Obává se toho, aby se některé citlivé materiály nedostali díky francouzské historičce, pokud bude zvolena ředitelkou, do rukou francouzských zpravodajců či zneužity jiným způsobem (zda v případě zvolení švýcarského kandidáta by mohlo jít o švýcarskou rozvědku se autor nezmiňuje). Tato obava se může zdát úsměvná, ale právě počátky Ústavu pro studium totalitních režimů jsou spjaty s účelovým zveřejňováním archiválií dehonestujících některé osobnosti. Je třeba mít na paměti, že v Archivu bezpečnostních složek stále figuruje velké množství dokumentů týkajících se žijících osob, ale jsou zde i materiály, u nichž se při zveřejňování zohledňuje zákon o ochraně utajovaných skutečností.
Na základě dostupných informací tak lze nabýt dojmu, že tuto otázku si výběrová komise na ředitele ÚSTR nepokládala a kandidáty blíže neprověřovala.
Dokládá to mimo jiné i článek Jaroslava Spurného „Muriel Blaive míří do čela ÚSTR“ v posledním čísle Respektu, ve kterém poukazuje na nesoulad životopisu francouzské kandidátky s realitou. Skutečnost, že nebyla ředitelkou Institutu Ludwiga Bolzmana, si měli členové výběrové komise ověřit až u ústního pohovoru.
Přitom jim dle vyjádření paní Blaive postačilo, že jako koordinátorka se také podílela na spoluřízení instituce, a proto to komise zohlednila v hodnocení za manažerské schopnosti. To dle mého názoru dokládá to, že tato výběrová komise si údaje uváděné kandidáty neověřovala, ale vycházela jen z osobního dojmu a tvrzení uchazečů.
Předpojatost výběrové komise na ředitele ÚSTR se však projevila i v jiných ohledech. Přestože v podmínkách výběrové řízení nebyl zmíněn žádný důraz na vzdělání kandidátů v oboru historie, což proklamovala i samotná Rada ÚSTR, opak byl skutečností. Výběrová komise složená převážně z historiků odmítla dát jiný pohled na období komunistické totality než úzce vymezeným pohledem historiků. I proto jsem jako nehistorik neměl u nich šanci, bez ohledu na skutečnost, že náplní ÚSTR není dle zákona jenom bádání, ale rovněž osvěta o zločinech komunismu, práce s učiteli a mládeží, publikační činnost a zpřistupňování archiválií. Úkolem ředitele přitom není bádat, ale vytvořit ty nejlepší podmínky pro bádání. Tedy zajistit finance, navazovat spolupráci s partnery doma i v zahraničí, dobrá prezentace v médií a dobrá personální politika a organizace práce. Což je úkol především pro manažera než pro čistého historika. Každopádně nelze dávat rovnítko mezi ÚSTR a dalšími historickými vědeckými pracovišti, neboť ta nemají tak široce zákonem vymezené úkoly. Nezanedbatelná je poměrně vysoká míra animozity, která je obzvláště u historiků vyšší než u jiných vědců (a dokládá to i stávající diskuse nad kandidáty na ředitele ÚSTR). I proto jsou časté polemiky v médiích, které dehonestují metodiku či schopnosti tu onoho, tu jiného historika. Mít včele instituce manažera, který není těmi osobními půtkami dotčen, tak z tohoto pohledu může být jen přínosem. Stejně jako může být pro řízení nemocnice větším přínosem ekonomický manažer než lékař specialista.
Stejně tak se nedomnívám, že studium naší historie má být čistě záležitostí úzce specializovaných historiků, ale že komplexní pohled se neobejde bez přístupu dalších společenskovědních oborů. Rozhodně nezpochybňuji význam práce s dobovými a archivními materiály, ale pro skutečné pochopení naší historie to nepovažuji za dostatečné. Alespoň do doby než se česká historiografie více otevře světovému trendu založeném na pokud možno co nejkomplexnějším pohledu na dějiny v širších mezinárodních, politických, ekonomických a společenských souvislostech. Studujeme-li třetí odboj, nemůže historik zůstat jen u příběhu jednoho konkrétního odbojáře, ale je třeba zasadit činnost odbojové skupiny do kontextu. Analyzovat skutečné dopady odbojové činnosti, jak velkou hrozbu představovala pro komunistický režim a skutečný přínos získaných informací při obraně Západu před komunismem apod.
Obecným trendem řady českých historiků, a to i z ÚSTR, je buď zveličování či negace třetího odboje. Z pasivních obětí komunistického režimu se stávají ti nejaktivnější účastníci odboje. Jakoby morální hodnota, že nepodlehli bolševizaci či odkřesťanšťování, sama o sobě nebyla dostatečným apelem pro dnešní mladou generaci. Toto překrucování historie odmítám. Už z toho důvodu, že ve svém důsledku legitimizuje komunistickou perzekuci ve smyslu nezbytného se vypořádání se s reakcí. Nelegitimitu teroru nedává ani tak postih skutečných nepřátel komunismu (byť byl nepochybně nehumánní), ale šikana těch nepřátel domnělých, osob nevinných, kteří si kriminálem prošli jen kvůli své víře, přesvědčení či sociální příslušnosti. Ostatně to byl ten hlavní důvod, proč se začal srovnávat komunismus s nacismem. I proto volám po skutečně objektivním a komplexním výkladu novodobých českých dějin. Tak jako jsem jej aplikoval i při výkladu zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu. A věřím, že tento trend nakonec zvítězí i ve studiu období nesvobody a komunistické totalitní moci.
PhDr. Viktor Meca, Ph.D.
kandidát na ředitele ÚSTR
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
