Mezinárodní komunistické hnutí následkem chruščovovského revizionismu v 60. letech utrpělo tvrdým rozkolem - rozkolem, který je vážně oslabil. Abychom tento rozkol překonali, musíme prozkoumat jeho příčiny. V čem tkvěly sporné body, které vedly k rozkolu? Hlavní problémy, které vedly k rozkolu a které musí mezinárodní komunistické hnutí vyřešit, aby se dokázalo znovu sjednotit jako skutečně proletářská revoluční sila, jsou následující:
Mezinárodní komunistické hnutí následkem chruščovovského revizionismu v 60. letech utrpělo tvrdým rozkolem - rozkolem, který je vážně oslabil. Abychom tento rozkol překonali, musíme prozkoumat jeho příčiny. V čem tkvěly sporné body, které vedly k rozkolu? Hlavní problémy, které vedly k rozkolu a které musí mezinárodní komunistické hnutí vyřešit, aby se dokázalo znovu sjednotit jako skutečně proletářská revoluční sila, jsou následující:
a/ Revize ekonomické teorie marxismu
To, že Chruščovova revizionistická klika a její epigoni zavedli do socialistické ekonomiky Sovětského svazu buržoazní ekonomické normy tzv. tržního socialismu, razilo cestu až ke konečnému zhroucení Sovětského svazu, jak před tím soudruh Stalin varoval ve svých Ekonomických problémech socialismu v SSSR (1952). Podstata proletářské revoluce je osvobození lidstva od pustošivého dopadu, který má život jeho drtivé většiny působení zákonů trhu a především zákona hodnoty. Expanze působnosti zákona hodnoty do socialistické společnosti, a tím zákonitě i eroze úlohy centrálního plánu, nemůže být metodou rozvoje socialismu, ať už by o tom revizionisté tvrdili cokoli. Opuštění marxismu v této otázce byl moment, který přispěl k rozpadu mezinárodního komunistického hnutí, jakož i k oslabení diktatury proletariátu v Sovětském svazu a evropských lidových demokraciích.
b/ Pokojný přechod k socialismu
Na XX. sjezdu KSSS Chruščov nastolil otázku pokojného přechodu k socialismu pod záminkou, že mezinárodní situace doznala ?radikálních změn?. Tvrdil, že v důsledku změny podmínek od dob Říjnové revoluce vznikla možnost dosáhnout přechodu od kapitalismu k socialismu ?parlamentní cestou?. Šlo o jasnou revizi a úplné popření marxisticko-leninského učení o státu a revoluci. Mířil proti Leninově přístupu k otázce, jaký účel má účast v buržoazních volbách:
Strana revolučního proletariátu se musí podílet na buržoazním parlamentarismu, aby probudila masy, čehož lze dosáhnout prostřednictvím voleb a boje mezi stranami v parlamentu. Avšak omezit třídní boj na parlamentní boj, anebo druhý z nich považovat za nejvyšší či rozhodující formu, jíž jsou podřízeny všechny ostatní formy boje, znamená ve skutečnosti dezerci na stranu buržoazie proti proletariátu.?
Popření leninismu v této otázce vedlo jak k rozkolu v mezinárodním komunistickém hnutí, tak k proměně mnoha komunistických stran vordinérní sociální demokracie, nabízející dělnické třídě jako jedinou alternativu tu, která je omezena rámcem kapitalismu.
c/ Stát a strana všeho lidu
Podle revizionistů proto, že třídní rozdíly v Sovětském svazu domněle zanikly (v tom smyslu, že tu už nebyli žádní vykořisťovatelé práce jiných), že tu skončil i třídní boj. Stát proto už přestal být nástrojem proletářské třídní moci a stal se ?všelidovým státem?, zatímco strana už přestala být vůdce proletariátu v ostrém třídním boji a stala se ?stranou všeho lidu?.
Také tu revizionisté opustili samy základy marxismu-leninismu, který učí, že proletariát potřebuje svůj stát - diktaturu proletariátu - po celé historické období, jež leží mezi kapitalismem a 'beztřídní společností', komunismem?. Diktatura proletariátu je nezbytná k tomu, aby umožnila ?vyvlastnění vyvlastňovatelů?, zlomila nevyhnutelný odpor a pokusy o restauraci někdejších vykořisťovatelských tříd, k organizaci ekonomické rekonstrukce společnosti - jedním slovem k přípravě materiálních a duchovních podmínek přechodu od nižší do vyšší fáze komunismu.
Poněvadž třídy a boj existují i dlouho po svržení buržoazie, po celou jednu historickou epochu, po dobu jejího trvání je nezbytná také diktatura proletariátu. Řečeno Leninovými slovy, ?marxistou je jen ten, kdo z uznání třídního boje vyvozuje i uznání diktatury proletariátu...? Strana je navíc povolána vést dělnickou třídu v tomto obtížném a tvrdém boji.
Chruščovovci tvrdili, že pouze tehdy, bude-li diktatura proletariátu nahrazena všelidovým státem, lze demokracii prohloubit natolik, aby se stala ?skutečnou demokracií pro všechen lid?. Kdokoli, kdo má o dané otázce alespoň minimální povědomí, ví, že demokracie je formou státu a jako taková je demokracií třídní. Nic takového jako netřídní demokracie - ?demokracie všeho lidu?- prostě neexistuje.
Jak řekl Lenin: Demokracie pro velkou většinu lidu a potlačení silou, tzn. vyloučení demokracie, vykořisťovatelů a utlačovatelů lidu - v tom tkví změna, jíž demokracie prochází za přechodu od kapitalismu ke komunismu.
Jinými slovy, bez diktatury proletariátu nad vykořisťovatelskými třídami je nedosažitelná skutečná demokracie pro pracující lid. Proletářská a buržoazní demokracie se navzájem vylučují.
d/ Falzifikace otázky mírové koexistence
Chruščov hanebně překroutil Leninovu politiku mírového soužití mezi socialistickými a kapitalistickými zeměmi v politiku třídní spolupráce socialistických a kapitalistických zemí či, jinak řečeno, v politiku kapitulace před diktátem imperialismu.
Leninova politika mírového soužití mířila proti imperialistické politice války a agrese, stála na pozicích mezinárodního proletářského boje a historického poslání proletariátu vyžadujícího, aby socialistické země při uskutečňování politiky mírového soužití poskytovaly pomoc revolučnímu boji utlačovaných národů a proletářským revolučním hnutím.
Své právo na život tváří v tvář imperialismu - právo na mírové soužití- si samy socialistické země vydobyly jen cestou boje a ozbrojené sebeobrany, zdrcujících úderů imperialismu. Chruščovova buržoazně pacifistická koncepce mírového soužití slouží na jedné straně imperialismu a dodává kuráž imperialistické politice války a agrese, a zároveň nahrazuje světovou proletářskou revoluci pacifismem a totálním popřením proletářského internacionalismu. Chruščovovská politika je politikou třídní kapitulace.
V rozporu s leninskou tezí, plně prověřenou historickou praxí, že války nelze sprovodit ze světa, aniž se skoncuje s imperialismem, sází chruščovovský revizionismus na to, že všem válkám lze předejít, aniž imperialismus zanikne, cestou mírového vyjednávání s ním. Chruščovovci nabádali utlačované národy, aby se zřekly revolučních idejí a upustily od spravedlivých lidových válek a válek za národní osvobození se zdůvodněním, že takové války by mohly snadno vyústit v totální zničení lidského rodu v nukleárním holocaustu.
Podle Chruščovovy linie tak zůstala socialistickým zemím jediná volba
- kapitulovat před jaderným vydíráním imperialismu a hrozbami
a kolaborovat s ním v nadvládě nad světem.
Ze samého strachu z jaderného holocaustu tak měly zůstat nevyřešeny rozpory mezi dělnickou třídou a buržoazií i mezi utlačovanými a utlačovatelskými zeměmi. Jakkoli chudí, v souladu s inherentními zákony kapitalismu, chudnou stále víc a jsou i stále početnější, revizionisté jim upírají právo proti tomu bojovat.
Buržoazní pacifismus, jenž nemá s marxismem společného zhola nic, musel vést nutně k rozkolu v komunistickém hnutí a oslabit je jako revoluční sílu.
Závěrem
Takové jsou tedy otázky, jimiž se mezinárodní komunistické hnutí musí zabývat, pokud má znovu směřovat k jednotě a avantgardní roli v čele vykořisťovaných a utlačených mas v boji za socialismus. S oporou v trpkých zkušenostech s katastrofickými následky, k nimž vedla revizionistická dezerce od marxismu, dozrál čas k tomu, aby strany zbavily své programy i praxi od revizionistického balastu, který se jim stále lepí na paty. Jen tak se stanou stranami, připravenými vést proletářské masy k vítězství; jedině tehdy budou s to vyrazit v čele proletářských mas cestou jejich osvobození.
Eloisa Rule (Velká Británie), z teoreticko-politické konference, listopad 2009
Více:
Mladí komunisté: Kapitalismus je v hluboké krizi
Naše obnovení je vítězství, radují se mladí komunisté
autor: ksm.cz
