Už to začíná být veselé. Půl dne svět oplakává ruského novináře Arkadije Babčenka, kterého prý nechal v Kyjevě zastřelit zlý Putin, aby pak Ukrajina oznámila, že Babčenko žije a že to celé byla rafinovaná operace SBU, která takto vykouřila z děr a pochytala atentátníky, kteří měli zabít nejen tohoto kritika Kremlu, ale i desítky dalších lidí. Poslalo je samozřejmě Rusko. Co k tomu říci? Jsou Ukrajinci tak rafinovaní? Věříte jim?
Těch oživlých „obětí Kremlu“ začíná být nějak moc, že? A také s Babčenkem je to celé podivné. Na jedné straně teď ukrajinská tajná služba předkládá složitého „pavouka“ objednavatelů, prostředníků a vykonavatelů vraždy i s příslušnými sumami, které byly komu vyplaceny, přitom tvrdí, že vykonavatel vraždy spolupracoval už delší dobu s SBU. Ale ještě den předtím bylo nutné Babčenka „zavraždit“ a tím ho ochránit? To nedává smysl. Buď vše věděli a měli i vraha, a tak nemuseli „vraždit“, nebo si v noci na včerejšek všechno to vysvětlení museli narychlo vymyslet, protože něco nevyšlo a Babčenko musel „ožít“.
Ostatně různé policejní a zpravodajské zdroje v Kyjevě popisovaly různě i jeho „vraždu“: střelili ho zepředu nebo zezadu, když vycházel z bytu, nebo se naopak zrovna vracel; z různých zdrojů se neshodoval ani počet „zásahů“, zemřel na místě nebo později v sanitce… Jak říkám, divné. Mezitím ukrajinský premiér stihl oficiálně obvinit Rusko z vraždy, ale „zavražděný“ ožil, takže premiér „naší Ukrajiny“ je jeden velký fejk. A nové tvrzení, že za tím složitým a nově „odhaleným“ pavoukem objednavatelů a vykonavatelů „stojí také Rusko“? Má cenu to ještě brát vážně?
Fotogalerie: - Putin není náš car
Vlastně mě na tom nejvíc baví hlavně ty prvotní reakce zdejších – ale i světových – politiků a intelektuálů, kteří okamžitě „po vraždě“ spustili své naučené tirády a teď – alespoň ti, kterým ještě zůstal pocit studu – přemýšlejí, jak z toho ven. Ti moudřejší navíc přemýšlejí, čeho jsme se to vlastně stali svědky. My ostatní raději počkáme, jakou „pravdu“ nám odhlasují naši poslanci. Ale někteří z nich už nyní umějí „zmařenou vraždu“ spojovat s výzvami k bojkotu mistrovství světa ve fotbale v Rusku. To je už svým způsobem fantazie…
Nicméně lze asi konstatovat, že po Skripalech a nově i po Babčenkovi si zase o něco víc lidí začne klást „nepříjemné“ otázky. A někteří na ně budou chtít dostat z příslušných míst i odpovědi. Jinými slovy, „vraždící“ propaganda Západu a jeho spojenců s každou další „vraždou“ zabíjí jeho vlastní propagandu. Až bude mimo Rusko „zavražděn“ nějaký další „kritik Kremlu“, a on někdo takový „zavražděn“ jistě bude, doporučuju s reakcemi počkat. Klidně i pár týdnů nebo měsíců. Jestli náhodou zas neožije…
Poslanci dnes z popudu pravice jednají o Novičoku. Projevy budou dlouhé, takže nás asi jako vždy budou číst pod lavicí. Víme, že to při schůzích dělají. Měla byste pro ně nějaké náměty a podklady?
Vážně? Pořád je baví ten Novičok? To nemají nic lepšího na práci? Jsou jedni z posledních na světě, koho to ještě drží, protože ostatní už raději kolem celé té blamáže mlčí a snaží se, aby „lid raději zapomněl“. Navrhovala bych když tak, aby to vzali z jedné vody na čisto a k otázce zázračného mizení hmoty v rámci sporu „mikrosyntéza“ vs. „výroba“, rovnou přibrali ještě další zázračný problém, kterým je všechno to vstávání z mrtvých. Donedávna to byla doména různých církví a legend, ale dnes už z toho začíná být fakt problém hodný bystrého úsudku českých poslanců… Kdo si umí třeba představit možnost, že Vatikán celý ten náš Západ zažaluje za zneužívání copyrightu?
Jak se vyvíjí americký tlak na Německo a další evropské země, aby vzdaly společné plynové projekty s Ruskem? Čeho se Evropa v tomto směru ještě může dočkat, i pokud jde o vzájemnou obchodní válku nebo americké sankce proti Íránu, které prý mohou zasáhnout i náš průmysl? Jak do toho zapadají výroky Angely Merkelové vůči Americe?
V tomto směru zatím zaznívají jen samá slova, činů málo, takže není příliš jasné, jak vše nakonec dopadne. A podle slov opravdu nemá cenu spekulovat. Každý politik dnes umí vypouštět fráze a někdy dokonce i myšlenky, média z nich okamžitě poslušně a stenograficky udělají důležitou zprávu, ale skutek ve skutečnosti většinou stačil už dávno utéct… Ale na činy nebudeme muset čekat dlouho, protože USA by cla na dovoz hliníku a oceli z Evropy měly podle všeho zavést už zítra.
V každém případě ale platí, že se vztahy mezi Evropou a Spojenými státy propadají do hluboké krize a Evropu čeká bolestné rozhodování, jak si povede – zda zvolí samostatnost i za cenu amerického burácení, nebo se zase poslušně podvolí, jak to poslední dekády činila takřka bez výjimek. Ono se přitom ale vcelku snadno řekne, že má Evropa před sebou volbu, protože ve skutečnosti je provázanost Evropy a Ameriky tak obrovská, že jen tak vystoupit z tohoto vlaku prostě není možné. Určitě ne rozhodnutím jednoho dvou evropských států a určitě ne v dohledné době.
V každém případě nás ale čeká turbulentní budoucnost, která může a bude trvat roky. A za pár let se znovu volbami protočí politici nejen v Evropě, ale i v USA, a tak se může situace změnit „sama od sebe“, aniž by někdo musel sahat k nějakým rázným opatřením. I když sázet na to, že se USA mohou „po Trumpovi“ vrátit k nějaké „obamovštině“, možná není namístě, protože Trump je sice těžko akceptovatelný humpolácký svéráz, ale jádro jeho politiky přináší domácí výsledky a přinejmenším v Republikánské straně se už zcela otevřeně projevuje příklon k „trumpismu bez Trumpa“. A pokud něco přináší doma výsledky a tím i voliče, tak to zcela jistě zaujme i – přinejmenším některé – demokraty, takže „Amerika především“ tu „s námi“ možná bude ještě dlouho. Pokud už tu není nafurt.
Svět se učí žít s Asadem, píše v analýze Washington Post. Sděluje, že navzdory zvěrstvům, které spáchal, se Asadův režim nechystá odejít, naopak osvobodil veškeré území kolem Damašku. Tak… že by to znamenalo, že Asad „nemusí jít“?
Ten text ve Washington Postu je jen nejnovějším z řady názorů, ať už mediálních, nebo politických, které už minimálně druhým rokem připouštějí, že „Asad jít nemusí“, protože „zůstává“, neboť my jako Západ s tím už prostě nehneme. Kromě toho, že syrská armáda osvobodila okolí Damašku a ovládla celou „funkční“ Sýrii, totiž hlavně „usekala“ všechny naše „prodloužené ruce“ v syrské válce čili Západ, Saúdové, Katar i Turecko postupně přišli o všechny džihádisty, které si v Sýrii platili a vyzbrojovali. Buď byli pobiti v bojích, nebo evakuováni a zkoncentrováni v provincii Idlíb u tureckých hranic, kde se postupně vybíjejí mezi sebou. A bez nich ti naši „měniči režimů“ nic nezmohou. Takže ano, „Asad zůstává“. Ale důležitější je, že opravdu netřeba čekat, až to „schválí“ nějaké západní noviny – když jste v Damašku a bloumáte tam ulicemi a bavíte se s lidmi, tak vás otázka, jestli Asad smí nebo nesmí zůstat ani nenapadne. Asad v čele Sýrie zdá se totiž být naprostou přirozeností a samozřejmostí. To jen my tady na Západě máme pocit, že máme „božské“ právo rozhodovat o tom, kdo bude vládnout v Sýrii (nebo v Libyi, nebo v Iráku nebo na Ukrajině atd). Je přitom bizarní, že Asadovi připisujeme veškerá možná zvěrstva, ale sami západní lídři porušují všechna myslitelná ustanovení mezinárodního práva, zabíjejí civilisty celkově po stovkách tisíc i milionech, ale přesto mají pokrytecky pocit, že jsou jaksi morálně nadřazení a oprávnění k čemukoli. Nevím, ale třeba je výsledek války v Sýrii jedním z prvních náznaků, že i naše západní nadřazenost nad zákony a všeobjímající beztrestnost má přece jen své mantinely, které se kolem Západu začnou pomalu sužovat…
V Itálii prezident „hodil vidle“ do koalice „extremistů“ a „populistů“. Že prý nepřipustí, aby ministrem financí byl odpůrce eura, který si myslí, že jde o německý nástroj nadvlády nad Evropou. Jde o demokratický krok? Jak asi zareagují Italové? Hněvem? A co kapitálové trhy? Už se mluví o tom, že Itálie podpálí jiskřičku krize eurozóny.
To je podobné jako se sporem mezi Evropou a Amerikou, jen o „level“ níž. Mnoho velkých slov, ale činů málo. Vlastně byly zatím jen dva, zato zásadní: probruselský prezident Mattarella odmítl jmenovat do vlády „protieurového“ ministra financí, načež designovaný premiér okamžitě prohlásil, že žádné ústupky nebo diskuse nebudou a „ya basta“! Schyluje se tedy k předčasným volbám, které by se mohly konat snad už v červenci, a aniž bych nějak hlouběji dumala o „italské duši“, spolu s mnoha jinými předpokládám, že takový zářez „bruselských“ do jmenování nové vlády „nepohodlných“ vítězů voleb pozici těch „nepohodlných“ jen posílí. Zkrátka, jsem silně přesvědčená o tom, že to „bruselští“ silně pohnojili. Získali sice – i za cenu porušení italské ústavy – pár týdnů „pro sebe“, ale ve skutečnosti bude jejich prohra jen o to těžší. Ale i v tomto případě platí totéž, co pro vztah mezi EU a Amerikou nebo mezi Británií a EU – i Itálie a EU jsou natolik provázané, že nějaké razantní trhání svazku nehrozí a „revoluce“ na obzoru není už vůbec žádná. Na druhou stranu ale platí, že Itálie je čtvrtou největší ekonomikou v rámci EU, a tak je to přece jen „jiné kafe“ ve srovnání třeba s Řeckem nebo Španělskem. Čili, s Římem – a třeba s jeho požadavkem na odpis dluhů – se bude „bruselským“ zametat mnohem hůř. A to je na obzoru další krize, tentokrát spjatá s Portugalskem, jehož dluh ve srovnání s HDP už překročil 122 procent. Francie je už měsíce ochromená vlnou stávek, zatímco si její prezident zkouší role, tu Napoleona, tu de Gaulla. Dřív nebo později to někde „prasknout“ musí, protože už Murphyho zákon praví, že co se rozbít může, to se taky rozbije. A Evropská unie je dneska jedna velká prasklina. Už jsem říkala, že nás čekají turbulentní roky…
Na závěr z odlehčeného soudku: Co říci na skandální divadelní hru inscenovanou v Brně a na to, co se kolem ní strhlo?
Z odlehčeného soudku? Tak vy jste, pane kolego, mínil ty otázky o Babčenkovi a Novičoku jako seriózní? No, budiž. Tož: Představení jsem neviděla, a tak mi připadá divné se k němu vyjadřovat. Ono ho s výjimkou několika desítek lidí vlastně neviděl nikdo, ale zdá se, jako by každý měl najednou potřebu se k němu vyjadřovat. Je to legrační, protože mě fascinuje, kolik máme v České republice v posledních letech třeba „expertů na islám“, a teď se zjistilo, že co Čech, to taky „divadelní kritik“ a „odborník na tahání vlajek odkudsi“.
Ne, vážně. Celá ta kauza ukazuje, jak hluboce a ostře je naše společnost rozdělená a že ji fakt nerozděluje „jen Zeman“, ale že různé „tektonické zlomy“ procházejí snad pod námi všemi. Ukazuje se taky, že „národ“ napříč politickým spektrem má stále ještě smysl pro humor, protože nazvat se „Slušnými lidmi“ je stejně vtipné, jako se nazvat třeba Evropskými hodnotami. Ukazuje se taky, že umění a čistě politická akce v zásadě už splynuly natolik, že se v konkrétních případech nedají rozlišit, což ve finále vede k tomu, že jedni hájí umění a druzí útočí politicky a ve finále je tu jeden velký zmatek korunovaný srdceryvně plačící jeptiškou, které ti zlí pohaněli toho „jejího“. Pro fandy teorie chaosu naprosto úžasná situace. Ukazuje se taky, že si někteří politici dokážou nahánět politické body na čemkoli, i když je to fakt chucpe. Ale hlavně se ukazuje, že v Brně není nuda. Fakt.
Čekám na výsledky už podaných soudních žalob, přičemž tajně doufám, že některé další ještě přibudou. Bude to zajímavé, protože se z možná hloupého umění stalo vysoké politikum, které může do značné míry ovlivnit postoje spousty lidí vůči celé EU. Možná to bude stejně zajímavé jako hlasování našich poslanců o zmrtvýchvstání a mizení hmoty.
Co bychom v nejbližších dnech měli sledovat?
Jak už jsem uvedla, v pátek by měly USA uvalit na Evropu cla. A tím by teoreticky měly současně uvolnit dominový efekt akcí a protiakcí…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
