Pocítili jste již výrazné zvýšení cen pohonných hmot?Anketa
Dlouho se nestalo, aby vláda i opozice jednala jako jeden muž, na postupu ve věci Ukrajiny panuje naprostá shoda, expremiér Babiš dokonce inicioval, aby hnutí ANO zaslalo humanitární pomoc. Když si vzpomeneme na nejhorší covidovou dobu, vláda a opozice byly na nože prakticky nonstop. Čím to je, kde je rozdíl? Změnami rolí vláda–opozice, nebo tématem?
Covid bylo pojmově i odborně neuchopitelné vnitropolitické téma, navíc se pandemie odehrávala v poměrně malém časovém odstupu do voleb. Navzdory tomu, že situace byla vážná a lidé umírali, se politici museli vyrovnat s částí obyvatel, která odmítala existenci jakékoliv nemoci, s tlakem podnikatelů, kteří museli zavřít podniky, dětmi, které náhle přešly na on-line výuku, učiteli neschopnými on-line výuky, s nedostatkem roušek a spoustou dalších věcí, které byly negativní. Také se museli vyrovnávat se strachem lidí a jejich ekonomickou nejistotou. Přitom politici na všech úrovních museli činit nevyzkoušené, rychlé, mnohdy za hranou zákona nepopulární kroky. Ty musela dělat vláda, zatímco opozice jí mohla v klidu ze závětří okopávat kotníky a vyprávět, jak oni by to udělali jinak. No, nakonec se ukázalo, že neudělali a nebyli, jak tvrdili, připraveni. Taky se motali v chaosu. Nemám ráda ty všude se linoucí werichovské citáty, ale přesto jeden werichovsko-čochtanovský: „Von jezdil na tý kánoi a měl na břiše opasek, s tou přezkou ‚Vždy připraven‘ a já jsem zatáhnul. A on připravenej nebyl.“
Ukrajina, na rozdíl od covidu, je zahraniční téma s jasně daným nepřítelem, bipolaritou mír – válka, život – smrt, David – Goliáš. Tedy je to téma známé a zažité už z pohádek. A stejně pohádkově interpretované. Dobro musí zvítězit. Ať už byly důvody Ruska jakékoliv (v tomto případě šlo o neschopnost vynutit dodržování minské dohody a ignorování ruských obav z Ukrajiny, která chtěla zpět statut jaderné mocnosti), na sousedy se prostě neútočí. Nicméně ruské obavy musely být existenciální. V případě rozmístění jaderných zbraní na ukrajinské hranici by se hrozba pro Moskvu zkrátila z nynějších 18 až 21 minut na tři až čtyři minuty. Naše země – obě, tedy Česko i Slovensko – máme nicméně stále v paměti, své či historické, ráno, kdy nám nad hlavami hučela letadla a ulicemi jezdily tanky. Není to tak dávno. Navíc Rusko vnímáme jako nástupce Sovětského svazu, Putina vidíme jako Brežněva, ne-li dokonce jako Stalina. Nenávist k zemi, jejíž „poradci“ či vojáci působili na našem území čtyřicet let, je pochopitelná. Moskva je pro nás stále něco, z čeho cítíme nebezpečí a odkud čekáme zlo. A tím, že jednoho dne nad ránem ruská armáda vstoupila na Ukrajinu, ten mráz z Moskvy jen potvrdila.
Fotogalerie: - Putler go home!
Při pohledu na média, televizní zprávy, procházku po ulicích českých měst a všude jinde se zdá, že všichni jsme zajedno. Milujeme Ukrajinu a nenávidíme Rusko. Je to tak jednoduché?
Když je jasné, kde je dobro, je „semknutí“ instinktivní. Stádo se vždy semkne.
Nevrlost k Rusku/Sovětskému svazu tu byla od chvíle, kdy se Moskva stala naším nedostižným vzorem. Zkrátka nám ten Sovětský svaz na věčné časy a nikdy jinak cpali horem dolem. Po roce 1989 to byla země, jejíž vojáky jsme odsunuli. A vztahy se nikdy nenarovnaly. Po odjezdu nenáviděné armády se Svaz nezávislých států jako pokračovatel Ruska nějakou dobu plácal ve svých problémech, nechával se rozkrádat ze západu i východu a z toho se vyloupli noví Rusové. Zbohatlíci bez vkusu a kultury. Do téhle země nikdy nejezdili oligarchové, ti měli vždycky na mušce města jako Londýn, ale i ti neoligarchové měli spoustu peněz, byli vidět, byli okázalí, neštítili se násilí a neměli vkus. Navíc se sem začaly stahovat nejrůznější mafie, protože i naše země byla v devadesátkách docela divoká a navíc má výhodnou polohu a plošnou znalost ruštiny tehdy dospělé populace. Takže ani ti noví kapitalističtí Rusové si nezískali srdce Čechů.
Irena Ryšánková
Ukrajinci naproti tomu, tak jak je za oněch třicet let známe, jsou proletáři, s nimiž se umíme ztotožnit. Usilovně pracující, čelící šikaně bossů, a ještě posílají peníze matkám a manželkám. Je to moje sousedka o dvě patra výš, která pracuje v módě a má kočku, sousedka o patro níž, co má dvě děti a českého manžela, sousedka přes ulici, která má rotvajlera, chránícího ji před vším zlem, báječné sestřičky, co se starají v nemocnici o mého otce, a taky ten pečlivý středoškolský učitel matematiky, co nám před deseti lety obložil koupelnu. Umíme si je představit, žijeme s nimi, víme, že mají na Ukrajině rodiny, jsou nám podobní. Netrpí představou, že zlato má být i na splachovadle na záchodě. Dlouho byla část Ukrajiny součástí našeho státu, dlouho byla sousedem. Nemáme tedy tendenci je zařazovat do Ruska, i když byli také součástí Sovětského svazu.
Fotogalerie: - Zastavme válku na Ukrajině
Děsí mne ovšem ta primitivní nenávist. Rusové, kteří tu žijí, jsou střední třída, z Ruska odešli, protože tam nechtěli žít. Jsou to zapadnici. A naši „spravedliví“ je budou soudit a čmárat jim po zdech a jejich dětem zakážeme zde studovat? To je odporné. Všichni Rusové nejsou zločinci.
Vydrží tato masivní vlna humanitární pomoci, darování financí na nákup zbraní, ukrajinské vlaječky na sociálních sítích i v oknech domů a automobilů? Není to podobné jako počáteční nadšení z března 2020 pro šití roušek? Není to stejná davové „semknutí se“, které za pár týdnů opadne a začne lidi štvát?
Nevydrží a ani to není možné. Emocionální vzepětí nemůže trvat věčně. Překvapila mne rychlost, s jakou začali všichni pomáhat, to je úžasné. Hodně udělal šok z toho, co se stalo. Sounáležitost s lidmi, které napadla stejná armáda jako kdysi nás. Ale válka neskončí zítra, i když může velmi brzy skončit střelba. Zbude ekonomická válka, geopolitické soupeření. A zde prohráváme my. Razantní zdražení plynu, razantní zdražení ropy, razantní zdražení obilí, protože Ukrajina nezaseje a Rusko nebude exportovat. Razantní zdražení uhlí, železa. Zdraží všechno. Nejen kaviár. Drasticky. Obrana není. Lidé začnou být unavení, z módu „to je strašná tragédie“ přejdou do módu „už mi s tím dejte pokoj“, válka se přesune z titulních stran do rubriky zahraničí. Zbude chudoba. A budou za ni moci Rusové a Ukrajinci. Další uprchlíky už tu nebude nikdo vítat, ačkoliv oni přijedou v horší kondici a z horších podmínek než ti, kteří stačili utéct včas.
Proč? Protože jsou pracovití, skromní a chudí. Odborově se neorganizují. Bydlet jsou ochotni na ubytovnách za podmínek, které si my nedovedeme mnohdy představit.
Fotogalerie: - Stop ruské agresi
Už teď se ukazují trhliny, když města dávají uprchlíkům byty. Začínají se ozývat hlasy, kde ty byty byly, když je potřebovali místní. A tyto hlasy budou sílit. A zesílí ještě víc, až tito lidé začnou pracovat. Všichni víme z vlastní zkušenosti, že pracovat umějí, budou podávat větší výkony. Stačí jim menší plat. Protože pokud odněkud utečete a dostanete práci, obvykle nedostanete tolik co místní. Je to nespravedlivé, ale je to tak. Už jsem na některých podnikatelských platformách zaregistrovala dotaz, zda by bylo možné zaměstnat brigádníky z řad uprchlíků. Brigádníka nemusíte platit jako pracovníka, kdykoliv ho můžete vyhodit. Pokud se příliv nových pracovních sil střetne s ekonomickou krizí, bojím se, že se láska změní v nenávist a ostrakizaci. Jak před tím ty, kteří tu začnou pracovat, chránit, to nevím.
Notabene… vůbec neuvažujeme, co se stane, až se v kosmopolitní Praze potká dvacet let zde žijící nový Rus s čerstvě přišedším Ukrajincem. Nepřenesou se k nám etnické pouliční konflikty?
Pamatuji si řadu lidí, kteří ještě nedávno o Ukrajincích mluvili s despektem, ne-li s urážkami, a dnes nosí jejich vlaječky a označují je za své bratry. O čem to vypovídá?
Ten despekt byl dán tím, jaké práce Ukrajinci vykonávali. Přišli sem jako gastarbeitři na tu nejhorší práci, s vysokoškolskými tituly zametali a pomáhali na stavbách. Dělali práci, kterou nikdo nechtěl, kterou všichni pohrdali. Samozřejmě že všichni nebyli vzdělanci, přicházející za prací, byla a je mezi nimi i mafie, která je odporně odírá. Velmi dlouho byli vnímáni jako masa bez tváří v montérkách, i když to už dávno není pravda. A někteří primitivové je tak vnímají doteď. Je to jako s Vietnamci. V mé oblíbené zelenině občas stojí za kasou dcera majitelů, studentka, typické banánové dítě. A stejně jí vždycky nějaký blbec začne tykat a mluvit s ní jako s idiotem.
A svou roli v současné podpoře určitě hraje i obdiv nad tím, jak se Ukrajinci chovají tváří v tvář válce.
Co se týče vnitropolitického vývoje, i když může být cynické to takto zformulovat, pro vládu může být z mediálního hlediska současná situace výhodná, najednou se nemluví o pandemickém zákonu, nemluví se o růstu cen elektřiny a všeobecném zdražování atd. Až válečná vlna opadne, přijde tvrdý náraz, či vystřízlivění?
Myslím, že tvrdý náraz přijde, než válka skončí. Energie vyletí raketově nahoru, ještě pořád jsme v počátcích ekonomických dopadů covidu, raketově letí inflace. Ano, teď se o tom tolik nemluví, ale mnozí lidé mají starosti o svou existenci. i když se v sousedním státě bojuje. Nemusím chodit daleko, ve čtvrti, v níž bydlím, je poměrně velké množství starých lidí, kteří už nyní mají dost co dělat, aby vyšli. Mnozí mi říkají, že pokud se ceny ještě zvednou, budou muset své byty prodat. Jsou tu i mladé rodiny s jedním příjmem a hypotékou, se dvěma příjmy a dvěma či třemi dětmi a hypotékou. A ti také s obavami sledují budoucnost. Pro ty není budoucnost překryta euforií z pomoci sousedům. To jen byly domácí obavy na chvíli vytlačeny ze stránek novin těmi velkými obavami.
Fotogalerie: - Běž domů Ivane!
Mnozí si kladli otázky, jak se k celé věci postaví prezident Miloš Zeman, který nakonec hodně lidí včetně svých tradičních odpůrců překvapil razantním postojem a ve vztahu k Putinovi mluvil o tom, že „šílence je třeba izolovat“. Lobboval i za nejtvrdší sankce. Překvapil i vás?
Nemyslím, že by Miloš Zeman byl tak extrémním milovníkem Ruska, jak se tvrdí. Podle mne se jen snažil udržovat rovnováhu.
Putin Zemana svým činem hluboce pobouřil a zklamal. Miloš Zeman se snažil, na rozdíl od obecného diskurzu, brát Vladimira Putina jako politika, řídícího obrovskou zemi a do jisté míry dokázat, že jde o nový typ ruského politika, jehož není třeba se obávat, ale jehož je třeba respektovat. Tuto snahu smetl Putin během jediné noci. Myslím, že se Zeman cítí podvedený. A je zde i ona stále přítomná analogie s rokem 1968.
Čím může být tento jeho postoj daný? Jde o logickou reakci na ruský útok vůči Ukrajině, nebo za tím může být něco dalšího?
Jeho postoj ke vpádu na Ukrajinu chápu. Miloš Zeman je člověk, kterého rok 1968 připravil o kariéru. Vzpomeňme, jak se stavěl proti tomu, aby vojáci, kteří do Československa přišli v roce 1968, získali status válečných veteránů, či jak ostře se vyjadřoval na adresu ruského ministerstva zahraničí či ruských sdělovacích prostředků a jejich postoji k roku 1968. Ukrajina je připomenutí našeho historického zranění a našeho neštěstí, mrtvých, nenaplněných a zmařených životů a kariér.
Fotogalerie: - Humanitární vlak
Zdaleka ne všichni Zemanovi odpůrci se spokojili s jeho bezpodmínečnou podporou Ukrajiny. Skupina lidí v čele s Petrem Pithartem či Michalem Horáčkem ho vyzvala k abdikaci, protože jeho aktuální podpora Ukrajinců prý nesmaže jeho předchozí letitou podporu Putina. Nelze čekat, že jim prezident vyhoví, ale jak to vnímáte vy? Je to jen další z mnoha „petic“, nebo to dává smysl?
Myslím, že pánové by měli mlčet a žít svůj zralý věk v důstojnosti. Miloši Zemanovi pomalu končí jeho druhé období, mají šanci přesvědčit lid nějakým vlastním kandidátem. Jiným, lepším, jak říká Tornádo Lou ve filmu Limonádový Joe.
Závěrem otázka k celkovému výkonu českých médií ve vztahu k válce na Ukrajině. Specificky veřejnoprávní, ale i obecně i ostatní, jak si naše média vedou? Dostává se divákům a čtenářům vyvážených objektivních informací?
Upřímně, já nevím, jestli se dostává lidem vyvážených informací a jestli to v téhle chvíli lze. Jak udělat vyvážené informace z války, když někdo vtrhne do cizí země? Říkat, že je to v pořádku, protože ta cizí země neplnila dohody? Dokud se bojovalo na Donbase, byla to územní válka, kterou jsme sice vnímali, ale byly to vzdálené ozvěny výstřelů. Ale jak objektivně informovat o válce, která se odehrává pár kilometrů od nás?
Ukrajina informační válku vyhrává na plné čáře. Ukrajina byla napadena, téměř celý svět stojí na její straně. Od zkostnatělých kamenných institucí typu Evropská unie až po party hackerů. „Ruská válečná lodi, jdi do prdele“ nebo „Nepotřebuju odvoz, potřebuju munici“ jsou přesně ty výroky které vstupují do dějin. Spolu s fotografiemi ruské techniky, stojící u krajnice či odtahované ukrajinskými zemědělci s traktorem to dává jasný obraz toho, jak je válka mediálně vnímána. Mladý prezident, který umí ovládat sociální sítě, na informace o tom, že uprchl, odpoví živým vstupem na sociálních sítích.
Proti němu stojí agresor s partou sedmdesátiletých chlapů s dinosauřím studenoválečnickým slovníkem a kteří vyhrožují odpálením jaderných zbraní. I kdybyste z nějakého záhadného důvodu chtěli, uměli byste se do nich vcítit?
Ale zpravodajství tu je a musím říct, že v Darji Stomatové vyrostla nová hvězda. Patrik Kaizr odvádí neuvěřitelnou práci. Skláním se před nimi.
Fotogalerie: - Uzavřete vzdušný prostor
Co říkáte na blokaci některých dezinformačních webů?
Žádný z nich jsem nijak nevyhledávala. Jejich postoje poněkud zavánějící konspiracemi mne nijak neoslovovaly, vzhledem k tomu, že jsem provaxerská, prochoice a nejsem čtyři roky celoživotním katolíkem, jsem rozhodně nebyla správná cílovka.
Nicméně co s nimi? Nemyslím, že byl dobré je „zavřít“. Ti lidé existují a jejich názory také. Já si nejsem jista, zda to nebylo protizákonné, ba protiústavní řešení a zda nemohlo dojít k omezování svobody slova bez ohledu na to, co si o obsahu těch webů myslím. A nejde zdaleka o nějakou jejich „prokremelskost“. Maximálně by se na něj mohlo Centrum pro hybridní hrozby zaměřit, specifikovat trestné činy, jichž se jejich autoři dopouští, a pak konat. Jenže to vyžaduje práci. Tohle považuji za ústavně poněkud nešťastné.
Na rozdíl od Igora Stříže si nemyslím, že svoboda slova má limity. Limitem svobody je trestný čin.
Pokud jde o odstřižení Sputniku a Russia Today, tedy blokaci nařízením Evropské unie, tam bych to rozdělila. Sputnik jsem četla asi jednou a připadal mi spíš chvílemi smutně dojemný jako vzpomínka na staré časy. Pokud jde o RT – tam mi to trochu vadí. Proč? Protože já chci slyšet druhou stranu. I když s ní nesouhlasím, chci ji slyšet, chci vědět, co si o věci myslí, co jí běží hlavou. Nemůžeme nazvat propagandou informace, které nám mohou být užitečné. Stejně tak mi vadí nefunkčnost stránky Kremlu. Protože jsem se tam třeba dočetla (když ještě fungovala), že v den, kdy Rusové začali obsazovat Ukrajinu, se Putin setkal například s ministerským předsedou Pákistánu. Jaderné velmoci spolu hovoří pár hodin poté, co jedna z nich vtrhne k sousedům? Není to moc uklidňující, ale chci to vědět. Obávám se, že blokací ruských webů a stanic sami sebe připravujeme o informace, které by mohly být důležité. Bez informací je člověk slepý a hluchý.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
válka na Ukrajině
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Stručné informace týkající se tohoto konfliktu aktualizované ČTK několikrát do hodiny naleznete na této stránce. Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Radim Panenka
