Zahradil: Hans-Jörg Schmidt - s kladivem na komára | ParlamentniListy.cz

V reakci Hans-Jörga Schmidta na můj poslední blog mi nevadí ani to, že je sarkastický, ani to, že si dělá ze mě legraci. Ale vadí mi, jak moc je to neadekvátní a přestřelené.

O co jde: před týdnem jsem se navezl jmenovitě do redaktora ČT Vondráčka a obecně pak do jisté české skupiny intelektuálů, protože si myslím, že příliš zdůrazňují zlé činy, spáchané po válce některými Čechy na Němcích, zatímco opomíjejí neúměrně masovější zlé činy, spáchané za války Němci na Češích. V jejich obhajobě panem Schmidtem jsem se ovšem změnil z toho, kdo kritizuje tento parciální nešvar české mediální a intelektuální obce v někoho, kdo je zásadním odpůrcem dobrých česko-německých vztahů a dokonce se je pokouší aktivně otravovat.

"Těm, kdo Německo kritizují takříkajíc paušálně, dnes začínají z dobře pochopitelných důvodů pomalu docházet argumenty. Může se tudíž stát, že tu a tam někoho popadne vztek," píše pan Schmidt a argumentuje nedávnou úspěšnou návštěvou spolkového prezidenta Wulffa a bavorského premiéra Seehofera. Mezi výše zmíněnými "těmi" se nachází pravděpodobně i moje osoba, která zřejmě vystupuje v roli "rozdmýchávače" i v dalším Schmidtově tvrzení, totiž že "dané téma lze jen s obtížemi nějak využít k rozdmýchání protiněmeckých vášní."

Není to trochu paranoidní? Kritizoval jsem něco úplně jiného, než vývoj a úroveň česko-německých vztahů, potěšil mě úspěšný průběh návštěvy obou zmíněných německých politiků a nevadil mi ani nezbytný folklorní prvek v podobě přítomnosti pana Posselta - chápu, že bavorský premiér prostě nemohl jinak.

Panu Schmidtovi se také nelíbí, že jsem svůj kritický článek publikoval den po smrti Jiřího Dienstbiera, jako bych tím snad nějak zneuctil jeho památku. Rád bych jej ujistil, že to bylo pouhou shodou okolností a nebyl v tom žádný záměr. Pan Schmidt argumentuje Dienstbierovými zásluhami o rozvoj česko-německých vztahů a vyslovuje přání, aby mě jeho památka jednoho dne probrala z mého údajného zimního spánku. V tom jej asi zklamu. Jiřího Dienstbiera si vážím jako statečného předlistopadového disidenta i originálního polistopadového politika, ale jeho názory na Německo a na evropskou integraci jsem nikdy nesdílel. Na zmiňovanou knihu "Snění o Evropě" (kterou jsem samozřejmě četl) to platí téměř beze zbytku. Na tom nic nezmění ani skutečnost, že Jiří Dienstbier už není mezi námi. A když už jsme u jeho knihy - za poněkud nevkusnou považuji právě připomínku citátu německého disidenta Roberta Havemanna: „Sjednocené Německo... se stane výchozím bodem velkého sjednocení nebo přesněji nového velkého sjednocení Evropy.": Ať se na mě nikdo nezlobí, ale na podobné citáty jsem alergický. Mám totiž pocit, jako bych jejich ozvěny někdy slyšel v jiných souvislostech a vzdáleně mi to připomíná - byt´ neúmyslně - tu etapu evropských dějin, kterou jsme chtěli (a stále chceme) jednou provždy překonat a nechat za sebou. Snad to nemusím dále rozvádět.

Ovšem vrcholem páně Schmidtovy zlé jízlivosti je tato věta:

"Někdy mám pocit, že si pan Zahradil přeje, aby tu byla železná opona zpět a jeho pěkné malé Česko se konečně stalo ostrůvkem blaženosti. Jeho argumentace alespoň navozuje tento závěr. Pak by ale měl své sloupky raději publikovat v deníku „Haló noviny"."

Tak to je opravdu silná káva a navíc podpásovka, která není novináře kalibru pana Schmidta důstojná. Sám musí dobře vědět, že napsal nesmysl, který navíc není ani vtipný, jen útočný.

V konečném výsledku je na tom všem pozoruhodná jedna věc: že i zkušený profesionál jako pan Schmidt se tak rozruší, až to přežene a působí pak dojmem člověka, který zabíjí otravného komára pneumatickým kladivem. Někdy to bývá tak, že nadměrné siláctví mluveného či psaného projevu má zakrýt vnitřní nejistotu řečníka či pisatele nad tím, co říká či píše. Že by si nakonec ani sám pan Schmidt nebyl zcela jist, že to, co napsal o česko-německých vztazích, je úplná pravda? Odpověď zná jen on.

Vyšlo na blog.aktualne.cz

Článek Hans-Jörga Schmidta:

Jan Zahradil v ideologickém zimním spánku

Blogy Jana Zahradila čtu vždy rád, neboť má na rozdíl ode mne diametrálně odlišný názor na Evropskou unii a česko-německé vztahy. Tření (rozuměj: ideové třenice), produkují teplo, to jsme se učili ve škole v hodinách fyziky. A o výroky europoslance ODS je navíc možné se dobře otřít.

Část glosátorů jeho „zimního hněvu" se natolik rozlítila, že mi to připomnělo odpovědi na některé mé blogy. Určitě by nebylo ke škodě, kdybychom se všichni pokusili být ve svých reakcích trochu umírněnější, byť se s určitým názorem zcela neztotožňujeme.

Teď ale k věci: rozhořčení pana Zahradila docela dobře chápu. Česko-německé vztahy se dostaly do velmi klidných kolejí, dané téma lze jen s obtížemi nějak využít k rozdmýchání protiněmeckých vášní. Václava Klause nedávno potěšilo, když jeho německý kolega Christian Wulff označil vysokou úroveň našich vzájemných vztahů jako „dar dějin". Toto pan Zahradil zjevně zaspal.

Zaspal rovněž i to, jak málo vzruchu vyvolala návštěva bavorského ministerského předsedy Horsta Seehofera. Nakonec ani nikomu příliš nevadilo, že Zahradilova kolegu z Evropského parlamentu, pověstmi opředeného Bernda Posselta, který byl součástí Seehoferovy delegace, velmi potěšilo, když mu rukou přátelský potřásl premiér Petr Nečas. V průběhu návštěvy rozhodně nebyly zaznamenány žádné verbální excesy. Na bavorské straně nikdo zjevně nepožadoval zrušení Benešových dekretů. A dokonce ani ne to, aby byl zrušen zákon zaručující beztrestnost (v souvislosti s násilím páchaným na Němcích, pozn. red.) z 8. května 1946.

V Německu to ovšem u některých lidí vyvolalo údiv. Mí kolegové z listu Frankfurter Allgemeine Zeitung vyslovili názor, že Seehofer se vzdal postoje, který dlouho pečlivě budoval. Komentoval jsem to svého času poněkud jinak: Seehofer s Nečasem jen otevřeli dokořán dveře normálnímu politickému soužití. Tedy něčemu, co mimochodem existuje již dlouho mezi Českou republikou a Saskem.

Těm, kdo Německo kritizují takříkajíc paušálně, dnes začínají z dobře pochopitelných důvodů pomalu docházet argumenty. Může se tudíž stát, že tu a tam někoho popadne vztek. Pan Zahradil se nyní pustil do České televize a mých kolegů z řad českých novinářů, podle nichž je důležité zabývat se věcmi, které byly dlouhá desetiletí tabu - totiž útoky ze strany Čechů namířené po válce proti Němcům.

Také tady pan Zahradil trochu zaspal dobu. Podobná debata až zase tak nová není, někteří ji vedou již dlouhé roky, aniž by na ní přitom někdo trval na německé straně. Abych jmenoval alespoň jeden příklad, zmíním se o nápadu zřídit v Ústí nad Labem/Aussigu „našim Němcům" muzeum, s nímž přišli jen tak u piva spolupracovníci tamějšího městského archivu. Podotýkám, že u českého piva, které jim natočil a přinesl ke stolu český číšník.

Odpustím si delší repliku v reakci na to, že pan Zahradil používá zbraně těžkého kalibru - totiž Heydrichovy zločinecké záměry, aby - podle jeho mínění - naivní české novináře přiměl změnit názor. Jen tak mimochodem: v Německu není nikdo, kdo by se pokoušel zpochybňovat s ničím nesrovnatelné zločiny nacionálních socialistů, brán vážně. Totéž platí pro zločiny spáchané na Češích. Žádný Němec, který by brán vážně chtěl být, také nebude zpochybňovat Lidice, když už mám jmenovat konkrétní příklad. Vědomí toho, jakých zločinů se v daném případě dopustili nacionální socialisté, je v Německu udržováno i v nejmladší generaci. Návštěvy německých koncentračních táborů patří k povinnému programu výuky na školách. A je to také dobře.

To, co mě na příspěvku pana Zahradila rozesmutňuje, je okamžik, kdy byl publikován. Objevil se totiž den po smrti Jiřího Dienstbiera. Byl to právě Dienstbier, který společně s dalšími lidmi z Charty 77 uznal v roce 1985 Němcům právo na sebeurčení. Tedy v čase, kdy ani ti největší optimisté ve Spolkové republice nevěřili, že jednou přijde den, kdy bude Německo opětovně sjednoceno. Ve své knize „Snění o Evropě" Dienstbier píše o tom, že „německá otázka přestane být sama sebou, stane se otázkou evropskou a v širším smyslu také celosvětovou. Pokrok v procesu německého sjednocení oslabuje rivalitu supervelmocí, a tedy i hlavní zdroj napětí v Evropě..." Dienstbier pak cituje německého disidenta Roberta Havemanna: „Sjednocené Německo... se stane výchozím bodem velkého sjednocení nebo přesněji nového velkého sjednocení Evropy."

Dienstbier a Havemann měli pravdu - mimo jiné ku prospěchu Čechů, kteří už nemusí žít za železnou oponou, onou oponou, kterou Dienstbier a jeho tehdejší německý kolega Hans-Dietrich Genscher 23. prosince 1989 symbolicky rozstřihli.
Někdy mám pocit, že si pan Zahradil přeje, aby tu byla železná opona zpět a jeho pěkné malé Česko se konečně stalo ostrůvkem blaženosti. Jeho argumentace alespoň navozuje tento závěr. Pak by ale měl své sloupky raději publikovat v deníku „Haló noviny".

Je ale možné, že se pan Zahradil jednoho dne ze svého ideologického zimního spánku přece jen probudí. Třebas z respektu k zemřelému Jiřímu Dienstbierovi. Této naděje se nechci vzdát. Tolik (ideových) třenic člověka přece zahřeje na duši.

Související:
Zahradil (ODS): Zimní záchvat vzteku
Zahradil (ODS): Letní záchvat vzteku
Zahradil: Ohýbáme hřbet před sudeťáky. Je mi na blití
Podpořte vyšetřování zločinů, chtějí sudetští Němci po české vládě
Charta sudetských Němců po 60 letech Němce už nezajímá
Vyvadil (ČSSD): Sudetští Němci rozbili republiku