Tak nám vykradli maily George Sorose, pověsili je na internet a je z toho haló. Co pěkného jste z uniklých mailů vyčetla a co by možná dokonce mohlo mít dopad na naši současnost? Mimochodem, můj kolega, zběhlý ve zpravodajských službách, tvrdí, že jde o klasickou „bílou operaci“, tedy že si to pro zmatení udělal Soros jaksi sám.
Upřímně řečeno, s tím hackingem se v posledních týdnech roztrhl pytel a člověk neví, jestli si má dřív číst korespondenci donedávna vrchního velitele NATO v Evropě generála Breedlova, který spolu s Viktorií „Fuck the EU!“ Nulandovou a dalšími vymýšlel příběhy o ruských agresích na Ukrajině, aby mohl Kyjev vyzbrojit a ve finále nejspíš snad i rozpoutat válku Západu proti Rusku, kterou by odskákala hlavně Evropa. Nebo jestli se rochnit v e-mailech americké Demokratické strany o tom, jak profalšovali Hillary primárkami nebo o jejím napojení na tureckého „velezloducha“ Gülena. Nejnovější je průlom do serverů Equation Group, která spadá pod americkou Národní bezpečnostní agenturu NSA, díky čemuž se prý může dokázat, že za „slavným“ virem Stuxnet opravdu stáli Američané… Takže materiálů „ke studiu“ jsou najednou stohy, ale není jasné, zda má smysl to vůbec číst. Je to všechno pravda, nebo jen nějaká zpravodajská hra? Nevím, neumím to posoudit, i když třeba reakce Hillary („Všechny další úniky budou jen ruské lži!“) stejně jako Breedlova by nasvědčovaly, že to všechno pravda je.
Půjdete volit do krajských zastupitelstev a do Senátu?Anketa
No a do toho všeho se zjevily materiály ze Sorosova Open Society Fund. Už dlouho je George Soros považován za tradičního organizátora všemožných „barevných revolucí“ s dlouhými prsty ve světové politice, ale nyní se nabízí pohled na financování všemožných organizací nebo médií v globálním měřítku. Nicméně, mě zaujaly pasáže o ovlivňování migrační politiky v Evropě. Podle Sorose by migrační krize měla být považována za „novou normu“, která navíc Sorosově organizaci nabízí „nové příležitosti“ k ovlivňování migračních politik na globální úrovni. Málem vzniká dojem, jako by uprchlická krize v Evropě byla plánována a pečlivě připravena, a to nejen Sorosovou organizací, ale i dalšími, kdo mohou získat ze změny regionální „migrační správy“, což v praxi nejspíš znamená omezení státní suverenity, jak se o tom před pár měsíci přesvědčilo Řecko, jehož ostrovy se z vůle EU (nebo snad přímo Sorose?) staly uprchlickými tábory. A k mání je přitom i seznam Sorosových „spolehlivých spojenců“ v Evropském parlamentu – kromě členů 11 výborů a 26 delegací jsou tam i jména 226 europoslanců… Pokud je to všechno reálné, tak z toho trochu běhá mráz po zádech. Velké peníze si koupily nejen Hillary Clintonovou, ale i unijní politiku…
Pokud jde o Sýrii, v Aleppu se stále bojuje. Co se za týden změnilo? A jinak, Human Rights Watch tvrdí, že Rusové a Asadovci bombardují civilní objekty zakázanými a zákeřnými fosforovými zbraněmi. Co na to říci? Co také říci na mediální obrázky měst šťastně osvobozených od Daeše protiasadovskou opozicí a Kurdy?
Myslím, že se za týden nic moc nezměnilo – ofenzíva džihádistů v čele s Frontou al-Nusrá, která se papírově trhla od Al-Káidy, byla více méně zastavena, boje pokračují a ohrožené je nyní celé Aleppo, nejen jeho východní část ovládaná džihádem. Osvobození Aleppa od džihádu přitom do značné míry dál vázne na pokračujícím sporu mezi Ruskem a USA o to, koho bombardovat lze, a koho ne: Ačkoli Bílý dům tvrdí, že Al-Káida zůstala Al-Káidou a jako taková je dál terčem, šéf americké diplomacie John Kerry trvá na tom, že by Rusové měli „ukončit všechny ofenzivní akce proti jakýmkoli rebelům“. Čili zatímco Rusové se řídí pravidlem „střílejí po nás, tak jsou to nepřátelé“, Američané tvrdí něco jako „ne, ne, ne, tamhleten po vás sice střílí, ale umí vyslovit slovo demokracie, a tak je umírněný a náš“. Ruská strana nyní sice tvrdí, že je dohoda s Američany už „na spadnutí“, ale bůh suď, co z toho nakonec vyleze a kolik džihádistů, proti nimž bojujeme třeba v Afghánistánu, se nám podaří v Sýrii uhájit „pro pozdější použití“. Nebo kolik z těch „zachráněných“ fanatiků se za čas vyloupne třebas někde v Evropě.
No, na zprávy HRW o fosforové munici říkám něco jako „hmmm“. Co si s nimi počít? A proč by vlastně Rusové nebo Syřani měli něco takového vůbec dělat? Mají to za potřebí v době, kdy mají situaci dál pod kontrolou, nebo lépe, rozhodně pod větší kontrolou než my? Propaganda zkrátka jede na plné obrátky, doložit ji nelze, a tím to asi tak taky končí.
To s těmi nadšenými muži, co se holí, a ženami, co pálí své hábity, je trochu jiný příběh. Poprvé jsem ty záběry náhodou viděla už někdy před dvěma týdny na jednom z mnoha syrských provládních portálů; a napadlo mě to vlastně zase to samé: Hezká propaganda, teď jen doložit, že to není sehrané a že se to děje opravdu tam a tam, kde se to odehrát mělo, a tak dál… A najednou totéž vypomáhá i v západní propagandě. Svým způsobem je neuvěřitelné, co všechno se dá za války zbastlit dohromady a co všechno se dá využít na vícero způsobů. Nicméně, západní média tím dokládají nadšení z osvobození Manbídže, města u tureckých hranic, které s pomocí amerického bombardování dobyly oddíly „Syrských demokratických sil“, koalice Kurdů a několika arabských klanů. A nejenže přitom nechali poslední asi dvě stovky bojovníků Daeše z Manbídže klidně nasednout na náklaďáky a odjet, ale svým způsobem zadělali na další problém ve vztazích USA a Turecka. Ankara totiž nyní tvrdí, že jí Barack Obama osobně slíbil, že Kurdové v Manbídži rozhodně nezůstanou a stáhnou se zase na „svá území“ na východ za Eufrat, nicméně Kurdové s americkou podporou jaksi zůstávají a „mění demografickou situaci v oblasti“, slovy Turků. Kurdové jako by se – nejspíš s posvěcením USA – rozhodli, že začnou měnit „realitu přímo v terénu“ a posouvat hranice svých území. Na jedné straně jim to v hloubi duše přeju – Kurdové si svůj stát zcela jistě zaslouží – na straně druhé mám ale pocit, že se tím jen znovu eskaluje napětí i v rámci NATO. Nechci tvrdit, že se u Manbídže „bojuje o Prahu“, ale na druhou stranu se tím jen může urychlit „konec starých časů“. A otázkou je, čemu dají USA přednost: Kurdům, nebo udržení NATO?
Abychom řešili, slovy klasika, nejen to „mikro“, ale i to „makro“. Co může změnit plánovaná schůzka, mající za účel sblížit postoje Turecka, Ruska a Íránu ve věci Sýrie? Byl by to tak silný pakt, že ani paní Hillary by s tím nic neprovedla? Jak vnímáte zprávy o ruských letadlech startujících z Íránu a články nyní již i západních médií o ohrožení amerických jaderných zbraní v Turecku? Mimochodem, Oskar Krejčí tvrdí, že politika USA žene k sobě do náruče nejen Turecko a Írán, ale i turkické státy a Írán. Vzniká podle něj unikátní eurasijský celek, který posunuje těžiště světa od Atlantiku...
Mám za to, že vznikající trojblok Rusko–Turecko–Írán je téma, které nám ještě hodně zamotá hlavu. Íránský ministr zahraničí Zaríf byl jeden z prvních, kdo přiletěl do Ankary vyjádřit podporu po potlačení puče z půle července. Teherán mluví o „strategickém partnerství“ s Ruskem a nově mu umožnil využívat leteckou základnu v Hamadánu pro strategické bombardéry. Ankara sice pomalu, ale nejspíš jistě sbližuje své postoje s těmi ruskými. Není to aliance v pravém slova smyslu, ale všechny tři strany mají dostatečné zkušenosti na to, aby nevěřily Západu ani slovo, a vyšly si proto vstříc mezi sebou, přinejmenším pro kauzu Sýrie, nejspíš i energetickou bezpečnost a výhledovou stabilitu jejich regionu.
Souhlasím s Oskarem Krejším, že americká blízkovýchodní politika založená – s výjimkou Afghánistánu – do značné míry na podpoře sunnitských radikálů, musí sbližovat všechny státy regionu i přilehlých oblastí, které mají logické obavy z různých „barevných“ revolucí libyjského typu. A tím se logicky posouvá i těžiště geopolitiky. Na tom všem je vlastně nejpodivnější, že Západ je tím posledním, kdo si ještě nevšiml, že už není „pupkem světa“. USA i Evropa ztrácejí čím dál rychleji význam s každý kilometrem za svými hranicemi a k tomu navíc i kontrolu samy nad sebou – stačí se podívat na Brexit, posilování nacionalismu a protestních hnutí v Evropě, rasové nepokoje a nesplatitelnou zadluženost v USA. A konkrétně EU přestává být s to řešit základní potřeby, jakými jsou ekonomický růst, zajištění bezpečnosti nebo sociální smír, přičemž ve snaze o nalezení rychlého řešení potlačuje jednu svobodu za druhou. Zkrátka, vůbec se nedivím, že vznikají mocenské bloky „bez nás“. Teď už jen zbývá otázka, do jaké míry budou do budoucna „o nás“.
Oblíbená mezinárodněpolitická hra „jeden incident, tisíc verzí“ nám bují ve věci Krymu. Nejnověji ruská média spekulují, že mohlo jít o akci Ukrajinců, ale nikoliv oficiálního Kyjeva. Je skutečně na Ukrajině takový, s prominutím, bordel, že by to bylo možné? Z Ukrajiny jsme slyšeli o vraždách a obtěžování novinářů, incidentech na Donbasu a údajném drobném oteplení Putina směrem k Ukrajině po jednání se Steinmeierem. Co dalšího čtenářům sdělit?
Jistých je jen pár skutečností – na Krymu se „cosi“ stalo, mlčení Kyjeva v prvních dnech napovídá tomu, že sám netušil, co že se to vlastně děje, a pohled na ukrajinské „diverzanty“ zcela očividně druhé až třetí kvality, jak při výslechu přiznávají vše, co vědí i co nevědí, zase podle mého naznačuje, že kdosi prostě na Krym vypustil jakýsi „kanónenfutr“, jehož ztráty nebude škoda. Je samozřejmě otázka, kdo to byl a proč tak učinil. Čili odpovídám na vaši otázku: Ano, na Ukrajině je bordel, a když si k tomu vezmete v potaz odhalení od „Sorosů“ a tak podobně, je jasné, že Porošenko je sice prezident, Ukrajina má dokonce i vládu a parlament, ale to ještě neznamená, že opravdu vládnou…
Hodně důležité byly přitom reakce Západu. Evropská unie sice konstatovala, že nemá žádné důkazy, které by potvrzovaly ruský výklad o „sabotážní operaci“, současně ale vyzvala „obě strany konfliktu“ k plnění minských dohod, což platí především pro Kyjev. A vzápětí „přešla“ z ukrajinské strany na neutrální půdu a nabídla se coby prostředník při jednání mezi Kyjevem a Moskvou. A s touto „odvážnou“ pozicí se osmělila poté, co americký viceprezident Joe Biden Porošenka bez obalu vyzval, aby neeskaloval konflikt s Ruskem. Nejspíš je to tím, že se nehraje o Donbas, kde Rusko „jen“ podporuje místní povstalce, ale rovnou o Krym – Západ sice jeho anexi třebas nikdy neuzná, ale je mu jasné, že z hlediska Moskvy je to už nedílná součást Ruské federace, což staví případný konflikt na kvalitativně nový level.
Faktem nicméně je, že se Rusko nenechalo vyprovokovat k nějaké razantní odpovědi, a tak problém zůstává náš, tedy západní – dál máme na krku „zdemokratizovanou“ Ukrajinu, do níž už nikdo nechce nalít ani euro, což dala krutým odsudkem ukrajinské zkorumpované reality jasně najevo naposledy o víkendu třeba Světová banka.
O oteplení Putina se Steinmeierem nic nevím, ale faktem je, že německý ministr zahraničí hned po onom „incidentu“ na Krymu zaletěl do Jekatěrinburgu a mluvil o nutnosti sbližování s Ruskem. O tom ale mluví poměrně často, až si tím v západním mainstreamu už vysloužil nálepku Putinova agenta. A to pak přece nemůže být řeč o žádném oteplení, ne? To přece jen agent přijel za svým řídícím orgánem…
Na webu americké republikánské (nikoliv však protrumpovské) televize Fox News se objevil komentář, který sděluje, že Putin nepotřebuje Trumpa, aby vrtěl Amerikou, protože zmanipuloval Baracka Obamu. Nejdřív prý Putin oblafl Obamu se smlouvami na omezení zbraní, pak mu ustoupil v Sýrii (když Asad překročil „červené čáry“), kde mu pak umožnil vstoupit přímo do boje a nyní vlastně i rozhodovat o budoucnosti Sýrie (to se tam opravdu píše). A samozřejmě Ukrajina, tam prý byl Obama taky měkký. Čili jak častý je v USA takovýto diskurs a co si o tom myslet? Nejde ani tak o nadávání Obamovi jako spíše o to, jak by si takoví autoři představovali „tu správnou“ politiku USA.
Slovy klasika, kdyby v Americe neměli Putina, museli by si ho vymyslet. Diskuse v předvolební kampani je prostě bizarní cirkus a coby model demokracie – přinejmenším z mého pohledu – je neakceptovatelná. Obzvlášť se mi líbí heslo z tábora Demokratů, podle něhož je „Amerika skvělá, protože je dobrá“. To zůstává rozum stát.
Na druhou stranu je jasné, že „ranaři“ snící o pokračující americké hegemonii ve světě jen tak nevymřou – přinejmenším, dokud nezavře brány poslední americká zbrojovka – a budou si dál snít svoje světovládné halucinační sny. Co s tím? Asi nic. Koneckonců, „ranaře“, volající po samopalu do každé rodiny nebo slibující vyrazit kamsi k hranicím s flintou, máme i u nás. Je to asi nějaká móda. Nebo diagnóza. Nebo módní diagnóza.
Ať už ale na Baracka Obamu nahlížíme jakkoli, jsou tu fakta: Za svého prezidentství bombardoval celkem sedm zemí, aktuálně už „jen“ čtyři, a vyhnul se zničení Sýrie a válce proti Rusku kvůli Ukrajině. K tomu alespoň nakousl usmíření s Íránem a Kubou – oba procesy sice ještě ani nenabraly dech, ale i tak je lze vnímat jako velká pozitiva, která po Obamovi zůstanou. Suma sumárum, má sice na kontě desítky tisíc mrtvých, ale mohly jich být miliony. Podle amerických – nebo obecně západních – měřítek je to vlastně holubice a tu nobelovku dostal po zásluze. A to mu část amerického establishmentu, která lační po „šíření demokracie“ a „americké hegemonie“ – čili ve skutečnosti po krvi a destrukci – jen tak neodpustí. Hillary už dopředu slibuje, že bude tvrdší a krvavější… Život je prostě boj.
Někteří sportovní fanoušci tvrdí, že nesledují probíhající olympiádu v Riu, protože je to prý „politický podnik“. Některým vadí penalizace ruských atletů, jiným výstřelky některých arabských sportovců vůči Izraeli či svérázné oblečení muslimských sportovkyň (zaznívají hanlivé komentáře o „pytlích brambor“). Zbláznili se ti lidé a už si prostě neumí užívat ani něco tak prostého, jako je sport, nebo na tom něco bude?
Za co jiného než za „zpolitizovanou“ tuto olympiádu mít? Fascinuje mě příběh slavné ruské tyčkařky Jeleny Isinbajevové. Mezinárodní olympijský výbor ji nepustil do Ria, i když nikdy neměla s dopingem nic společného, a na opakované urgence, žádající o vysvětlení, přišlo vždy jen mlčení. Možná to někomu přijde normální a správné, mě to ale připadá nechutné. Na jednu stranu chápu, že je to jen další z ataků Západu proti Rusku; a ty přicházejí, halasně řvou a pak zase ztichnou – kdo si dnes ještě asi tak vzpomene na „chudáky“ ruské lesby a gaye? Na stranu druhou už to ale děláme všechno tak okatě, že je to až za hranicí trapnosti – ruští atleti, kteří měli někdy dopingový nález, na olympiádu nesmějí, ale Američané, Jamajčané a další se stejným „flastrem“ ano? A opravdu to znamená, že po „vyzmizíkování“ spousty Rusů jsou všichni, kdo jsou na olympiádě, čistí? A když k tomu třeba australský deník The Australian podotkne, že nezávislá antidopingová komise WADA „nemá žádné důkazy“ o dopingu velké části ruských sportovců, kterým bylo Rio zakázáno?
Nicméně, mluvíte o „výstřelcích“ arabských sportovců vůči těm izraelským. Ano, Libanonci, jejichž stát je pravidelným terčem devastujících izraelských agresí, odmítli jet ve stejném autobuse s Izraelci, Egypťan odmítl podat Izraelci ruku. Nám to přijde nefér, někomu snad i pobuřující. Arabům, o nichž se v Izraeli běžně a oficiálně mluví jako o „divokých zvířatech“, to ale může připadat normální. Že nemají tahat na olympiádu politiku? My sami jsme v tom přece ale mnohem větší machři! To, že se někdo posmívá „pytlu brambor“ vypovídá spíš o autorovi takového názoru než o těch sportovkyních. Neustále tvrdíme, že se mají Arabové westernizovat a přijímat naše skvělé hodnoty a záliby, a když tak učiní, ale přitom si chtějí uchovat některé své zvyky, tak jsou terčem posměchu. Co s tím? Nic. A v Kyjevě mimochodem zase vyvolalo velkou zlobu společné foto ukrajinských a ruských tenistů v olympijské vesnici…
Olympiádu kvůli časovému vytížení moc nesleduju, ale když už, tak „fandím“ těm, co doběhnou poslední. Mám jistotu, že jsou čistí; a ač nevyhráli, zúčastnili se. Praví dědicové Coubertina!
Následující otázka bude trochu podivná, protože směřuje k něčemu, co neprobíhá. Evropská komise stále trvá na realizaci uprchlických kvót, jenže... Nic se neděje. Je to klid před bouří a nakonec nás Brusel donutí uprchlíky brát (přiškrcením dotací), anebo prostě narazila kosa na kámen a evropské národy se zasekly a odmítají poslechnout? Může to být začátek konce EU, když není schopna exekuovat svá vlastní rozhodnutí? A co návrh komisaře Oettingera, aby všichni migranti dostávali celoevropsky shodné sociální dávky?
Unijní politika v migrační krizi nebezpečně připomíná vše, co se lze v tomto směru dočíst o Sorosových vizích z hacknutých e-mailů jeho OSF. A to je už samo o sobě hodně znepokojivé. Rozhoduje ještě nějaká Evropská komise, Angela Merkelová, Juncker? Voliče, tedy občany EU, z tohoto výčtu z objektivních důvodů vynechávám, protože… No dyk víte! Nebo jsou ti politici jen Sorosovy loutky? Nevím, netroufnu si hádat, ale někdy od vymyšlených Saddámových zbraní hromadného ničení pociťuji obecnou tendenci ke skepticismu.
Zdá se, že migrační krize může být pro Evropskou unii Rubikonem. Jaká jsou fakta? Většina obyvatel evropských států podle posledních průzkumů vnímá migraci negativně. V Turecku „na vypuštění“ do EU – podle nejčernějších odhadů – čekají bezmála tři miliony lidí. Pokud budeme Turky (slovy jejich vlády) „dál ponižovat“ a do října nepředložíme dohodu o bezvízovém styku, ony bezmála tři miliony lidí budou „vyslány“ na pochod. A pokud se tak stane, lze očekávat vnitrounijní vzpouru. Toho Oettingera, mimochodem, neberme vůbec vážně, je to, bohužel, jen další „kvokal“, který se jakýmsi způsobem propracoval do funkce, kdy o nás rozhoduje. Hlavní kvalifikací bude nejspíš ono hloupé „kvokání“ a poslušnost.
Možná se celá konstrukce EU s migrační krizí zhroutí, ale podívejme se na to, co tu máme už dnes. Putin si zajel do Slovinska, Řecko chce nakupovat ruské zbraně a připojit se k Turk Streamu, Bulharsko přemýšlí, jestli může vypovědět poslušnost Bruselu a zajistit si ruský plyn přes South Stream, španělské přístavy jsou otevřené pro ruské válečné lodě, mířící k syrským břehům, ruská letadla pomáhají při hašení lesních požárů v Portugalsku, Německo dál podporuje Nord Stream, který je trnem v oku Bruselu – a hlavně USA. Jsou to jen jednotlivosti, ale pokud si je poskládáte vedle sebe, vzniká obraz rozkladu. A to k tomu musíme přičíst Turecko, člena NATO, které se sbratřuje s Ruskem natolik, že už se objevují „pokusné balónky“ o tom, že by mu poskytlo i leteckou základnu NATO v Incirliku, kde USA skladují na padesát svých jaderných hlavic…
Americké ratingové agentury mají za to, že za současného stavu je EU „neudržitelná“. Možná to někdo i uvítá, ale osobně si myslím, že rozpad EU žádná výhra není, natož že by to byla záchrana „zájmu občanů“. Na druhou stranu je ale celá ta konstrukce už natolik vychýlená mimo osu, že je asi na čase nechat původní stavbu spadnout a zkusit začít znovu. Pro nás, malou Českou republiku, ostatně žádná jiná lepší možnost neexistuje.
A mimochodem, migrační krize může být dnes „neřešitelný problém“, ale co si počneme, až během patnácti dvaceti let na sever vyrazí stovka milionů Arabů, kteří už doma – i bez válek – nebudou moci žít, protože změny klimatu vyženou teploty hodně nad padesát stupňů? Svět se prostě v průběhu dějin vždy měnil. To je normální. Jedna věc proto dnes je vzpouzet se hloupé migrační sorosovské/bruselské politice, jiná věc je připravit se na realitu, která prostě přijde.
Závěrem tradiční otázka. Co dalšího bychom měli během příštího týdne sledovat?
Nemyslím si, že by byla na obzoru nějaká významná plánovaná akce, ale to nevadí, protože zajímavý vývoj přináší skoro každý den. Uvidíme.
Kronika doby - Okno do světa Terezy Spencerové: ARCHIV ZDE
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
