Mezinárodní trestní soud (ICC) se sice nazývá mezinárodním, ale ve skutečnosti je to jen „soud Evropanů k pronásledování a ponižování lidí jiných barev pleti, především pak Afričanů“, vysvětlila Gambie koncem října své rozhodnutí oficiálně vystoupit z jurisdikce ICC. Prokázat to není nijak těžké: od roku 2005, kdy ICC vydal první zatykač, odsoudil 39 lidí a všichni pocházejí z Afriky. Excentrický a proamerický gambijský prezident Yahya Jammeh k tomu v létě vyzval ICC, aby se zabýval masovými úmrtími afrických migrantů ve Středozemním moři, ale bezvýsledně. S podobnou argumentací už předtím stejný krok učinily také Jihoafrická republika a Burundi, příslušným zákonem se podle dostupných zpráv zabývá i parlament Keni a s ohledem na stávající zahraniční politiku lze předpokládat, že se přidají také například vlády Namibie nebo Čadu, další státy už mají s ICC formální problémy kvůli „nespolupráci“ v kauze odsouzeného súdánského prezidenta Umara Bašíra, kterého na svém území odmítly zatknout...
Mezinárodní trestní soud je v krizi a jeho legitimita dostává o to větší úder, že hlavní prokurátorka ICC, Fatou Bensoudaová, pochází z Gambie a bývala poradkyní prezidenta Jammeha, který nyní nad legitimitou ICC zlomil hůl. Do funkce nastoupila v roce 2012, kdy ještě žily naděje, že by právě její původ mohl otupit africké kritiky soudu, ale očividně neuspěla. Ačkoli za zachování ICC vystupují třeba Senegal, Botswana nebo Malawi, Spojené státy, které samy nejsou členy ICC a na jejich občany se tedy jurisdikce mezinárodního soudu nevztahuje, jsou vývojem situace na africkém kontinentu znepokojeny, neboť ICC podle nich „významně přispívá ke službě zodpovědnosti“ v mnoha zemích.
Soud bílého muže
V pravomoci haagského ICC je trestání mezinárodních zločinů typu genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Až dosud se zabýval deseti kauzami, veřejně obvinil 39 lidí, zatykače vydal na 31 dalších, 14 lidí už odsoudil, 25 procesů pokračuje, ze 14 žalob dvě skončily odsouzením, v jednom případě byl obviněný shledán nevinným, čtyři žaloby byly zamítnuty, dva obviněné soud označil za nedostižitelné a tři obvinění zemřeli dřív, než mohl soud začít. Na tom všem je nejdůležitější, že se vše týkalo výhradně Afričanů.
A co víc, výhradně Afričanů, kteří se stavěli proti politice Washingtonu, Paříže a Londýna na černém kontinentu. Někdejší prezident Pobřeží slonoviny Laurent Gbagbo, který chtěl zrušit postkoloniální legislativu, díky níž může Francie nadále „mávat“ tímto státem, byl unesen uprostřed noci a tajně doručen do Haagu. Bývalý liberijský prezident Charles Taylor, západními médii označovaný za „řezníka z Monrovie“, byl u ICC odsouzen na 50 let za politiku, jejímž základem bylo omezování závislosti na Západu. Syn libyjského vůdce Kaddáfího, Sáif Islam, zcela jistě nebyl před rokem 2011 žádný kovaný demokrat, ale právě v tomto roce se Západ rozhodl, že už mu k ničemu není a že si Libyi vezme i bez prostředníků z Kaddáfíovského klanu. Sáif Islam pak byl u ICC obžalován ještě dřív, než byla vůbec definována a oficiálně oznámena povaha jeho zločinů, ale „péčí“ jiholibyjských rebelů nikdy v západních rukou neskončil…
Pár příkladů z mnoha, které svědčí o tom, že politiky sice soudit opravdu umíme, ale se spravedlností pro stovky tisíc obětí nejrůznějších konfliktů to zase až tak moc společného nemá. „Je nezpochybnitelné, že někteří z těchto mužů,“ konstatoval na adresu obžalovaných u ICC think tank Global Policy Forum, „stáli za nevýslovným utrpením. Jejich kroky nelze nijak obhajovat nebo popírat. Nicméně jejich seznam jako by naznačoval, že afričtí vůdci jsou jediní, kdo vězní, mučí nebo vraždí lidi. To ale není přece pravda. Nikdo jiný ale přesto před ICC nikdy nestanul.“
Když třeba americké, ruské nebo francouzské letectvo bombarduje civilisty v Sýrii, tresty nenásledují. Když americké letectvo na jaře zaútočilo na nemocnici Lékařů bez hranic v afghánském Kunduzu, byla z toho jen „chyba“ a „omyl v navigaci“. Když americký seržant Robert Bales v Afghánistánu postřílel 16 civilistů včetně devíti dětí, byl v tichosti odvelen zpět do USA, bez ohledu na žádosti afghánské vlády o jeho vydání a souzení tam, kde masakr spáchal. A tady to teprve začíná být zajímavé: Pokud by byl Bales Afričan, jeho vrchní velitel – tisíce kilometrů daleko – by se okamžitě ocitl v jurisdikci ICC a souvisejícího tzv. Římského procesu. Představa, že by někdo vznesl obžalobu třeba proti Baracku Obamovi za válečné zločiny v Afghánistánu je absurdní (byť ICC prý hodlá formálně americké válečné zločiny prošetřit), vysocí keňští politici ale před ICC stanuli, a to bez ohledu na to, že jim byla přičtena zodpovědnost za jednotky, které od nich ani nepřijímaly rozkazy. Důvod je prostý. ICC se vyhýbá situacím, v nichž by šlapal na paty stálým členům Rady bezpečnosti OSN, a platí to pro zločiny od Afghánistánu přes Gazu, Irák a Sýrii až po Kolumbii. „Není to soud zřízený k tomu, aby volal k zodpovědnosti premiéry Británie nebo prezidenty Spojených států,“ shrnul už před časem bývalý britský ministr zahraničí Robin Cook.
Americká imunita
Ve výsledku tak vzniká situace, v níž se lidské utrpení – prapůvodně oficiálně traktovaný hlavní důvod vzniku samotného ICC – odsouvá na druhou kolej, jakmile přijde na to rozhodnout, kdo by vlastně měl být souzen. A ještě větším paradoxem je skutečnost, že USA jsou s to diktovat agendu ICC, aniž by samy ale podepsaly Římský status, kvůli čemuž američtí vojáci, generálové či politici za válečné zločiny před ICC ani stanout nemohou. Bez onoho podpisu se na ně jurisdikce ICC ani nevztahuje. A nejen to. USA tlačí na ostatní státy, aby podepsaly bilaterální dohody o imunitě (BIA), v jejichž rámci se vzdávají práva předávat americké občany k ICC za válečné zločiny spáchané na svých územích. Podpisem těchto dohod, které zaručují USA beztrestnost, přitom konkrétní státy paradoxně porušují své vlastní závazky vůči statutu ICC.
Existují samozřejmě i výjimky. Například Evropská unie dohody BIA označila za neslučitelné s členstvím v Unii a vyzvala své členské státy i země, které o členství usilují, aby podobné dohody s USA neuzavíraly. Nicméně, vzhledem k tomu, že americká armáda na územích EU příliš nebojuje, pravděpodobnost amerických válečných zločinů na starém kontinentu není vysoká a postoj EU je proto spíše formální. Na druhou stranu je tu 54 států, které dohody BIA veřejně odmítly, přičemž 24 z nich v důsledku raději akceptovalo snížení americké pomoci coby „trest za nesouhlas“. Dohody BIA přitom podepsalo celkem 102 zemí světa, ale jen 48 z nich jsou členy ICC a jen 15 z nich navíc nechalo dohodu opravdu schválit i parlamentem. Dvaatřicet států podle všeho přijalo platnost dohod BIA i bez ratifikace parlamentem, a tak není právní statut těchto smluv zcela jasný.
Spojené státy se svými takřka 800 vojenskými základnami ve více než 70 zemích světa a takřka neustále vedenými válkami na Blízkém či Středním východě nebo Somálsku mají snahu vyhnout se jakýmkoli formám zodpovědnosti podle zákonů, které mají řídit mezinárodní chování v moderním světě, a přitom se dál vydávají za globálního lídra v otázce vlády práva, připomíná Consortium News, ale nejsou v tom rozhodně samotné. Provázejí je třeba Izrael nebo Súdán, přičemž Římský statut neratifikovalo ještě asi třicet členských států včetně například Ruska.
Většina Afriky ale podepsala, stejně jako Africká unie, ale pokaždé, když se střechová organizace Afriky pokusila prokurátorům ICC „kalibrovat měřítka“, byla ignorována. Smyslem ICC je tedy cílit na africké vůdce, kteří se tak či onak vzepřeli západním zájmům. Mezinárodní trestní soud je tak vlastně jen pokračováním bohužel stále až příliš živých koloniálních tradic, a navíc poskytuje Západu podivuhodnou argumentaci o péči o dodržování lidských práv v Africe. Není divu, že od Káhiry na severu po Johannesburg na jihu Afriky všem těmto našim „spravedlivým“ institucím svorně přezdívají „soudy bílého muže“ a s žádnou spravedlností si je spojit ani neumějí. Nabízí se tím ale přesto precedentní pohled na to, že i politici – ano, v určitých velmi specifických případech a jen na příkaz z Washingtonu, Londýna či Paříže – souzeni za válečné zločiny být mohou. A současně se nabízí i další z odpovědí na kultovně naivní bushovskou otázku „Proč nás nemají rádi?“
Africká unie se na svém loňském summitu nedokázala shodnout na hromadném vystoupení z ICC, konstatovala ale, že mezinárodní soud už pro příště nesmí vinit hlavy států v době, kdy jsou ve funkci, a vyzvala soud, aby zrušil probíhající soudy s nejvyššími představiteli Keni. ICC odmítl a jednotlivé africké státy začaly z ICC vystupovat.
Dominový efekt se dává do pohybu.
(S využitím textu z tištěných Literárek)
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
autor: PV
