roku 1940, kdy Winston Churchill nahradil Neville Chamberlaina v roli premiéra Jeho Veličenstva a gen. Charles de Gaulle vypověděl poslušnost maršálu Pétainovi. Pravici tak představuje obrana Západní civilizace proti jejím radikálním nepřátelům - nejdříve nacistům, pak komunistům, a nyní především islamistům.

Nezapomínejme, že nacismus, stejně jako komunismus, byl totalitním, radikálně levicovým revolučním hnutím, usilujícím o nahrazení Západní civilizace, jak se historicky ustavila, civilizací jinou, novou, „lepší". Hitler a Stalin byli dvěma největšími revolučními státníky 1. poloviny 20. století (nikdy nikde to nebylo vidět lépe, než v září 1939: dva rudé revoluční prapory, jeden s černou svastikou a druhý s hvězdou, srpem a kladivem, se setkaly uprostřed „reakčního", konservativního, katolického, aristokratického Polska). Analogicky Winston Churchill byl ve stejném období největším konservativním státníkem. Všichni tři takto sami sebe chápali (stačí si jen pročíst jejich projevy), a takto i ve své době svými současníky chápáni byli - po právu!


Diskriminant

Každá z těchto tří výše uvedených charakteristik pravice je legitimní; a zajisté mohou být sdíleny i stejnou osobou. Já bych dokonce tvrdil, že nejdokonalejším pravičákem je ten, kdo v sobě slučuje charakteristiky všechny tři - hodnotový a morální konservatismus, ekonomický liberalismus, a západní patriotismus - což v době 2. světové války znamenalo antinacismus a v době války studené antikomunismus. Ostatně, největší politici pravice 2. poloviny 20. století tyto tři charakteristiky v sobě spojovali. (Např. - chronologicky, podle data „vstupu" do svého úřadu: Augusto Pinochet, Margaret Thatcher a Ronald Reagan; přičemž ten první byl příkladem pravice autoritativní, zatímco ti dva druzí pravice demokratické).

Zároveň bych však tvrdil, že přeci jen z těch tří charakteristik pravice, jakkoli legitimních a platných, tou nejdůležitější je ta třetí, civilizačně-existenciální. A dokazoval bych to tím, že člověk může postrádat jednu z těch dvou charakteristiky prvních, přitom sdílet tu třetí, a stále zůstat člověkem pravice; naopak je však jen ztěží možné, aby postrádal tu charakteristiku třetí, a člověkem pravice zůstal.

Na důkaz svého tvrzení uvedu příklady dva: Lech Walesa je člověkem, jehož si nikdo nesplete s klasickým liberálem. V ekonomických otázkách je socialistou. Přesto však svým antikomunismem, a svou hlubokou loajalitou k duchovním hodnotám Západu, byl ve své době a na svém místě jednoznačně člověkem pravice. Naopak Pim Fortuyn nebyl žádným morálním konzervativcem; naopak, byl amorálním libertinem. Leč svou obhajobou Západní civilizace - jak se historicky ustavila - proti radikálnímu islámu byl ve své době a na svém místě jednoznačně člověkem pravice.


Dva triumviráty

A to nás přivádí k otázce další: Mohou být za příslušníky pravice, natož za konzervativce považováni lidé, kteří se sice za ně sami považují, ale současnou západní společnost v jejím politickém, ekonomickém a společenském systému považují za radikálně špatnou - a jsou od ní dokonce radikálně odcizeni? Kdyby dostali otázku, co vlastně z aktuální Západní civilizace a jejích institucí chtějí konzervovat (zachovat) - a pohleděli by pravdě do očí - museli by říci: „Nic, či téměř nic."

To osvětlí následující příklad: Jednou jsem na diskusi s levicovým auditoriem vyřknul bonmot: „Vy, levice, máte na své straně tři mocné instituce: Hollywood, university a média. Tedy zábavní průmysl, vzdělávací průmysl a masově-komunikační průmysl. Proto je váš vliv tak veliký a levice je v současné západní společnosti tak silná. Jenže netěšte se předčasně, my pravice máme na své straně taky tři mocné instituce, proto zatím nejsme poraženi úplně: Vatikán, Wall Street a Pentagon. Neboli: duchovní moc Západu, ekonomickou moc Západu a vojenskou moc Západu."

Aby bylo jasno, jednalo se o metaforu. Samozřejmě nechci tvrdit, že vše-chny filmy Hollywoodu, všechny západní univerzity či všechny západní noviny i televize - či osoby v nich působící - jsou levicové. Stejně tak nechci tvrdit, že všichni lidé uvnitř Vatikánu, Pentagonu či na Wall Street jsou pravicoví. Rozhodně nejsou!

Chci však tvrdit, že Hollywood, univerzity a média jako celek jsou většinově - a to výrazně - více levicové než pravicové; a postoje, hodnoty a ideje, jež reprezentují lidé ve Vatikánu, v Pen-tagonu a na Wall Street, jsou v kon-textu současné západní společnosti více pravicové než levicové. (Dobře vím, že ta poslední metafora s Wall Street je nejméně přesná; jak říkával exkomunista a pak silný antikomunista Willi Schlamm, „problémem socialismu je socialismus, problémem kapitalismu jsou kapitalisté". Mnozí kapitalisté neusilují ani tak o svobodný, volný trh, tedy o kapitalismus, jako spíše o státní zakázky, tedy o socialismus pro bohaté. Pokud však Wall Street chápeme více jako symbol kapitalismu než jeho realitu, pak metafora sedí.)

Nyní se podívejme, jak lidé, kteří se považují za konzervativce, leč jsou radikálně odcizeni od vlastní společnosti, od Západní civilizace, jak aktuálně existuje, hledí na tyto tři symboly:

Wall Street - jest to kabala či konspirace mezinárodních (židovských?) bankéřů, kujících své nekalé pikle za účelem zničení svobody a světa - na Bilderbergu.

Pentagon - jest to zločinecký gang vraždících maniaků, kteří Americe způsobili 11. září, aby (zřejmě jen tak pro své potěšení) rozpoutali několik válek ve světě; a nyní jsou natěšeni, že budou (bez příčiny) nukleárně bombardovat Írán.

A Vatikán? No ano, o Vatikánu jsme se od jednoho autora dověděli, že jest to vlastně hnízdo žido-zednářů; a že i předchozí papež Jan Pavel II. byl, ehm..., žido-zednář!

Tolik tedy ohledně „úcty" těchto „konservativců" k hlavnímu symbolu duchovní moci Západu... Mimochodem, kdybychom žili před 100 lety za ten plivanec na Jana Pavla II. by to bylo na souboj a já bych autora odstřelil. Před 50 lety bych mu dal pár facek. Nyní si ale říkám, že blahoslavený papež je ve stavu, v němž mu už nikdo ublížit nedokáže; jen se divím domýšlivosti úvahy, že mediálním atentátem na papeže lze dosáhnout toho, čehož nedosáhla ani kulka vraha 13. května 1981. Nabízí se přitom ještě jedna zajímavá otázka: přijdou po dílu o Janu Pavlu II. i další díly seriálu systematické diskreditace všech pro-amerických antikomunistů, kteří Studenou válku vyhráli; např. „Margaret Thatcher - sionistická žido-zednářka"; či „Ronald Reagan - senilní loutka sionského mudrce Alzheimera"?


Odtrženi od Západu

Na předchozích příkladech vidíme, jak jsou lidé, kteří sami sebe považují za pravicové konzervativce, odcizeni od západní společnosti, od jejích hlavních institucí a symbolů. Jejich odcizení a radikální nepřátelství vůči západní společnosti je plně srovnatelné s odci-zením a nepřátelstvím radikální Nové levice 60. a následujících let 20. století. Tito „konzervativci" sice nenávidí západní společnost z jiných důvodů než radikální levice, leč psychologicky mají jejich odcizení a nepřátelství stejnou povahu. Tu, která je vede i k obdobným politickým závěrům. Radikální levice 60. let byla tak silně přesvědčena o zlu a zkaženosti Západní civilizace, o její nemorálnosti, represivním moralismu, imperialismu, kolonialismu, rasismu, kapitalismu, homofobii, machismu, vykořisťování, že prošla následujícím myšlenkově-politickým vývojem:

(1) Je-li západní společnost takto zlá, pak její otevření a radikálně nesmiřitelní nepřátelé vlastně až tolik zlí být nemohou. (2) Jsou vlastně celkem dobří. (3) Jsou dokonce mnohem lepší než Západ, a mají být před ním preferováni!

Tak začala ona romanticko-erotická zamilovanost radikální levice do všech protizápadních diktátorů a vrahů: Fidel Castro, Mao Ce-tung, Ho Či-min, Che Guevara, Jasir Arafat, atd., atd., ad nauseaum.

Tuto mentalitu teď už vyznávají i někteří „naši" lidé „pravice" a „konzervativci", o kterých mluvím: Když se jich zeptáte (nebo si přečtete jejich blogy a články), zjistíte, že pro ně je např. Ratko Mladić přijatelnější než Otto von Habsburg či Vladimír Putin přijatelnější než George W. Bush. Západ je vlastně v jejich vnímání tak dekadentní a špatný, že ze soudobých světových státníků ten, kterého obdivují a který podle nich stojí zato, je rudý plukovník Putin, pro mnohé z nich jakýsi jejich „poslední akční hrdina"...


Vichy opět na scéně

To nás přivádí k otázce, zda vůbec konzervativní a pravicoví jsou; zda to o nich platí v nějakém smysluplném významu? Má odpověď zní: konzervativci určitě nejsou, neboť ze současné západní společnosti a jejich institucí nechtějí konzervovat nic či téměř nic.

Jsou tedy alespoň pravicí? Zdráhavě a nerad musím přiznat, že ano, pravicí jsou - ale jen pravicí ve smyslu Vichy. (Ne že by Vichy byla fenoménem jen pravice, na Vichy se podílely jak část předválečné pravice, tak i část předválečné levice.) Lidé Vichy považovali svou tehdejší společnost za naprosto zkaženou a zlou - a vyvodili z toho patřičné důsledky. Jejích postoj vůči nacismu byl stejný, jako pozdější postoj radikální levice vůči komunismu; jen s tím rozdílem, že vichyisté byli v tomto smyslu intelektuálně poctivější a svůj postoj dovedli do logických konců: (1) Appeasement, (2) kapitulace, (3) kolaborace. Radikální „protiválečná" levice (protiválečná ve smyslu, že Západ se bránit nemá; když však komunisté útočí, je to OK) zastávala vůči komunismu obdobný postoj, jaký vichyisté vůči nacismu. Její přání „raději rudí než mrtví" se jí však zrealizovat nevyplnilo - zásluhou tehdejší pravice i zbytků levice, která zůstala při smyslech. Lidé Vichy heslo „raději rudí než mrtví" preferovali v podobě „raději hnědí než mrtví", tj. raději kolaboranti než v odboji.

Naše dnešní „pravice", o které mluvím, „pravice Vichy", zastává vůči současné západní společnosti a jejím institucím stejný postoj, jaký lidé Vichy zastávali vůči jejich společnosti předválečné. A používá i argumentů stejných, jaké používala i ta původní Vichy: „Západ jest /prý/ zkaženou plutokracií, ovládanou /prý/ žido-zednářským spiknutím mezinárodních bankéřů a Churchill (dnes „W" Bush) jest /prý/ jen jejich loutkou." Pro maršála Pétaina a jeho vichyisty byl Adolf Hitler přijatelnější než Winston Churchill. Pro naše novodobé „vichyisty" je Vladimír Putin přijatelnější než Dick Cheney.

A logika, která Pétaina a jeho vichyisty na základě jejich premisy totální zkaženosti a špatnosti Západu přivedla od appeasementu, přes kapitulaci, ke kolaboraci, by i naše domácí novodobé vichyisty ze stejné premisy přivedla k závěrům a postojům stejným... kdyby se jim ovšem naskytla vhodná příležitost, tj. výhled na porážku Západu!

Zejména u těch, kdo zastávají nejméně jednu ze dvou na počátku zmíněných posic (hodnotový a morální konservatismus, ekonomický liberalismus), to nepochybně nemusí být nevratná záležitost. K takovým probuzením již v minulosti došlo mnohokrát - a to často tváří v tvář oné reálné vyhlídce na porážku Západu - to je teprve ta pravá zkouška loajality. Nezbývá než věřit, že se mnozí z reprezentantů dnešní vichistické pravice v takové situaci k Západu přiznají. Mnohé se také může zlepšit, až ochabne hypnotické působení kremelských mágů. Vždyť, jak říkával Abraham Lincoln, „vždy lze pobláznit někoho, někdy lze pobláznit všechny, ale naštěstí není možné, aby navždy byli poblázněni všichni."

Nyní však, i když (zatím?) jejich pozicí není appeasement islamismu, kapitulace před islamismem či kolaborace s islamismem, dezerci z bojišť, kde se nyní proti islamismu bojuje, už obhajují. Vždyť přece kolonel Putin má tak mužnou, obnaženou hruď! A Lubjanka může být spokojena.

Rozšířená verze příspěvku, který zazněl v „Hovorech na pravici" Akce D.O.S.T. dne 6.6.2011.

Publikovano v Konzervativnich listech 9/2011 a na serveru Virtually

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Roman Joch
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Lukáš Kovanda: Už pozítří nastane brexit. Co se změní pro Čechy žijící v Británii?

10:21 Lukáš Kovanda: Už pozítří nastane brexit. Co se změní pro Čechy žijící v Británii?

Komentář k brexitu, který nastane už pozítří. Zaměřuji se na to, co vše se v praxi změní pro jednotl…